O sobeckosti a bolesti

1. září 2013 | 21.26 |

5376_519f4c4af2cf5Dneska jsem narazila na zajímavé zamyšlení Petera Steela, zpěváka kultovní americké metalové kapely Type O Negative (zemřel před 3 lety na selhání srdce). 
"Opravdu o tom přemýšlím. Nemyslím si totiž, že sebevražda je zbabělý čin, já si podobných lidí naopak vážím. Nikdo nezná jejich pravé důvody, je to jako trip na místa, odkud není návratu. Musíš se sklonit v úctě před každým, kdo se svobodně rozhodne vstoupit do absolutního neznáma. Nemyslím si, že sebevražda je výraz vrcholného sobectví."
Netvrdím přímo sklánět se v úctě, ale jinak musím souhlasit. Ostatní to většinou nechápou. Když jste narkoman, alkoholik, anorektička apod. tak to ještě berou jakž takž "normálně". Ale zkuste někomu říct, že trpíte sebepoškozováním (samozřejmě výše uvedené je také sebepoškozování, ale víte, jak to myslím). To jste magor. Ale k tomu se ještě v některých dalších článcích vrátím. A co teprve sebevražda. Úplně vím nazpaměť, co na to lidi říkají. Jsi mladá, pěkná, chytrá, zdravá, celý život máš před sebou, všem ublížíš a co chudinky děti v Africe a lidi, co mají opravdu vážné problémy nebo nemoci? Sobeckost prostě, blabla. Tak to můžu postupně jednoduše vyvrátit. Mladá jsem, ale jakožto žena, co chce děti zas tak dlouho nebudu. Na rozdíl od chlapů těžko můžu mít první dítě třeba v pětačtyřiceti. Pěkná a chytrá nejsem, zdravá taky ne (nemám teda žádnou diagnózu, žádnou rakovinu nebo nějaké jiné strašné nemoci, ale zdravýho člověka si představuju jinak). Všechno hezký mám za sebou, před sebou jen starosti a nic na co by se dalo těšit. Hladových a nemocných dětí i dospělých je mi líto, ale upřímně-co mají společného se mnou? Zachráním snad někdy Afriku? Jediný problém tedy je to ublížení ostatním. Ale prarodiče a rodiče tu taky nebudou věčně a ta hrstka dalších to zvládne.
Pak přicházejí na řadu rady-vyraz někam do společnosti, najdi si nové koníčky, odstěhuj se, jdi k psychiatrovi/psychologovi. Vyrazit nemám s kým a kam, tím pádem mě ani nebaví mít nějaké koníčky, odstěhovat se nemůžu, protože nemám peníze, k doktorům už nepůjdu, protože mi nikdy s ničím nepomohli. Jak jsem vždycky považovala to, že antidepresiva jsou jen na to, aby z vás udělaly loutky a závisláky za konspirační teorie, tak teď už tomu pomalu věřím. Nevezmeš si? Je ti blbě, protože tělo už to potřebuje. Vezmeš si víc? Je ti blbě stejně tak. 
Nanejvýš půjdu příští týden ke kamarádce na odvod duší, diagnostiku čaker a aury a takový věci (zase další, co ostatní odsuzují), protože všechno ostatní se nikdy neosvědčilo.
Ale nejhorší je ta bolest. Ne fyzická, ale to prázdno, smutek a stýskání. Srdce na milion kusů, totální beznaděj a ještě k tomu vědomí, že takhle by to stejně nikdy nešlo (nemůžu být konkrétní). A ani se s novými lidmi seznamovat NECHCI. Toho nejbližšího sobě jsem už poznala a stačilo mi to. Už víc nepotřebuju.
Je člověk sobec, když chce zmizet jinam? Nevěřím, že existuje ještě něco horšího než život a tenhle svět.

Zdroj obrázku

Zpět na hlavní stranu blogu