Předsudek II.část

11. duben 2011 | 19.10 |

"Roberte, máš jít za třídní a to tak rychle, že ihned," huláká na mne Jarek, který už zanechal válení se na prosluněných plážích Chorvatska a nastoupil do školy.
"Už se ženu," obrátil jsem oči v sloup a odvlekl se do kabinetu. Třídní Fišerová už na mne čekala. "Poslyš, Roberte, chtěla jsem s tebou o něčem mluvit."
"To jsem předpokládal," odvětil jsem duchaplně.
"Nebuď drzý," zamračila se Fišerová a pokračovala: "Chci se tě zeptat, jestli bys Radku nedoučoval matematiku."
Trhl jsem sebou. To jsem nečekal. "Proč zrovna já?" vysoukal jsem nakonec ze sebe.
"Mám k tomu pár důvodů. Za prvé jsi v matematice nejlepší ze třídy, to hlavně. Dále, Radka bydlí ve stejném domě jako ty. A taky mám pocit, že si docela rozumíte, nebo ne?" Byla sice pravda, že jsme si s Radkou občas dobře popovídali, ale co jsme taky měli dělat, když spolu sedíme v lavici? Jinak mě vůbec nezajímala. 
"A ona s tím souhlasí?" zeptal jsem se.
"Radce je jedno, kdo ji bude doučovat, ale víš, že v matice plave. Proti tobě by nic neměla."
"Rozmyslím si to," řekl jsem opatrně a rychle vyšel ven.
"Tak co ti chtěla?" zajímalo Jarka, když jsem se vrátil do třídy. Řekl jsem mu to. "A ty váháš?" divil se. "Vždyť to nic není-párkrát do týdne někomu vysvětlit pár věcí z matiky. Matika ti přece jde."
"Ale tady jde o to, koho budu doučovat! Znáš lidi z naší třídy. Nechci, aby si mě s Radkou dávali dohromady."
"Ty proti ní něco máš?" nechápal Jarek. "Myslím, že je moc milá a sympatická."
"Ale je polocikánka!" vyhrkl jsem. "To se mi nelíbí!" Konečně to bylo venku.
Jarek na mne chvíli zíral a pak znechuceně řekl: "Myslel jsem, že jsi inteligentnější. Ale teď vidím, že máš hodně primitivní názory."
"Tak ji doučuj ty," odsekl jsem.
"Klidně bych to udělal, ale jak víš, vždycky jsem měl z matiky čtverec jako kredenc. A mimochodem, Robe, jsi vůl, víš to?"
"No tak dobře," kapituloval jsem. "Nejsem takový primitiv, jak si myslíš a zkusím to."

Tak jsem začal Radku 2x týdně doučovat matiku. Předtím jsem ji ale pořádalm aby se o tom nikomu nezmiňovala.
"Proč ne?" podivila se. "Ty se bojíš, že naši spolužáci budou mít řeči, když budeš dvě odpoledne v týdnu trávit s cigaňou?"
"Ale ne," zrudl jsem. "Je to kvůli mé holce. Ona je dost žárlivá a že se "scházím" s jinou by ji asi naštvalo." To byla koneckonců taky pravda.
Asi po třech týdnech doučování mě Radka pozvala na pohár. "Doufám, že neodmítneš," řekla prosebně. "Musím se ti přece nějak odměnit za tvou snahu, i když marnou."
"Jakto marnou? Vždyť jsi šikovná. Nedivím se, že to od Fišerové nechápeš, bere učivo moc rychle."
"Hm. Ale půjdeš, viď? Vždyť jsme kamarádi, nebo ne?" Styděl jsem se odmítnout a tak jsem kývl. Nakonec s Radkou byla přece legrace. Byla fajn. Tak proč si s ní nezajít na pohár? Šli jsme do cukrárny a bavili se o svých zálibách a o škole. Nikdy jsem nechtěl před ní mluvit o Báře nebo jejím původu. Potom jsme se šli ještě projít městem, Radka ještě nestihla vidět všechno, co se sem přestěhovala. Zrovna jsme dorazili na most, když se slunce začalo slánět k západu.
"Romantika jak z laciného filmu," prohodila Radka. "Stojíme na mostě a koukáme na červánky. Určitě bys tu teď chtěl být se svou přítelkyní." 
"Nevím," pokrčil jsem rameny. A pak jsem prohodil: "Máš v tom slunci nádherné vlasy." Radčiny husté vlasy měly v záři zapadajícího slunce ještě lesklejší a sytější barvu než jindy.
"Děkuji," řekla, ale znělo to smutně.
Nechtěla se na mě podívat. Otočil jsem se k ní, vzal ji za ruku a políbil na tvář. "Líbíš se mi," řekl jsem zastřeně.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Předsudek II.část ugisha 20. 04. 2011 - 14:26