Jak nebýt vykořisťován vládou? Být soběstačný!

3. březen 2012 | 22.57 |

vladaK tomuto článku mě inspirovala další (o předchozí jsem psala zde-tinyurl.com/7tggxff) skvělá kniha Toma Hodgkinsona-Staré dobré časy. Je sice spíš určena pro lidi, kteří žijí ve vlastním domě se zahradou, popř.možností chovat drobné zvířectvo, ale je zde spoustavtipných postřehů a zamyšlení, které zaujmou i ostatní, zvlášť pokud se zajímají o to, jak být co nejvíc nezávislý na vládě a otrocké práci pro někoho cizího, který tak vlastně rozhoduje o tom, jestli se vůbec uživíte.
Kniha je rozdělena na 12 kapitol podle měsíců v roce. Ke každému měsíci je přirazeno, co v něm dělat (např.leden se zaměřuje na topení dřevem, březen na přípravu půdy a první sázení na zahradě, červenec na sekání trávy, srpen na sklízení atd., navíc se dozvíte spoustu užitečných rad a tipů jak chovat drůbež nebo včely, péct si vlastní chleba, vařit vlastní pivo apod-prostě jak být co nejvíc soběstačný.).
Jak už jsem ale zmínila na začátku, je tu řada zamyšlení a postřehů nad tím, jak se náš dnešní konzumní život liší od středověkých časů a jak se v touze po pohodlí a bohatství ve skutečnosti dostáváme do bludného kruhu a propasti. Já středověk nepovažuju za tak idylickou dobu jako autor, ale na tomto jeho vysvětlení něco bude: "Tehdejší lidé se daleko víc spoléhali na své smysly, nade vše milovali hukot plamenů v zapáleném krbu, víno a hudbu. Znali mnohá potěšení. Možná by se dalo říct, že tehdejší lidé žili ve světě kontrastů, které naprosto vymazaly moderní klimatizované nákupní pasáže. Stávalo se, že trpěli hroznou zimou, a jindy jim bylo zase nesnesitelné horko. Po týdnech půstu přicházel čas hodování. Hořké slzy smutku vystřídalo veselí s vtípky a nezbednými kousky. Život byl pný vášně."
Dále cituje část z ironické knihy Aldouse Huxleyho Krásný nový svět, kde vrchní inspektor pro Západní Evropu Mustafa Mond (jak nadčasové! ani bych se nedivila, kdyby se jednou vrchní inspektor pro naši drahou EU jmenoval Mohammed nebo Mustafa!) rozmlouvá s panem Divochem o nové filozofii, jejímž základem je odstraňování nepohodlí.
Divoch říká: "Ale mně se nepohodlí líbí."
"Nám ne," odtuší vrchní inspektor. "My máme radši pohodlí."
"Já pohodlí nechci. Chci Boha, poezii, skutečné nebezpečí, chci svobodu a dobro. Chci hřích."
"Takže vlastně," namítne Mustafa Mond, "žádáte právo být nešťastný."  

Pár Hodgkinsonových postřehů, které mě zaujaly:

Proti ústřednímu topení

Dřevo je palivo svobodných lidí. Anglický esejista z počátku 20.stol. E.V.Lucas ve své eseji "Ohně" píše, že dřevo je ze své podstaty antiautoritářské. Když ho používáte, jako byste se vysmívali světu velkého obchodu a vládám. Je to něco naprosto jiného, než když topíte prozaickým neměnným plynem, jenž nedokáže nabídnout žádné smyslové vzrušení:
Koho kdy napadlo něco vtipného či lidského, když seděl před plynovými kamny? Není v nich nic, co by potěšilo oči, nic, co by povzbudilo představivost; jejich plamen je zcela umělý a bez rozletu, jejich žhnoucí srdce je plytké a malicherné. Nemají hlas ani osobnost, nedokážou překvapit; plně podléhají příkazům plynárenské společnosti, kterou zase ovládá parlament. Skutečný oheň nemá s parlamentem nic společného. Pravý oheň je náladový, plný vášně a tužeb, jež jsou plynovým kamnům neznámé.
Ústřední topení je nanicovaté a uniformní, vydává dusivé teplo a může být dokonce zdraví škodlivé. Měli bychom ho vyrvat ze zdi, osvobodit od něj všechny domy. Měli bychom dokořán otevřít dveře a vpustit dovnitř čerstvý vzduch. Ústřední topení je součást komplotu kapitalistů a vyznavačů pohodlí. Po ničem netouží, je to ubohá chcíplotina, která nás okrádá o vzrušení, a navíc je velmi drahé. Když zapálíte dřevo, oheň syčí, praská a vyžaduje vaši pozornost. Je živý. Je to váš přítel. Opravdu, hořící polena dokáží být velmi společenská. Když jste sami, dělají vám společnost. U ohně můžete hýřit aktivitou, můžete jej rozdmýchávat, ohánět se pohrabáčem, ale stejně dobře můžete klidně sedět a prostě jen hledět do plamenů a oddávat se melancholickému rozjímání. Je nesmírně příjemné natáhnout se po obědě u ohně, lehnout si na záda, ruce složit na břichu a v hřejivém žáru klidně podřimovat. Teplo z kamen přiláká i psa a kočku, kteří si také rádi schrupnou, pokud jim místo nezabral už jejich pán. Oheň je hostinou pro smysly: nabídne teplo, estetický zážitek, nádhernou hudbu a vůni, to vše najednou. Je to, jako byste seděli v divadle. (...)
Nejdůležitější je ale to, že oheň vždy patří výhradně nám. Tím se ostře odlišuje od topení naftovými či plynovými kamny. Když pro vyhřívání domu používáme naftu či plyn, pouze se účastníme projektu, který nám před časem naplánovala vládnoucí elita. S ústředním topením se z nás stávají malí bezmocní spotřebitelé. Dostáváme se do pasti, z které zdánlivě není úniku. Naftu si přece sami nevypěstujete. A stejně tak nemůžete vyrazit do noci, abyste v nějakém opuštěném kontejneru vydolovali trochu plynu. Nestane se vám, že byste během jízdy autem u silnice našli ležet elektřinu. Není ani v živých plotech, které můžete ořezat. Nezbývá než ji koupit-samozřejmě od nějaké velké společnosti. Jinak to prostě nejde. (Nebo jet na solární panely a mít ji přímo ze Slunce ;-) pozn.marieke).

Proti televizi

Je všeobecně známo, že TV dnešním lidem nahrazuje krb. Ale málokdo si uvědomuje, jak ubohá je to náhražka. Místo abychom poslouchali praskot dřeva, vnímali jeho vůni a sledovali, jak z něj vyletují spršky jisker, hledíme do tváře Velkého bratra, který nám do domu zanáší svou propagandu. Copak skutečně nevidíme, že obří plazmové obrazovky, které si necháváme instalovat na stěny pokojů, se až nápadně podobají těm, o nichž psal Orwell ve svém románě 1984? TV je cizorodý prvek, zatímco oheň je jen náš. (...)
Jestliže se nechceme stát otroky umrtvujících lákadel krásného nového světa-sexu, drog, dovolených, plazmových televizorů, fotbalu nabízeného v podobě pasivní zábavy-,pokud nechceme podlehnout snahám despotických vyznavačů mamonu, kteří nám chtějí prostřednictvím vlád vnutit svůj jazyk-jakýsi newspeak z Orwellovy knihy 1984-, musíme se na cestě zpět neustále dívat zpátky. Vše, co je nové, svou podstatou prospívá mocným. (...)
Samotná "novost" je pouze rouškou svou nemravností: okrádání a zotročování. "Nové a lepší" ve skutečnosti znamená "Zbavte se toho šmejdu, co jsme vám prodali loni, a kupte si nový". Naprostá novinka, špičková kvalita, nejnovější technologie: takto mluví lumpové a podvodníci. Pokud ale narazíte na člověka nebo firmu vyznávající hodnoty ze starých dobrých časů-a je jedno, zda jde o krejčího, výrobce sýrů, farmáře či malý pivovar-, pak si můžete být jisti, že před množstvím vždy upřednostňují kvalitu a že je daleko víc než zisk zajímá samotné uspokojení z práce. Jako vodítko vám může posloužit to, zda firma, s kterou přicházíte do styku, nabízí akcie na burze. Pokud ano, měli byste se jí co největším obloukem vyhnout. V takovém případě ji totiž nade vše zajímá hodnota akcií na burze, které dá za všech okolností přednost před kvalitou výrobků, péčí o zaměstnance a zákazníky a morálkou jako takovou. (...) Obracejte se na družstva a malé firmy.  

A něco o moderním způsobu výroby základních potravin pro supermarkety

Pravda o chlebu

Andrew Whitley, autor knihy Na chlebu záleží, založil v roce 1976 vesnickou pekárnu, která dodnes funguje, takže má v tomto směru více než 30 let zkušeností. Podle Whitleyho je průmyslově vyráběný chléb-ten ze supermarketů-ve skutečnosti zdraví škodlivý. (...) V roce 1961 koumáci z Výzkumného institutu britských pekáren v hertfordshirském Chorleywoodu přišli na nový, mimořádně rychlý a vysoce ziskový způsob výroby chleba. Říká se tomu chorleywoodská metoda. Používá se při ní pšenice s nízkým obsahem bílkovin, spousta přísad a vysokorychlostní hnětače těsta. Podle Whitleyho ale k chorleywoodské metodě patří ještě další hrůzy: do mouky se přidává chemická látka, díky níž je chléb kypřejší a je v něm více vzduchu; podobný účinek mají emulgátory; používají se konzervační látky s potenciálně karcinogenními účinky; díky enzymům chleba vydrží dlouho měkkž, střída je pružnější a konzument se nemusí bát, že by mu pecen doma rychle ztvrdnul. Whitley dodává, že enzymy mohou poškozovat zdraví, a velmi lituje, že výrobci nejsou povinni deklarovat jejich užití na štítku se seznamen ingrediencí.
Výživná hodnota takové průmyslově vyráběné napodobeniny je podle Whitleyho ve srovnání se skutečným domácím chlebem sotva 70%ní. Vzpomínám si, jak jsem se za svých studentských let cpal obrovským množstvím průmyslového chleba. Najednou jsme spořádali třeba i 12 plátků bílého toustového pečiva, ale stále jsme měli hlad. Nyní sním jeden dva krajíce domácího hutného pecnu a mám dost. Z toho plyne, že levný chleba vám ve skutečnosti vůbec nemusí ušetřit peníze, protože ho obvykle kupujete daleko větší množství.
Navíc si musíte uvědomit, že kromě chorleywoodské metody útočí na kvalitu chleba také moderní postupy při pěstování pšenice, používání chemických hnojiv a herbicidů, které snižují výživnou hodnotu samotné mouky.

A o tom, jak se Vánoce staly reformátorům hnaných za ziskem (12 dní volna kvůli Vánocům?! Ve středověku obvyklé, dnes by se vám šéf a vláda vysmáli).

Vánoce pod palbou

Hlavním svátkem celého roku jsou samozřejmě Vánoce. Velmi důležité je ale uvědomit si, že v předreformačním období trvaly oslavy celých 12 dnů. A celou dobu se samozřejmě nesmělo pracovat. Na poli jste nepotkali živou duši, dílny byly zavřené. (...) Tradice se udržela více než 1000 let, přesotže se ji puritáni pokoušeli zrušit. (...) Ve středověku by druhý i třetí lednový den lidem připadal na návrat k práci předčasný. Těm, kdo tedy chtějí Vánoce slavit postaru, radím toto: svému nadřízenému prostě řekněte, že nastoupit můžete nejdřív v Oráčově pondělí a že k tomu máte své náboženské důvody. Kdyby měl další otázky, informujte ho, že jste "předreformační křesťan". Jistě bude natolik politicky korektní, že vás nebude nutit, abyste se v rozporu s vírou svým pracovním povinnostem věnovali před svátkem Tří králů. (Haha-pozn.marieke).
První se Vánoce jako papežský svátek snažili zrušit Skotové. V roce 1573 v Aberdeenu církevní soud projednával případ tří žen, které se večer o zimním slunovratu oddávaly "hrám, tanci a zpěvu prostopášných koled." V roce 1593 vrchnost v Elginu zakázala "veškeré neřestné radovánky..., především honění míče městem, koulování, zpěv koled a dalších bezbožných písniček, nošení kostýmů, tanec a hru na píšťalu a na housle. (Jaktože se tím ještě neinspirovala EU? :-O pozn.marieke).
Další útok na Vánoce podnikli v temných dobách Cromwellovy vlády. V roce 1643 se 25.12. parlament sešel k obvyklé práci a mnohé z londýnských kostelů byly uzavřeny. V lednu 1645 byly Vánoce zrušeny zákonem. Výnos vyvolal spontánní lidové bouře, které v Canterbury přerostly v roajalistické povstání...Puritánský zákaz zatlačil svátek do ilegality a z lidí, kteří ho nadále slavili, udělal psance. Vánoce se vrátily s restaurací Stuartovců v roce 1660. Zničit Vánoce se protestantským reformátorům nepodařilo.

Zdroj
Tom Hodgkinson: Staré dobré časy-praktická příručka moderního hospodáře aneb jak se o sebe postarat (překlad Jan Sládek, vydala Jota 2011)
Zdroj obrázku: FB

P.S.: Omlouvám se za možné překlepy, ale přepisovala jsem to dnes skoro celý den,  opravím dodatečně.

Zpět na hlavní stranu blogu