Kámoš II

3. leden 2008 | 21.44 |
› 

Zamyšleně mě poslouchal a pak přikývl: "Ne, nepociťuji z tvého chování žádný falešný soucit a jsem tomu rád. Vyzařuje spíš z tebe něha a smutek. Nebo se mýlím?"

"Já nevím," řekla jsem tiše.

"Ela mi o tobě samozřejmě mnoho vyprávěla, ale sama tě moc nezná. Říkala, že jsi příliš uzavřená a mrzí ji, že i před ní. Doufá, že jednou jí otevřeš své srdíčko."

"Ach jo, to mě mrzí," vzdychla jsem. "Vážně to tak říkala? Chápu, že to ode mě k ní není fér, ale já to prostě pořád ještě nedokážu."

"To je v pořádku," ujišťoval mě. "Taky jsem se hrozně stáhl do sebe po té havárce. A už asi nikdy úplně ‚nevylezu‘. Ale kdybys potřebovala, tak mně můžeš říct cokoliv a já se ti budu snažit pomoct. Stejně jako ty mně pomůžeš, když v pokojích a hlavně v koupelně bude vždycky všechno na svém stejném místě, ale to ti Ela určitě už vysvětlovala. Mnohem líp se tak orientuju, když si zvyknu, kde co je."

"To je mi jasný. Neboj, s nepořádkem problémy nemám."

"To je fajn, ale promiň, myslím, že se spoustou jiných věcí problémy máš a trápí tě to tím víc, že je držíš v sobě. Odpusť, jestli tě mé řeči štvou, ale věř, že ačkoli jsem slepý, vidím do lidí mnohem lépe než ostatní."

"Jsi moc hodnej. Budu ráda, když budu mít nějakého kámoše. Možná pochopím věci i z jiných úhlů. S holkama nebo mým přítelem to není vždycky ono."

Bylo už pozdě. Popřáli jsme si s Romanem dobrou noc. "Doufám, že nám to tady bude klapat," řekl ještě. Zdálo se mi, jakoby se pořád za něco omlouval. Pro mne to přece nebude tak těžké udržovat věci přesně na svém místě, aby o ně nezakopával a aby si mohl kdykoli vzít, co potřebuje. Konečně jsem vklouzla za Elou do pokojíku a automaticky za sebou zamkla dveře, ačkoliv bylo jasný, že tady nic nehrozí. Zachumlala jsem se do peřin a díkybohu usnula hned, jak jsem položila hlavu na polštář.

Druhý den jsem měla po škole focení a potom schůzku s Jáchymem. Zavolal mi a zval mě do opravdu hodně luxusní restaurace.

"Víš, že je mi to už hloupé, když mě tak často zveš do tak drahých podniků," vykrucovala jsem se skromně.

"Ale dneska musíš," přemlouval mě. "Mám pro tebe skvělou novinku. Pořádně to oslavíme."

"O co jde?" řekla jsem udiveně.

"Uvidíš, Sany. Budeš nadšená. Vyzvednu tě v šest. Řekneš mi pro jistotu ještě jednou, jak se tam přesně dostanu?"

Vysvětlila jsem mu, kde je můj nový byt. Těšila jsem se až mu ho ukážu, i když ještě nebyl moc zařízený. Ale když Jáchym večer přijel, tvrdil, že nemáme na prohlídku čas a že už na nás čeká rezervovaný stůl v restauraci. Znovu jsem si uvědomila, že ho můj život vlastně nijak zvlášť nezajímá, pokud jsme se teda zrovna nebavili o mé profesní kariéře. A vůbec – co by měl na náš malinký skromný byteček a hlavně na mé spolubydlící – přidrzlou kamarádku a jejího nevidomého bratra říkat? Proto jsem si jen v rychlosti ještě přejela rty rtěnkou a obula si boty a pospíchala za ním dolů k autu. Za dvacet minut jsme dorazili na místo. Byla to přepychová pražská restaurace v západoevropském stylu – chodily sem hlavně vyšší vrstvy, na stolech byly velké krásné květiny a svíčky, na čistých stěnách drahé obrazy, zdvořilí a tiší číšníci kolem proplouvali a samozřejmě kvalitní jídla a nápoje.

Já, odmalička zvyklá na život ve skromných poměrech ( trochu se to změnilo, až když jsme začali žít s otčímem – podnikatelem a když jsem si začala trochu vydělávat ) jsem byla v takovém prostředí vždycky nervózní, ale Jáchym zbožňoval zvát holky do podobných podniků, i když nepatřil ke kdovíjakým boháčům. V našem světě modelek, fotografů a návrhářů se pohybovala spousta větších ryb. O nich jsme také pak mluvili.

"Tak cos mi chtěl prozradit?" zeptala jsem se zvědavě, když nám obsluha přinesla italské těstoviny s mořskými plody a láhev kvalitního bílého vína.

"Dozvěděl jsem se, že máš rovnou dvě perfektní nabídky, které snad ani nemůžeš odmítnout."

"Nepřeháněj," zasmála jsem se. "Všechny nabídky se dají odmítnout."

"Počkej, až si to poslechneš! Zaprvé, chtějí tě fotit na obálku V....( řekl název velice prestižního módního časopisu ). Ale to ještě není nic proti té druhé novince. Tvoje modelingová agentura tě chce poslat na konkurz k Marku Riggovi. Vybere si na něm modelky, které budou předvádět jeho šaty na největší módní přehlídce tohoto roku."

Mark Rigga byl hodně slavný a úspěšný návrhář, který se narodil z česko – italského manželství. Pracoval teď v obou zemích současně a ve svých 30 letech se stal jedním z nejúspěšnějších evropských návrhářů a to díky své značce Speed Ride.

Pobaveně jsem naJáchyma zírala: "Děláš si legraci. Proč zrovna mě by posílali na konkurz k Riggovi. Nikdy by mě nevybral. A proč mi to neřekla Milena?" ( Milena byla moje manažerka z agentury ).

"Požádal jsem ji, abych ti to mohl říct já. Klidně jí zavolej a uvidíš."

"To si piš, že jí zavolám," vytáhla jsem mobil. "Nevěřím ti ani slovo, ty šibale." Ještě jsem kroutila hlavou, když to u Mileny vyzvánělo. Za vteřinkou hovor zvedla a hned vyhrkla: "Už to víš? !"

"Podle toho co."

Řekla mi přesně to, co Jáchym. Pak si všimla mého mlčení. "Haló, slyšíš mě, Sandro? Ty nemáš radost?"

"Já...tomu prostě nemůžu uvěřit..."

"Měla by ses pořádně radovat," řekla vážně. "S ředitelem naší agentury jsme se shodli, že momentálně patříš k našim nejlepším a nejzajímavějším dívkám. Focení na tu titulku je za 2 týdny a konkurz za měsíc, takže máš čas se připravit."

"Uf...myslíš, že to zvládnu?"

"No jasně. Myslím, že na tom záleží tvoje budoucí kariéra. Jestli tě Rigga vybere a podepíšeš se Speed Ride smlouvu, čeká tě ohromný úspěch."

"To by byla pěkně velká náhoda, kdybych ho zaujala," řekla jsem pochybovačně.

"Nebuď tak skromná, víš přece, že se to v téhle profesi nenosí. Já to cítím v kostech."

Dohadovala bych se s ní ještě dýl, ale na Jáchymovi bylo vidět, že to chce se mnou nejdříve probrat on a tak jsem akorát prohlásila: "Dobře, jdu do toho. A když nic tak to bude aspoň zajímavá zkušenost."

Ukončila jsem hovor a ačkoli jsem byla potěšená, hlavou se mi stále honila spousta pochybností: "Proč si vůbec vybrali mě? Teď v době, kdy prim hrají čtrnáctileté holčičky. A mně už bylo 19."

"No jo, ale ty jsi opravdu krásná a navíc neuvěřitelně zajímavý typ. Věř si, Sany, je načase aby sis konečně začala věřit."

Ale kruci, to mě mají všichni tak prokouklou? Když jsme dojídali, Jáchym navrhl, jestli bych u něj dnes nepřespala. Viditelně čekal, ž neodmítnu. "Já nevím," zarazila jsem se. "Ráno mám přece školu. A chtěla jsem si ještě něco zopakovat na zítřejší hodiny. A taky bych měla teď bývat i doma, když jsme si konečně sehnali byt."

"Chceš říct, že se potřebuješ co nejdřív svěřit tý svý mrňavý kámošce," nadhodil trochu žárlivě. "No tak, nebuď labuť. Dnes bychom měli být spolu. Ráno tě samozřejmě hodím domů, aby sis mohla vyzvednout věci. A proč si pořád děláš starosti s tou školou? Maturitu snad už máš, ne?"

"No a? Chci znát ještě víc. Netoužím skončit jak bohatá, ale hloupá manekýnka."

"Naopak, když se budeš věnovat spíš modelingu a vyděláš si hromadu peněz, může to ostatní stranou."

"Některé tvé názory vážně nechápu," ušklíbla jsem se. "Ale tak dobře, pojedu dneska k tobě."

K žádné další výměně názorů pak už nedošlo, protože jsme samozřejmě hned po příjezdu do Jáchymova bytu skončili v posteli. Jako tradičně jsem orgasmus předstírala, aby měl alespoň trochu radost. Ale on stejně při sexu myslel spíš na sebe, takže mu unikalo, že nejsem tak uvolněná a vzrušená, jak bych asi měla být.

"Jsi skvělá, krásná...úspěšná," zahrnoval mě lichotkami, když mě poté vzal do náruče. Brzy tvrdě usnul, ale já ještě dlouho zírala do tmy. Uvažovala jsem nad tím, jak je to zvláštní – jaké hodnoty vyznává Jáchym a jak třeba Eliška a Roman. A co já? Co vlastně vyznávám já? Proč pořád nejsem spokojená? Co když jsem přece jen hloupá? Ne, v tom je něco jiného. Něco, co už je dávno hluboko zasuté ve mně. Hlavou mi lítaly otázky, ale smysluplné odpovědi ne a ne přijít. Budu se o tom muset nějak nenápadně poradit s Eliškou, nebo možná s Romanem. Sám mi to nabídl a já teď začínám cítit, že to potřebuju – konečně aspoň trochu vylézt ze své ulity a nebýt pořád tak osamělá. Jáchym je docela fajn a mám ho ráda, ale nedokážu s ním jednat tak, jak bych chtěla a navíc, i teď, když ležím vedle něj, v jedné posteli, cítím se tak divně a prázdně...

"To je taková škoda, že nemůžu vidět jak vypadáš," zareagoval smutně Roman, když mu jeho sestra nadšeně vyklopila novinky. "Ale věděl jsem už od začátku, že musíš být moc hezká."

"Mohla by ses Romčovi popsat," mínila Ela. "Co myslíš, brácho, určitě by sis ji dovedl představit."

"Já nevím," ošívala jsem se. "Mně by to bylo trapný."

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře