Kámoš IV

3. leden 2008 | 21.45 |
› 

"Ty to bereš hlavně jako dobrou práci, viď? Ale dáváš do toho srdce?"

Dlouho jsem mlčela a pak se začala smát: "Jak mě můžeš mít takhle prokouknutou? Tohle netuší ani Ela."

"Asi na tom něco je, že ačkoli jsem nevidomý, tak vidím jinými smysly. Možná vidím do lidí hlouběji než ti zdraví."

"To se mi na tobě líbí," řekla jsem. "A máš pravdu – modeling pro mě není srdcová záležitost. Je to jen velké pozlátko a já si to uvědomuju. Jenže...a teď mě neodsuzuj...já potřebuju peníze. Potřebuju si něco vydělat, abych mohla studovat, platit byt a prostě žít na vlastních nohou. Ano, mohla bych pracovat v nějakém pěkném obchůdku jako Eliška, ale ona nepotřebuje tolik peněz jako já, protože ji občas ještě podporují rodiče."

"A co tví rodiče?" zeptal se jemně. "Začínám mít z tvých slov pocit, že snad ani neexistují. Dala jsi jim vůbec vědět, jak skvělé nabídky teď dostáváš?"

Začala jsem se nervózně škrábat nehty na rukou, což dělávám ve stresových situacích od té doby, co jsem přestala kouřit. "Neví o tom. Oni vážně neexistují, ne pro mě. Pro mě jsou mrtví, umřeli!"

Roman se nezdál být mým náhlým výbuchem překvapen. Zřejmě už dlouho očekával až se nějak projevím. Jenom, spíš pro sebe, zamumlal: "Aha, tak v tomhle to bude."

"Teď si asi myslíš, že jsem hysterka. Ale ty nevíš..."

"Nemyslím si nic," přerušil mě. "Všichni máme něco. A slíbil jsem ti, že tě nikdy nebudu nutit, abys mi říkala něco, co nechceš. To víš, že mě občas hlodá, co to máš za tajemství, ale nemíním na tebe naléhat."

"Já vím a strašně moc si toho vážím. Ale něco ti přece jen prozradím – můj sen je pracovat s opuštěnými nebo problémovými dětmi. Ale v současné době to nejde, nezvládala bych to."

"To je krásnej sen, ale už asi chápu, proč je pro tebe teď modeling výhodnější. Já mám taky svůj sen, asi se budeš smát, ale chtěl jsem vždycky napsat knížku. Hodně jsem četl než se stala ta nehoda, hlavně sci-fi a tajemný příběhy. Šíleně mi život bez knížek chybí."

"Mohla bych ti přece předčítat, kdybys chtěl!" vyhrkla jsem. "Proč jsi o to už dávno nepožádal třeba Elu?"

"Nechtěl jsem vás tím obtěžovat," odpověděl ten skromný ostýchavý kluk. "Knížky se předčítají malým děckám."

"Nebuď hloupej. Já bych si sama od sebe nečetla, ale tohle je něco jinýho. Alespoň bych se díky tobě takříkajíc kulturně vzdělala, když ti budu číst. To by bylo fajn, ne?"

"Ty jsi fakt super holka, Sany," řekl a vzal mou ruku do své. Po těle se mi okamžitě rozlilo zvláštní teplo, které jsem nikdy necítila, když jsem byla s Jáchymem. Roman byl jediná osoba mužského pohlaví se kterou jsem byla v bezpečí a spokojená.

O pár dní později jsem měla focení do nějakého dívčího časopisu. Vizážistka Kačka mě zrovna líčila, když se přiřítila Milena. "Sandro, volá mi Mark Rigga a chce tě k telefonu!" volala vzrušeně a podávala mi svůj mobil. Všimla jsem si závistivých pohledů ostatních holek, co tu byly. Určitě si myslely, páni, volá jí Rigga, co s ním asi má? Já jsem taky byla zvědavá, ale tvářila jsem se klidně.

"Ahoj, to jste vy, ta krásná víla s nádhernými havraními vlasy?" ozval se ve sluchátku hluboký, eroticky zastřený hlas ve kterém zazníval italský akcent. Ten člověk věděl jak na ženy zapůsobit – i hlasem.

"Jmenuju se Sandra," řekla jsem zaraženě, protože mě nenapadlo jak jinak zareagovat na jeho přímočarou lichotku.

"Já vím – krásné italské jméno. Já jsem napůl Ital a vy máte italské jméno, není to znamení?"

"Znamení čeho? Nechcete přejít k věci?"

"Slyším, že i v telefonu jste tak chladná jako na tom castingu, ale to se mi strašně líbí. Právě proto jsem s vámi chtěl mluvit a pozvat vás na večeři. Nebo nechcete oslavit, že jste byla vybrána, abyste se stlala tváří mojí značky?"

"Samozřejmě, takové oslavy jsou povinnost," zamumlala jsem ironicky a maskovala tím překvapení, že MĚ – bezvýznamnou nepříliš známou modelku zve Mark Rigga na večeři.

Přešel mou poznámku a pokračoval: "Hodil by se vám pátek?"

Sice se mi s ním nikam nechtělo, ale bylo by nezdvořilé, kdybych ho jen tak bezdůvodně odmítla a proto jsem váhavě řekla, že ano.

"Budu se těšit," řekl svým okouzlujícím přízvukem. "Můj řidič vás vyzvedne v pátek v devět."

Málem jsem vyprskla smíchy, když hovor ukončil. Prý – můj řidič vás vyzvedne. To je jak v nějakým filmu. Všechny holky v místnosti měly oči navrch hlavy. "Co ti tak dlouho vykládal?" vydechla Milena. "Co ti chtěl?"

"Nic zvláštního," řekla jsem klidně.

Když jsem to pak vyprávěla Romanovi a Elišce, byli hotoví smíchy. "On má vlastního řidiče? Ty bláho a tys ho skoro odpálkovala," komentovala Ela.

"Co ti asi chce?" zvážněl Roman. "Určitě ti dát nějakou skvělou nabídku."

"Vždyť nemůže vědět, jestli jsem tak dobrá. Viděl mě jen na jednom castingu."

"Ale ty jsi dobrá," odpověděl se zvláštním důrazem a já i přes jeho tmavé brýle cítila něžný pohled, který ke mně vyslal.

Jáchym byl taky příjemně překvapený. "Musela jsi na něj hodně zapůsobit, když tě zve na večeři, jen tebe soukromě.

"Nebojíš se, že se mě pokusí svést?" provokovala jsem ho.

"Hloupost, je přece profesionál."

Měli jsme s Riggou schůzku ve velmi luxusní restauraci v centru Prahy. Objednal mi nějakou specialitu a láhev drahého vína a pak přešel k věci: "Zaujala jsi mě hned na castingu, nejvíc ze všech holek. Hned mě napadlo – to je ona, takový typ jsem už dlouho mezi holkama neviděl."

"Jak to myslíš?" (tykala jsem mu, protože jsme si na to připili, když číšník donesl víno).

"Působíš tak chladně a zároveň jsi naprosto přirozená, není v tom žádná křeč. Jsi jak Zimní královna. Dokázal bych navrhnout celou kolekci šatů jenom pro tebe."

Musela jsem uznat, že to, co říká, je vážně pěkné, ale cosi mi na něm nesedělo. Nemohla jsem ale přijít na to co. Snad něco v těch neproniknutelných očích? Necítila jsem k němu důvěru, byl...zvláštní. Někoho mi připomínal...ale koho?! Jenže Mark mluvil dál a tím, co pak řekl, mě docela odrovnal. Okamžitě jsem na tu záhadu, co se kolem něj vznášela a chvilku jsem na něj jen mlčky valila oči. Prohlásil totiž: "Chtěl bych tě vzít na několik měsíců do Londýna. Teprve tam uděláš díru do světa. Chci z tebe udělat novou Kate Moss."

Teprve po chvíli jsem suše řekla: "Kate Moss byla jen jedna. Nemyslím, že jsem stejný typ jak ona."

"Ne, ty jsi...budeš...ještě lepší."

"Ještě jsi mě ani neviděl na té módní přehlídce, co plánuješ na Pražském hradě." (To byla ta nejvýznamnější přehlídka roku na kterou jsem dělala casting).

"Umím si tě představit už teď. Tak bereš tu práci v Londýně?"

Vzpomněla jsem si, jak jsem Jáchymovi nedávno říkala, že každá nabídka se dá odmítnout. Ale tahle mě vážně lákala. Netoužím po slávě a přepychu, ale potřebuju si vydělat –a na chvíli vypadnout. A tak jsem kývla, i když jsem už v tu chvíli věděla, že se mi po někom bude hrozně stýskat. V Londýně, v prostředí modelingu tak vzácný a krásný (myslím duševně krásný) člověk nebude. Ano, nemyslela jsem na Jáchyma, ale na Romana.

"A Jáchymovi nevadí, že odjíždíš do Anglie?"

"Vůbec ne," odpověděla jsem Romanovi. "Nemůže se dočkat, až se bude všude chlubit, že chodí s bohatou a slavnou modelkou – přitom to je všechno ve hvězdách."

"On je fakt zvláštní," ucedil Roman. "Zasloužila bys někoho lepšího."

"Nevím. Asi nemám štěstí."

"Ne, ty se nesnažíš hledat někoho nebo něco lepšího."

"No a? To je můj problém," odsekla jsem naštvaně.

"Dobře, já vím, že je to tvoje věc, ale mě to někdy trápí."

"Proč?"

Natáhl ruku a pohladil mě po vlasech. "Protože tě mám rád." A potom jsem zavřela oči a nechala se něžně a dlouze políbit. Byl to nádherný polibek, krásnější jsem nikdy nedostala. Roman mi jednou rukou jemně čechral vlasy a prsty druhé ruky něžně přejížděl po mé tváři, uších a čele. Oba jsme se celí chvěli. Připadala jsem si jako bych byla políbená poprvé a asi to tak bylo, protože tohle byl zatím nejhezčí polibek v mém život.

"Jaký to je líbat holku, kterou nevidíš?" zeptala jsem se, když se naše horké rty rozpojily. Nic inteligentnějšího mě v té zvláštní chvíli nenapadlo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře