Kámoš III

3. leden 2008 | 21.45 |
› 

"Prosím, zkus to," přemlouval mě Roman. "Ať aspoň přibližně vím, jak vypadá moje nová kamarádka."

"Hmm...tak třeba černé vlasy, zelené oči..."

"Zadrž," skočila mi do toho Eliška. "To je o ničem. Ty se hrozně stydíš. Já mu to povím za tebe."

"To jsem tedy zvědavá, jak mě vidíš."

Nakonec jsem byla příjemně překvapená. Viděla mě pohledem opravdové upřímné přítelkyně.

"Má záplavu dlouhých uhlově černých lokýnek. Tvrdí, že barva i kudrlinky jsou její."

"Ovšem, že jsou moje," přerušila jsem ji. "Nikdy jsem neměla potřebu si vlasy barvit nebo natáčet. V agentuře jim to taky vyhovuje."

"Já vím, dělala jsem si legraci. Takže – sahají jí po pás. Ty vlasy jsou jeden z jejích nejvýraznějších znaků a určitě musí každémuimponovat. Další věc, kterou nikdo nepřehlédne, jsou její zářivě zelené, takřka kočičí oči. Někdy z nich srší blesky, což vypadá opravdu nádherně, ale většinou jsou mírné a trochu smutné. Pokud se zrovna nečervená jako teď, má její pleť barvu smetany. Nosík je elegantní a rty trochu úzké, ale výrazné a pěkné. Má docela vysokou postavu, skoro 177 cm, dlouhé štíhlé nohy a krásné jemné ruce – skutečně jako princezna. Uf...konec ódy. Pomohlo ti to aspoň trochu, bráško?"

Nenechala jsem ještě Romana odpovědět. "Jsi moc hodná, Eli, a vážím si toho, ale nepřehnala jsi to trochu? Romča si teď musí myslet, že snad nejsem normální člověk. Jenže i já mám samozřejmě své chyby a právě proto, že mě máš ráda, bys je měla taky vidět."

"No dobře, když myslíš. K tvému půvabnému obličejíku se nehodí, když se tváříš smutně nebo zamračeně a to bohužel bývá často. My s Romanem chápeme, že je za tím něco vážného a to, že o tom nikdy nemluvíš, kolem tebe tvoří auru tajemna. Ale je to pěkné."

Stiskla jsem jí ruku. "Díky, kamarádko. Doufám, že jednou najdu sílu se vám oběma otevřít. Ale zatím to pořád ještě nejde, ačkoliv mě to mrzí."

"Nedělej si s tím starosti," ozval se konečně i Roman. "Budeme tu se ségrou vždycky pro tebe, protože cítíme, že ačkoliv z nás tří bys měla být nejšťastnější, nepřipadáš si tak."

"Mám vás ráda," odpověděla jsem dojatě. Konečně jsem našla lidi, kterým na mě záleželo. Jenže vím, že ti dva, hlavně Roman, mají taky svých starostí dost a já je (snad zatím) nechci ještě zatěžovat těmi mými.

Pozdě večer jsem si znovu popovídala s Romanem. Eliška už spala jako dřevo, ale já mám už několik let s usínáním problémy. Prošla jsem tiše kolem Romčova gauče (byt byl průchozí) na záchod, ale on mě zaslechl.

"Sandro?"

"Ano?"

"Nemůžeš spát?"

"Ach jo. Jako vždycky."

"Já taky ne. Navíc mi teď celou dobu vrtáš hlavou. Představuju si tě jako krásnou, něžnou, smutnou princeznu."

"To jsi vedle," zasmála jsem se.

"Já myslím, že moc ne. Poslyš," řekl a posadil se na posteli, "můžu tě o něco požádat?"

"No jasně."

"Já...chtěl bych...chtěl bych se tě dotknout. Samozřejmě na obličeji myslím. Určitě už jsi o tom slyšela – že pro nás, co nevidí, jsou hmatové vjemy hrozně důležité. Fakticky by mi to pomohlo."

"No...tak proč ne?" Sedla jsem si naproti němu na postel. Vzala jsem ho za ruce a položila si je na tvář. Byly horké a laskavé. Jemně mi jimi přejížděl po tvářích, čele, bradě i nosu. Když se dotkl rtů, celá jsme se zachvěla a sklonila jsem hlavu když mi rukama zajel do vlasů. Celou tu dobu jsme mlčeli, byl slyšet jen náš dech. Asi se o tom nedá tak mluvit, ale pro mě to byl nejerotičtější zážitek v životě. Poprvé za těch 19 let jsem pocítila vzrušení. Měla jsem chuť Romana políbit, ale samozřejmě jsem to neudělala, protože jsem si uvědomovala, že bych tím všechno zkazila.

Konečně prolomil napjaté ticho: "Eliška měla pravdu jen napůl. Ve skutečnosti musíš být ještě krásnější. Hlavně tvé vlasy – nikdy jsem nic takového v rukou necítil. A taky se nezmínila o tom, jak vysoké máš čelo, klenuté obočí a elegantní tvar lícních kostí a brady."

"Hele, mohla bych teď o něco požádat já tebe?"

"Ano?" opáčil překvapeně.

"Chtěla bych vidět tvé oči. Teď jsi je měl celou dobu zavřené a jindy nosíš černé brýle."

"Co bys na nich viděla? Jsou slepé."

"To nevadí. Prosím." A tak je otevřel a já do nich mohla poprvé pohlédnout. Trochu jsem čekala, že možná budou nějakým způsobem zdeformované když pořád nosil brýle, ale nebyly. Byly normální. Vlastně ne – i ve tmě jsem viděla jak jsou krásné. Čokoládově hnědé se zlatavými tečkami kolem duhovek. A také jsem čekala, že budou prázdné, ale něco se v nich i přes jejich slepotu přece jen zračilo. Smutek.

"Co myslíš?" zeptal se po chvíli ostýchavě.

"Že se asi našli dva lidé s krásnýma smutnýma očima. Dobrou noc." Téměř mateřsky jsem mu lípla malinkou pusu na čelo a šla konečně do své postele. Až do rána jsem však cítil jeho doteky na tvářích a viděla před sebou jeho něžný vřelý pohled.

Za 2 týdny byla moje tvář na titulní straně české verze jednoho z nejprestižnějších módních časopisů světa. Asi bych měla mít radost, ale byla jsem spíš nervózní, že sama sebe vidím v každé trafice a také na pár billboardech v Praze. Spolužáci ve škole měli zase o důvod víc koukat na mě jako na tu "hloupou modelku". "Proč nevyrazíš prosadit se do světa, když už jsi vidět po celý Praze? Nebo myslíš, že na Paříž nebo Milán nemáš?" rýpala si do mě jedna spolužačka a nebyla jediná. Jako vždy se uvnitř mě něco zablokovalo a já nebyla schopná se těm slovům bránit. Jako vždy to za mě udělala průbojnější Eliška. "To je fakt smutný, když někdo absolutně neumí skrývat závist. Já bych se za sebe styděla, kdybych byla takhle závistivá," říkala rejpalům. Když jsme byly o samotě, povzdechla jsem si: "Někdy mám chuť s tím seknout. Jak má člověk dělat kariéru v takovém prostředí? Je to boj."

"Zbláznila ses?!" vyjela po mně Ela. "Moc dobře víš, že ti jen pár hus závidí – to je všechno. Přece se kvůli nim na modeling nevykašleš, když začínáš být tak úspěšná."

"Mně nejde jen o ně, ale taky o sebe," řekla jsem. "Mám strach, že to přestanu zvládat. Teď si asi budeš myslet, že jsem cvok – já nemám strach, že to u Riggy projedu, ale spíš, že si mě vybere. Co bych pak dělala? Představ si, že bych opravdu musela do ciziny. Vždyť tam bych byla úplně ztracená!"

Ale tentokrát mě Eliška nemohla nebo nechtěla pochopit. "Přece s tím zničehonic nepraštíš teď, před tím konkurzem. Musíš to aspoň zkusit!"

A tak jsem se o pár týdnů později zúčastnila castingu, který pořádal jeden z nejúspěšnějších módních návrhářů v Evropě. Byla jsem kupodivu nevěřitelně klidná a jistá tím, že mě nevybere. Bylo tu tolik hezčích a průbojnějších holek! A na rozdíl od většiny z nich jsem neměla chuť udělat pro získání té práce cokoliv. Věděla jsem, že některé holky to budou zkoušet přes postel, navíc Rigga byl fešák se svými italskými rysy, vysokou atletickou postavou, rovnými černými vlasy, které mu padaly do podmanivých očí. Ale na můj vkus byl snad příliš dokonalý. Nedokázala bych se do takového "superčlověka" zamilovat. Rozhodně mi jsou sympatičtější kluci, kteří třeba nepatří k největším krasavcům, ale mají nějaké vnitřní kouzlo...třeba Roman...Navíc mi bylo nepříjemné jak mě Mark Rigga svlíká očima, když jsem kolem něj procházela v krásných šatech. Vím, že si na to musím dávat pozor, ale prostě jsem se nedokázala přinutit, abych se na něj zářivě usmívala jak ostatní holky. Tvářila jsem se chladně. Já mu nebudu padat k nohám, za to mi to nestojí.

"Co myslíš?" zeptala jsem se po konkurzu Mileny.

"Těžko říct. Moc ses mračila, víš, že tě na to upozorňuju pořád. Zavolám ti, až budu vědět."

Ozvala se za pár dní: "Rigga tě bere. Chce, aby ses stala tváří jeho značky."

*

Oslavila jsem to postupně s Milenou, Jáchymem a Eliškou. Všichni jásali a prohlašovali, že jim bylo jasný, že to budu mít v kapse. Malovali mi nejbližší budoucnost v zářivých barvách, viděli mou rychle stoupající kariéru, mezinárodní úspěchy, peníze...Jenom Roman se k jejich jásání nepřidal. Těžko říct, co se mu honilo hlavou. V tomhle jsme byli stejní, ani já jsem nedávala najevo, co si doopravdy myslím. Tím nechci říct, že bych byla neupřímná, ale aspoň ke mně nikdo nemohl jen tak proniknout. Teprve později se mě ostýchavě zeptal, jestli bych nechtěla jít na procházku. Roman se moc rád procházel i když nic neviděl. Šli jsme k řece, šumění vody a lehký vánek, který se nad ní vznášel, nás oba uklidňoval.

"Těšíš se na to?" zeptal se Roman na plánovanou módní přehlídku.

"No...je to dobrej job," pokrčila jsem rameny. "Ani se mi o tom nesnilo."

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře