Hana Andronikova: Nebe nemá dno

14. září 2011 | 19.42 |

Další román autorky, která hned za své první dílo Zvuk slunečních hodin (viz tinyurl.com/3qlnxv3) získala prestižní Literární cenu Knižního klubu a cenu Magnesia Litera, je víceméně autobiografický.
Hlavní hrdinka zde vystupuje pod jménem Ama a poté, co jí lékaři diagnostikují rakovinu prsu (kterou ve stejném věku onemocněla i její matka) se rozhodne odjet do pralesa v Peru. V odlehlé vesnici žije s lidmi, kteří jsou sice chudí a většinou i negramotní, ale stále pohodoví, usměvaví a nikam se neženou. U místního šamana se léčí dietami, které se skládají hlavně z plátanos (místních zelených banánů, které chutnají trochu jako brambory) a rýže a různými bylinami, hlavně ayawaskou (název pro psychoaktivní odvar, který se pije).
Ale ani v Peru není konečný cíl její cesty. Ve snech několikrát spatřila severoamerického indiánského šamana, který má pobývat někde v Nevadě. Shodou různých náhod a okolností jej opravdu najde a s ním a jeho manželkou stráví nějaký čas v nevadské poušti, kde je mj. svědkem tradičních indiánských rituálů (hlavně lakotských), které se místní snaží zachovat. Setkává se ale i s dodnes silným odporem některých bílých Američanů vůči indiánům, zejména proto, že nejsou křesťané, ale věří ve svá vlastní božstva a duchy.
Nebe nemá dno není ani tak, jak by se mohlo zdát, cestopis, ale i fascinující psychologický příběh bohatého vnitřního světa autorky. Ačkoli její nemoc byla vážná, nevyhýbá se ani černému humoru a sebeironii.  
Z počátku může být trochu problém styl, jakým je kniha napsána-trochu jak báseň v próze, žádné rozlišování malých a velkých písmen nebo uvozovky, ale já jsem si brzo zvykla, protože mě příběh prostě nadchnul, navíc jihoamerické země mě lákají, líbí se mi španělština a kulturu severoamerických indiánů mám také ráda.

Více o H.A. se můžete dozvědět v pořadu ČT 13.komnata:  tinyurl.com/6c7u4fy
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře