Kámoš I

3. leden 2008 | 21.43 |
› 

Eliška vedla svého téměř o dvě hlavy vyššího bratra pod paží a když dorazili ke stolku, pomohla mu usadit se. Na první pohled by to působilo trochu komicky, jenže mladík měl na očích černé brýle a v ruce slepeckou hůl.

Eliška byla moje nová kamarádka. Seznámily jsme se před několika měsíci na pomaturitním kurzu angličtiny a hned si padly do oka, ačkoliv jsme každá úplně jiná – ona je malinká, věčně ukecaná a hlavně usměvavá, přestože pochází z chudší rodiny a moc s ní nevychází. Já jsem o mnoho vyšší než ona, bývám častěji zachmuřená a tichá a ano – dalo by se říct, že jsem docela při penězích. Nemůžu ale říct, že bych byla šťastná, dokonce ani tedˇ, když jsem konečně podepsala smlouvu s modelingovou agenturou a čím dál častěji mě chtějí fotit do časopisů. Všechno má dvě strany – tady je ta druhá v tom, že i mí staří známí na mě náhle koukají skrz prsty. Jako bych nebyla obyčejný člověk, ale "jen" bohatá nafoukaná manekýnka. Je pravda, že někdy snad opravdu vypadám namyšleně, když se s ostatními nezačnu hned bavit, jenže to je pouze projev studu. A nepřipouštím si prostě cizí lidi k tělu. Lidé dokážou tolik ublížit!

Eliška je jedna z mála, kdo mi rozumí. Je velmi vnímavá a časem pochopila, že se v mém životě stalo něco tragického, něco, na co ještě pořád myslím a mívám kvůli tomu špatné nálady, deprese a strach z lidí. Je to tak, stalo se to před 7 lety, když mi bylo 12. Ještě nikdy jsem to nikomu neřekla, ani Elišce. Vím, že to snad nebyla má vina, ale stejně by mě i teď, po několika letech, hanba fackovala.

A tak Elišku napadlo seznámit mě s jejím starším bráchou. Ne snad, aby nás "dohodila" jednoho druhému, ale protože on se před pár lety také musel poprat s tragédií. Když mu bylo 17 ( tedy také před 7 lety ) přišel při havárce o zrak.

Eliška mi o tom často vyprávěla. "Víš, neřeknu, kdyby byl nevidomý ( oni nemají rádi slovo "slepci", nevidomý je lepší ) už od narození a nikdy svět kolem sebe neviděl, ale přijít o zrak takhle zničehonic během dospívání, to musí být stokrát horší. Co je skvělé, že Roman to ani na chvíli nevzdal, i když vím, že párkrát chtěl. Ale zvládá to. Dokonce říká, že mu to paradoxně otevřelo nové obzory. Vnímá ted´ lidi a věci kolem sebe víc, než když je viděl."

Bylo jasné, že Eliška svého bratra obdivuje a je na něj hrozně pyšná. Nemohla se dočkat, až mi ho představí. A tak jsem se poprvé setkali, v kavárně. Musím se přiznat, že i přes to, co mi Ela o Romanovi nadšeně vyprávěla, jsem v hloubi duše čekala vystrašeného mrzáčka, ale černé brýle a nepatrné kulhání byly opravdu jediným viditelným následkem nehody.

Roman byl sexy sympaťák se sebevědomým výrazem. Oči jsem samozřejmě neviděla, ale měl skvěle nagelované oříškově hnědé vlasy, lehce pihovatý, ale dokonale dozlatova opálený obličej a přitažlivé rty. Nejprve jsem nevěděla, co říkat, ale on okamžitě překlenul všechny rozpaky a podal mi ruku: "Nazdar, já jsem Roman. Je mi jasný, že má upovídaná sestřička ti o mně navykládala spoustu věcí, ale neboj, mně o tobě taky. Rozhodně je to poprvý, co sedím v kavárně s opravdickou modelkou. To musíš být asi hrozně hezká."

Přijala jsem nabízenou ruku a on ji pevně stiskl. Byla jsem skoro červená rozpaky a Eliška se bavila: "Vidíš, jak to Románek s holkama umí?"

"Co jinýho mi zbejvá?" zašklebil se na ni bratr a na mě se usmál. "Ty jsi neslyšela, že jsem rozený lamač srdcí? Ale ty jsi ještě nic neřekla."

"Ona se stydí, že jo, Sandro."

"To nevadí. Nejprve si objednáme a pak, Eli, nadhodíme některé z našich duchaplných témat. To by v tom byl čert, aby se tvá tichá kamarádka nepřidala."

Tentokrát jsem se zasmála a vyměnila si pohled s Elou. Hned pochopila, že je mi její brácha sympatický, protože to ve společnost i umí, a že se za chvíli rozmluvím.

Strávili jsme docela příjemné odpoledne. Roman byl vtipný, milý, inteligentní a měl rozhled. O nic víc samozřejmě nešlo. Moje kamarádka mi prostě představila svého bratra, kterého má tolik ráda. Po čase jsem to setkání v kavárně pustila z hlavy.

Měla jsemtedˇhodně starostí. Mé matce a jejímu příteli – mému otčímovi se narodilo mimino. Měli už pětiletého kluka a teď k němu přibyl další. Otčím, ale i matka, byli nadšení z druhého chlapečka. Já jsem začala být v téhle rodině poněkud přespočetná a navíc jsem v sobě nedokázala najít radost, že mám dva nevlastní brášky. Ne, že bych, nedej bože, žárlila nebo proti nim něco měla. Měla jsem něco proti jejich otci. Cítila jsem, že je na čase vypadnout z domova, kde mi stejně všichni ( kromě matky, ale ta si mě nikdy moc nevšímala ) byli cizí a osamostatnit se.Ela na tom byla podobně. Rozhodly jsme se sehnat si podnájem a to byla fuška. Všechno bylo tak drahé! Nájemné bychom sice platily napůl – já z peněz za focení a Ela z odpolední brigády v butiku ( měla o módu stejný zájem jako já, ale modelkou se se svými 160 cm asi nikdy nestane ), přesto to nebylo dost. Můj přítel mi nabídl, abych bydlela s ním. Ale já nechtěla být závislá na nikom.

O svém příteli jsem se ještě nezmínila. Je mu už osmadvacet a jmenuje se Jáchym. Pracuje jako fotograf, takže je asi jasné, jak jsme se seznámili. Je opravdu hodně zaměstnaný, ale se snažíme se vídat, co nejčastěji. Vím však jistě, že bych s ním nedokázala žít. Jsem na to ještě mladá, vždyť mi není ani 20 a navíc ani nevím, jestli mi jeho povaha sedí. Občas se chová jako velký frája a světák a má jinou náturu než já. Navíc je mi celkem jasný, že asi nejsem jeho jediná. Určitě se schází i s jinými modelkami, které fotí a když nejsme spolu. Ale nikdy jsem se o tom před ním nezmínila. Náš volný vztah mi docela vyhovuje. Taky jsem už párkrát ulítla, nebudu přece trávit celý dny jako puťka. V poslední době se tak však začínám chovat. Mám už skoro strach strávit večer s nějakým klukem, protože hned příští den se rozkřikne kdovíjak jsem zas po někom "nevyjížděla" a že si každým jen pohrávám, protože jsem modelka! Ach, kdyby tak lidi věděli. Snad jen Eliška mě chápe. A byla to právě ona, kdo přišel na ten spásný nápad, když jsme přemýšlely, jak to vyřešit s tím podnájmem.

Měly jsme už vyhlédnutý miniaturní dvoupokojáček, který nabízela docela fajn postarší paní ( Ela ji trochu znala přes rodiče ), ale pořád jsme si nebyly jisté, jestli ho dokážeme pohodlně splácet.

"Poslyš," řekla nakonec zamyšleně Ela, "něco mě napadlo. Vrtá mi to hlavou už chvíli, ale definitivní rozhodnutí nechám na tobě, Sandro."

"Jen povídej, jsem zvědavá."

"Co kdyby do toho s náma šel i Roman?" vypálila na mě a oči jí zasvítily.

Nejprve jsem si ani nemohla vzpomenout, kdo to má být! "Roman??? Jo ták, tvůj brácha. No..."

"Víš, já myslím, že ve třech bysme to utáhli pohodlně. Roman by samozřejmě taky přispíval, dostává invalidní důchod," vysvětlovala překotně. "Taky by se rád trhl. Bojí se, že kvůli svému postižení bude muset zůstat do konce života u našich."

Jak by mohl, pomyslela jsem si. Takový šikula! Chvíli jsem to ještě zvažovala.

"Tak řekni přece ano," žadonila Ela jak malé dítě. Určitě si nedokázala představit, že by bydlela bez zbožňovaného brášky. "Záleží na tobě, jestli by ti nevadil, ale on by byl hrozně rád a já taky."

"Víš ty co," řekla jsem nakonec, "mně se zdá, že máš pravdu. Když si rozdělíme nájem na třetiny, tak to spíš utáhneme. A Roman by mi samozřejmě vůbec nevadil."

Radostně mě objala: "Ty jsi pravá kámoška! Teď vím, že to klapne – a Romča bude taky nadšenej."

A tak jsme se pár týdnů nato stěhovali do bytečku. Nemohla jsem se dočkat, jak bude vypadat můj nový život nezávislý na matce a mém příšerném otčímovi. Budu pevně stát na vlastních nohou a na to se opravdu těším.

První večer v novém bydlišti! Chtěla jsem to tady ukázat Jáchymovi a pak s ním zajít na víno, ale Eliška s Romčou vypadali, že by byli radši, kdybychom tu první noc strávili jen my tři pohromadě. Nakonec jsme zůstali doma a objednali si pizzu ( další bolestivá fáma, která o mě koluje – že jakožto modelka jsem automaticky i anorektička. Nevím, jak je to u jiných holek z branže, ale já jím úplně normálně, akorát se nepřejídám sladkým, slaným a celkově "kalorickými bombami". Vím, že mastnou pizzu bych si tak pozdě večer dávat nemusela, ale proč ne? Je to sváteční večer. )

Ela koupila i víno. Na to, jak je mladá, vyzná se ve vínech jako zkušený odborník. Roman pronesl přípitek: "Tak na naše společné bydlení. Snad to tu s váma dvěma ženskejma přežiju."

Samozřejmě jsme naoko naštvaně vypískly, ať laskavě není drzej. Byla docela legrace. Zatím jsme tu neměli ani televizi, ale pustila jsme nějaká cédéčka a povídali si. Všechno probíhalo OK, dokud se Elišce neudělalo špatně z mastné pizzy a přemíry vína. S otráveným výrazem se chytila za bříško: "Brr, lidi, já to balím. Klidně si ještě pokecejte, ale já jdu spát."

Budeme s Elou spávatv malém pokojíčku, zatímco Roman v obýváku na gauči. Nechtělo se nám ještě spát. Ještě nikdy jsem s Romanem nemluvila o samotě. Jakmile jeho sestra odešla a zavřela dveře, zvážněl.

"Pořád mám strach, abych tě svou přítomností neobtěžoval," pravil vážně. Rentám byl v tu chvíli komik, který nás bavil svými fórky a narážkami. "Eliška ví, jaké je to žít po boku invalidy, ale ty ne."

"Ty přece nejsi žádný invalida. Proč bys mě měl obtěžovat? To mě ani na chvíli nenapadlo. A taky s tebou chci jednat narovinu a upřímně.Doufám, že ze mě nevyzařuje nějaký falešný soucit nebo jak se tomu říká, protože to opravdu necítím. Beru tě jako úplně normálního kluka, který prostě občas potřebuje s něčím pomoct."

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře