Michael Borovička: Kolaboranti 1939-1945

1. prosinec 2013 | 00.56 |

Ve své faktografické knize doplněné dobovými fotografiemi přináší historik, publicista a překladatel M. Borovička biografie sedmi mužů, kteří se za 2. světové války smutně "proslavili" jako významní spolupracovníci nacistického režimu v okupovaných zemích. Jaké byly jejich motivy? Chtěli získat a udržet si moc? Brali spolupráci s nacisty jako lepší způsob ochrany své země než odboj? Byli přesvědčeni o vítězství Třetí říše? Chápali nacismus jako pořád lepší alternativu než komunismus, který je naopak ohrožoval z východu? Obvykle všechno dohromady. A jaký měli život před válkou, zažili něco, co je pak vedlo ke zradě na vlastním národu?    

V knize si přečtete příběhy těchto sedmi lidí:

Emanuel Moravec (1893-1945): Za 1. světové války působil jako legionář čs. armády, účastnil se i bitvy u Zborova a získal hodnost majora. Po válce a vzniku ČSR učil na VŠ válečné a byl známým a uznávaným autorem článků a knih o vojenství. Vážil si TGM a dokonce držel čestnou stráž u jeho rakve. Po Mnichovské dohodě ale úplně obrátil. Do té doby považoval nacistické Německo za největšího nepřítele ČSR (ale souhlasil s principy italského fašismu). Zpočátku ještě vybízel k mobilizaci a po zřízení protektorátu uvažoval o emigraci, ale nakonec získal nabídku spolupráce od Němců, kterou přijal, protože po Mnichovu, kdy se ostře obrátil proti Benešovi, mu bylo zakázáno publikovat a musel opustit i školu, na které přednášel. Navíc potřeboval peníze, se kterými měl vždycky problém, protože si žil na vysoké noze a měl slabost pro ženy.

Stal se nadšeným a vysoce postaveným českým nacistou, v protektorátní vládě byl ministrem školství a lidové osvěty a předsedou Kuratoria pro výchovu mládeže, které mělo vychovávat české děti v nacistickém duchu a věrnosti k okupační správě. Pracoval s německou rozvědkou SD, stýkal se s K. H. Frankem a přísahal věrnost R. Heydrichovi, za heydrichiády nechal vypsat odměnu 10 mil. korun tomu, kdo pomůže dopadnout atentátníky. Nechal rozpustit strany svých konkurentů z řad českých fašistů a měl větší moc než Hácha.

Jeho synové byli v SS a Hitlerjugend a třetí manželka konfidentkou gestapa.

Češi ho nenáviděli, dokonce se plánovalo na něj spáchat atentát. Nakonec se zabil sám, v den květnového povstání se zastřelil, aby, podle svých posledních slov, "nepadl do rukou lůzy".

Vidkun Quisling (1887-1945, Norsko): Už od mládí byl známý svou vysokou inteligencí, výbornou pamětí a vzdělaností. Celý život byl ale plachý a stydlivý, osamělý a proto navzdory své inteligenci neuměl rozlišit mezi možným a nemožným, mýlil se v lidech i politice. Před válkou byl úspěšným vojákem a diplomatem a začal se zajímat o politiku. Zpočátku sympatizoval s komunismem, ale norské levicové strany s ním nechtěly spolupracovat. Pak ho zaujaly italské fašistické myšlenky a založil norskou fašistickou stranu, která ale neměla žádný významný úspěch. Během svého působení v ní začal obdivovat přímo Hitlera.

Roku 1940 po německé invazi Norska provedl puč a prohlásil se premiérem, Hitler to nakonec odsouhlasil, ale mnohem větší moc měl německý říšský komisař, kterého v Norsku dosadil. 

Quisling zřejmě spolupráci s nacisty chápal idealisticky. U poválečného soudu byl přesvědčen o své nevině, měl 8 hodin trvající obhajovací řeč, nechápal, co udělal špatného a všechny své kroky obhajoval jako činy vlastence a křesťana. Jeho poprava je dodnes v Norsku považována za spornou.

Andrej Vlasov (1901-1946, Rusko): Roku 1919 byl povolán do Rudé armády a bojoval proti bělogvardějcům. Na počátku 2. světové války získal hodnost generálporučíka, získal několik vyznamenání od Stalina a působil jako válečný poradce v Číně. Roku 1942 byl zajat Němci u Leningradu. Ačkoli do té doby měl Stalinovu důvěru, dobře věděl, že se zajatými důstojníky se v SSSR zachází jako se zrádci, i když nic neprovedli. Proto obrátil-začal Stalina a komunismus kritizovat a snažil se založit protibolševickou Ruskou osvobozeneckou armádu (ROA). Němci ho sice nechali volně cestovat po Evropě a přednášet, ale se vznikem ROA ve skutečnosti nesouhlasili, protože nechtěli připustit spolupráci s Rusy. Až v roce 1944 po řadě porážek názor změnili. V květnu 1945 si ale generálmajor 1. divize ROA Buňačenko uvědomil, že s Němci je konec a podpořil pražské povstání. Vlasov se přidal k partyzánské skupině "vlasovců", kteří se později hodlali vzdát Američanům. Američané nabídli samotnému Vlasovovi možnost útěku, ale odmítl. Byl převezen do Moskvy a odsouzen k smrti oběšením.

Vlasov vlastně nebyl typický kolaborant-politik, nikdy otevřeně Hitlerovu politiku neschvaloval, spíš si přál nebolševické Rusko, které by s Němci žilo v míru. Z koncentračních a pracovních táborů také zachránil tisíce sovětských zajatců. Bohužel mu však chyběla prozíravost, nerozhodnost a správný odhad situace. U nás je často brán spíše pozitivně, protože jeho vojáci se v květnu 1945 přidali na stranu Čechů proti Němcům.

Friedrich Paulus (1890-1957, Německo): Za 2. světové války bojoval v německé armádě v Polsku, Nizozemí, Belgii a Francii. Získal hodnost polního maršála a stal se velitelem 6. armády v bitvě u Stalingradu. Když viděl zoufalou situaci, několikrát požádal Hitlera o povolení zastavit boj, ten to však odmítal. Po drtivé porážce byl Paulus zatčen Rusy a po dlouhém váhání se zřekl Hitlerovy politiky a začal kritizovat nacismus. Ze SSSR směl odejít až po Stalinově smrti a poté vyučoval na VŠ policejní v Drážďanech (tehdy východní Německo). Do konce života trpěl depresemi a cítil odpovědnost za katastrofu u Stalingradu. 

Podle mě spolu s Vlasovem do této knihy tak úplně nepatří.

Phillipe Pétain (1856-1951, Francie): Už roku 1918 získal hodnost maršála za své úspěchy v 1. světové válce, hlavně díky vítězství ve slavné bitvě u Verdunu. Ve 30. letech byl ministrem obrany a už tehdy podporoval smířlivou politiku vůči nacistickému Německu. Roku 1940 po bojích Německa s Francií podepsal kapitulaci a stal se představitelem tzv. vichystického režimu, formálně samostatnému, ale fakticky podřízenému Německu. Vichystická Francie přijala i antisemitské zákony, později byli francouzští Židé deportováni do koncentračního tábora Drancy poblíž Paříže a odtud na východ.

Po válce byl Pétain jako představitel kolaborantského režimu odsouzen k trestu smrti za velezradu, ten mu byl zmírněn na doživotí a internaci na ostrově Yeu, kde zemřel ve věku úctyhodných 95 let. Je smutným paradoxem dějin, že za 1. světové války byl oslavován jako hrdina, zatímco po té 2. byl souzen jako vlastizrádce a kolaborant.

Jozef Tiso (1887-1947, Slovensko): Tento římskokatolický kněz se stal po vzniku ČSR členem Hlinkovy Slovenské l'udové strany (HSLS), působil jako ministr zdravotnictví a tělovýchovy v čsl. vládě a vždy prosazoval slovenskou autonomii. Po Mnichovu dosáhly požadavky HSLS úspěchu a Slovensko získalo autonomní statut, země se přejmenovala na Česko-Slovenskou republiku. Tiso se stal předsedou slovenské vlády a měl několik ministerských funkcí. Už tehdy nechal vystupňovat protižidovské nálady a 7500 jich dal deportovat. Po odporu židovských organizací a vlivných osobností se směli Židé s čsl. občanstvím vrátit, ale mezitím už byl rozkraden jejich majetek.

Roku 1939 tehdejší prezident Hácha sesadil slovenskou autonomní vládu a nechal odebrat Tisovi funkce. Je pravděpodobné, že Hitler ho ponoukal k tomu, že Slovensko chce vyhlásit samostatnost, protože tato další česko-slovenská krize vyhovovala. Toho pak také využil i na druhé straně, na schůzce s Tisem mu doporučil, co nejdřívě vyhlásit samostatné Slovensko, díky čemuž bude pod ochranou Říše. Jinak jej ponechá svému osudu, což by znamenalo vpád Maďarů. Tiso ale váhal. Hitlerův požadavek tlumočil české vládě a Háchovi a teprve ti se jemu podřídili. Podle dobových svědectví Tisovi do té doby vyhovovala autonomie a snažil se vždy dohodnout s Čechy.

Po vzniku Slovenského štátu (oficiální název Slovenská republika) se Tiso stal jeho prezidentem. Nacisté využívali Slovensko jako propagandu toho, jak dobře se mohou mít Slované pod německým patronátem. Moc se jim ale nelíbila katolická orientace Slovenska a složení jeho vlády v podstatě nadiktovali, čímž se do popředé dostali radikální luďáci, zatímco Tiso zastával spíš umírněné klerikální křídlo, stavovské uspořádání s ideologií plynoucí z papežských encyklik s jen některými prvky národního socialismu. Umírněné i radikální křídlo HSLS však byly antisemitské, i když Tiso si uvědomoval, že Vatikán je k protižidovským zákonům a deportacím kritický. Přesto roku 1942 schválil první deportace. Do konce války bylo ze Slovenska odtransportováno asi 58 000 Židů z nichž většina zemřela v koncentračních táborech.

V srpnu 1944 propuklo Slovenské národní povstání, které bylo krvavě potlačeno a zahynuly tisíce lidí. Tiso jej ale považoval za organizované hlavně Rusy, Čechy a Židy a poděkoval Hitlerovi za jeho potlačení. 

Na konci války byl evakuován do kláštera v Rakousku, v červnu 1945 však odhalen a zatčen a v říjnu toho roku dopraven do Bratislavy. Po složitém procesu byl nakonec odsouzen k smrti oběšením, poprava proběhla 2 roky po válce. Ačkoli spoléhal na ochranu Vatikánu, ten sice žádal, aby soud rozhodoval lidsky, ale jinak nechtěli intervenovat za člověka, který podle nich diskreditoval církev a konečný trest nepovažoval za nepřiměřený.

Postoj slovenské společnost k Tisovi je dodnes rozdělený. Mnozí ho obdivují a tvrdí, že založením Slovenské republiky zabránil rozdělení Slovenska mezi Maďarsko a Polsko a zdůrazňují tehdejší hospodářský a kulturní rozmach. Někteří katolíci také prosazovali jeho blahořečení.

Léon Degrelle (1906-1994, Belgie): V mládí studoval na jezuitské koleji a poté na katolické univerzitě. S katolickou církví se ale ve 20. letech rozešel a propagoval vlastní učení, rexismus, založil i rexistickou politickou stranu s populistickými, nacionalistickými (její heslo bylo mj. Čistá Belgie čistým Belgičanům) a autorativními prvky. Hlavního nepřítele viděl v komunismu, byla mu blízká fašistická ideologie. Už na počátku 2. světové války byl podezříván z kolaborace a zatčen ve Francii, ale po okupaci jej Němci osvobodili.

Roku 1941 se se svými dobrovolníky rozhodl podporovat Německo v tažení proti SSSR. Jeho vojenský prapor byl zařazen nejprve do Wehrmachtu, později přímo pod zbraně SS. Tam dosáhl hodnosti plukovníka a dostal nejvíce vyznamenání ze všech cizineckých příslušníků německé armády, Hitler mu také osobně předal rytířský kříž. 

Na konci války podnikl dobrodružný útěk do frankovského Španělska, které ho odmítlo vydat Belgii, kde byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Do konce svého dlouhého života ve slunné Malaze byl aktivním členem neofašistického hnutí a zpochybňoval holocaust. Před smrtí na otázku, jestli něčeho v životě lituje, odpověděl: "Jen toho, že jsme prohráli."

  

Zpět na hlavní stranu blogu

Moderované komentáře