Vánoční světýlka I.část

25. prosinec 2010 | 14.49 |

Tuhle krátkou povídku jsem napsala včera po půlnoci. Je teda úplně jiná, než co jsem psávala obvykle, žádný sex a násilí :-D naopak je vlastně i kýčovitá, ale proč ne. Vždyť Vánoce jsou mnohdy spojené i s tímhle. Není to žádný zázrak, navíc jsem strašně dlouho nic nenapsala, takže buďte shovívaví :-P Spisovatelkou stejně být nehodlám, ale napadlo mě, že je fajn vymyslet tématickou povídku k právě probíhajícím svátkům.

Toho roku byl mráz na Štědrý večer obzvlášť krutý. Kdo nemusel, nikam nevycházel. Mrzlo až praštělo, ale z oken domů se linula světla nazdobených stromečků a elektrických svíček. Přesto tu byli a vždy budou lidé, kteří v tento sváteční večer zůstali venku a sami. Eva byla jedním z nich, i když byla teprve mladičká. Na ulici žila už půl roku a když se na podzim začalo ochlazovat, vždy mohla přijít někam do squattu a za světla svíček a plamínků z cigaret vypít krabicové víno a pak si ustlat na zemi. I dnes by se mohla před mrazem někam schovat, ale nechtěla. Eva totiž dnes měla v plánu zemřít. Klidně a bezbolestně v padajícím sněhu, který jí byl jedinou přikrývkou před neodbytnou vlezlou zimou. Nač děsit nevinného strojvůdce tím, že mu skočí pod vlak, bolestivě si řezat žíly (a Eva měla pocit, že krev už má tak zmrzlou, že by ani žádná netekla) nebo skákat z mostu a riskovat, že přežije, ale ochrnutá? Tento způsob jí připadal nejschůdnější.

Dívala se do nebe, které dnes bylo jasné a hvězdy nahoře blikaly a mrkaly jako vánoční světýlka. Přemýšlela, jestli si na ni rodiče dnes vzpomněli. Asi ne. To oni ji přece vyhodili, když se začala scházet s opileckou partou a nakonec se vykašlala i na školu. Myslela si, že s Petrem to bude láska na celý život, ale jeho zajímalo jen pití a později i drogy. To on ji nakonec vyhodil z bytu (ačkoli to ani nebyl pořádný byt, jako spíš doupě) a ona měla strach vrátit se domů. Teď bilancovala a došla k závěru, že nikdo jí nezbyl, že už není pro co žít.

Ten hlas byl nejmelodičtější, jaký kdy slyšela, snad kromě maminčina, když byla Eva ještě malá. A mluvil přímo k ní: "Evo, Evičko, vzbuď se. Dnes máš jmeniny a navíc je Štědrý večer, neměla bys tu být tak sama."

Eva s námahou otevřela oči. Dívka, která si k ní přisedla do sněhu, byla nádherná. Vypadá jak princezna, napadlo Evu. Nebo spíš anděl? Měla dlouhé zlaté vlasy, jemný bledý obličej, pěkně vykrojené růžové rty a velké modré oči. V krásných šatech, které měly barvu sněhu kolem, vypadala jako by sestoupila z nějakého obrazu. Nebo přímo z nebe. Natáhla k Evě ruku: "Pojď se mnou, chtěla bych ti něco ukázat."

Eva byla jako omámená. Chopila se dívčiny ruky a vstala. Nemohla mluvit, jak byla zmrzlá, ale usilovně přemýšlela. Vždyť jsem měla jen trochu levného vína a z toho takové vidiny nebývají. Tohle je spíš jak nějaký trip – venku snad dvacet pod nulou a mě tu osloví holka v lehkých šatech, očividně jí není zima a chce se někam procházet. Přesto se před ní ve své špinavé bundě, roztrhaných kalhotech a rozcuchanými dlouho neupravenými vlasy styděla. Pak ji ale zaujalo něco jiného – před nimi se zničehonic objevil sněhový tunel. Ještě před chvilinkou tu určitě nebyl. Dívka vstoupila první a Eva za ní. Na stěnách ze sněhu poblikávala světla, aby viděly na cestu, nebyla tu zima a vypadalo to zde ohromně a majestátně.

Už to chápu! napadlo Evu. Asi jsem už umřela a tohle je ten slavný předsmrtný tunel. Ale copak si zaloužím jít do nebe? I když jsem sebevrah? Ale vypadalo to tak. Kousek před nimi zahlédla zlatou bránu.

"Tak jsme tady," řekla její průvodkyně, když k ní došly a natáhla se po klice. "Chci tě s někým seznámit."

Vešly dovnitř. Vlastně se tomu nedalo říkat vnitřek. Byl to prostor všude kolem – opravdu jak nebe. Eva viděla spoustu malých andílků se zářícími vlasy, kteří seděli u stromečku a dárků a s píchnutím u srdce si vzpomněla na své dva mladší sourozence a na to, jak společně slavili Vánoce. 

"To jsou naše děti," řekla dívka – anděl. "Rády tě poznají."

To už k ní přiskotačily. Byly krásné a vypadaly spokojeně, ale v očích měly zvláštní smutek. "Ahoj, Evi!" volaly. "Vše nejlepší k svátku a krásné Vánoce! Jsme rádi, že jsi přišla!"

Eva konečně promluvila: "Takže já jsem opravdu v nebi?"

"Ano, ale jen na návštěvě. Máme něco na srdci a už dlouho tě pozorujeme, tak jako tobě podobné a taky naše rodiče a sourozence tam dole," vysvětlil jeden chlapeček.

"Oni tu s vámi nejsou?"

"Ne," odpověděla jedna z holčiček. "Jsou ještě na zemi. Tady je krásně a nikoho nic nebolí, jen nám bývá smutno z toho, že oni jsou smutní a že nemůžeme být spolu a tak je hlídáme a posíláme jim sílu." 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře