Kámoš V

3. leden 2008 | 21.46 |
› 

"Mně to nevadí, že tě nevidím, já prostě vím, že jsi krásná," odpověděl a dál mě hladil ve vlasech a po tváři. "Nezlobíš se, že jsem to udělal? Vážně jsem to neměl v plánu."

"Nezlobím se, ale pochop, jsi můj kamarád. Nikdy jsem kámoše – kluka neměla a proto si tě moc vážím, víc než Jáchyma. Někdy je pravé přátelství důležitější než láska."

"Možná máš pravdu. Nechci naše přátelství zkazit nějakejma hrátkami. Ber to jako pusu na rozloučenou, když za pár dnů odjíždíš. Bude se mi moc stýskat."

"Mně taky – po tobě a po Ele. Často si říkám, jestli nemám raději zůstat."

"Taky mě to napadlo, protože se o tebe bojím. Ale nehodlám ti stát v cestě. Jsme přece kamarádi..." Mluvil tak smutně smířeně a už mě ani nehladil, že mi to bylo skoro líto, ale nedala jsem to najevo. Je můj kámoš, opakovala jsem si a nesmím s ním provádět nějaké "hrátky" a vášnivé polibky...Nesmím...

*

Šli se mnou všichni na letiště – Jáchym, Eliška, Roman, Milena. Kéžby alespoň Milena letěla se mnou! Ale v Londýně budu mít Marka a jednu místní agentku. Eliška si utírala oči kapesníkem a Jáchym mě k sobě prudce přitiskl. "Tohle je teprve začátek. Zachvilku tě pošlou do Ameriky, do Itálie...všude tě budou chtít," řekl.

"Nepřeháněj," odpověděla jsem jako vždy. Jenom Roman byl při loučení odtažitý a stručný. Přikládala jsem to přítomnosti Jáchyma a Riggy. "Nezapomeň na nás," řekl vážně.

"To se nestane," slíbila jsem se smutným úsměvem. Nejraději bych ho něžně objala a políbila se s ním jako tehdy před pár dny, ale to samozřejmě nešlo.

"Už musím nastoupit do letadla!" zavolala na mě Mark.

"Jo, už jdu." Zamávala jsem svým blízkým a trochu rozklepaně následovala Marka do letadla. Páni, já se tak bojím a není to jen tím, že letím poprvé...

"Ten slepej kluk byl tvůj kámoš?" zajímalo Riggu před startem.

"Jo, bydlím v podnájmu s ním a jeho sestrou. Proč se tak ptáš, nemohla bych se snad přátelit s NEVIDOMEJMA?"

"Nemusíš se hned urážet. Jen ti chci říct, že brzo už možná v žádným podnájmu nebudeš muset bydlet. Třeba si pořídíš krásnej byt v Anglii nebo jinde v cizině."

"Co když o to nestojím?" rýpla jsem si.

"Ty jsi fakt zvláštní," vrtěl hlavou. "Nikdy jsem takovou holku jako ty nepotkal."

Letadlo se odlepilo od země. Brzy nashledanou, Romane, říkala jsem si. Opravdu nestojím o vily v cizině. Možná bych nejradši byla pořád s tebou, i když jenom v Česku a podnájmu.

Rigga mě ubytoval v parádním hotelu v centru Londýna. Měl sice v Londýně byt (stejně jako v Praze a Itálii) a nabízel mi, ať klidně bydlím u něj, ale já zdvořile odmítla. V cizím hotelu se budu cítit bezpečněji než v cizím bytě s cizím chlapem. Ale vyjukaná jsem byla i tak. "Nebuď vyplašená," smál se Mark. "Můžeš si tu objednávat co chceš, platím to já."

"Raději bych šla spát než si celou noc objednávat šampaňské s jahodami a kaviár," opáčila jsem a on to naštěstí pochopil. Zítra bude náročný den, čeká mě první focení v cizině. Alespoň angličtinou se tady neztrapním, utěšovala jsem se, když jsem skromně odmítala nabídky hotelové služby. Nedávno jsem si z angličtiny udělala státnice. Konečně všichni zmizeli a já se celou noc neklidně převalovala v obrovské honosné posteli a přemýšlela nad tím, co mě asi čeká..

*

Bála jsem se, že se tu na mě budou dívat jako na nějakou nánu z Východu, ale české modelky v zahraničí už měly jméno, takže se to nestalo. Přesto jsem si musela zvykat, že bez ostrých loktů se v tomhle prostředí neobejdu, přitom se to úplně příčilo mojí povaze. Jiná Češka v okruhu lidí se kterýma jsem se stýkala momentálně nebyla, ale trochu jsem se kamarádila se Slovenkou Andreou, kráskou s kudrnatými blond vlasy a pronikavě zelenýma očima. Měla sotva 15 let, ale už fotila i v Itálii a Americe. Ne, že by byla nafoukaná, to ne, ale zdálo se mi, že má pořád nějakou masku, že si na něco hraje. Jenže kdo tady masku neměl? Navzdory svému věku nebyla Andrea žádný svatoušek. Kouřila asi 50 cigaret denně a na večírcích, na které mě často tahala, pila a zkoušela různé drogy. Já jsem tyhle večírky nesnášela, ale Andrea tvrdila, že tam seženu dobré kontakty a Rigga mě taky přemlouval, ať tam chodím. Brzy jsem pochopila proč – chtěl se se mnou chlubit, připadala jsem si jako okrasný pejsek na vodítku. Když jsem Andree jednou řekla, že jsem s Riggou ještě nikdy nespala a ani o to nestojím, nejprve mi vůbec nevěřila a pak se začala hrozně smát. "Ty jsi naivka," ušklíbla se. "Divím se, že ti ještě dává práci."

"Přijela jsem do Londýna pracovat jako modelka. A ne celou dobu flámovat a chodit s každým chlapem, kterej si pískne," ohradila jsem se. Bylo mi té holky líto. Zajímalo by mě, co by asi říkali její rodiče, kdyby viděli jaký tu jejich 15letá dcera vede život.

Mezi ostatními modelkami v mým okolí se brzo rozkřiklo, že jsem bojácná a hraju si na svatouška, protože se nesjíždím a nespím s důležitejma agentama. Dokonce se mi stalo, že mi před přehlídkou uřezaly podpatky nebo pocákaly šaty barvou. Ale čím víc se do mě ostatní naváželi, tím víc jsem se snažila, alespoň navenek. Uvnitř sebe jsem byla znechucená a otrávená z toho pokryteckého prostředí. A nejvíc ze všeho se mi hnusili chlapi, kteří se před holkama předváděli v drahejch autech a oblecích a slibovali jim, že když se stanou jejich milenkami, zajistí si tím skvělou kariéru. Když jsem o tom mluvila se svou londýnskou agentkou Sheilou, říkala, že před pár lety to bylo ještě rozšířenější, ale od té doby, co v zahraničí pracují i třináctileté nebo čtrnáctileté dívky, si většina chlapů dává pozor – ale ne všichni. "Vždycky budou muži, kteří dívkám slíbí kariéru přes postel a vždycky budou dívky, které jim na to přistoupí," pokrčila rameny.

Postupem času mě chlapi přestali otravovat a na večírcích mi nabízet alkohol a kokain a začalo se mi přezdívat Studená panna. "Nic si z toho nedělej," říkali mi Mark a Sheila, když jsem se o své roztomilé přezdívce dozvěděla. "Hlavní je, že jsi úspěšná a lidem se na fotkách a přehlídkách líbíš."

Šíleně se mi stýskalo po Elišce a Romanovi. Věděla jsem, že by byli zděšení, kdyby věděli, co tady prožívám. Ani Jáchymovi jsem se s tím nesvěřovala, když jsme si volali a psali. S Jáchymem to ale bylo jednoduchá, protože už od té doby, co jsme se poznali, jsem se před ním přetvařovala. Když mě v Londýně navštívil dokonce mu ani nebylo divné, že jsem tak moc zhubla. "Hodně jsi tady zhubla," řekl akorát. "Ale vážně ti to tak sluší."

"Alespoň dostanu víc nabídek," odpověděla jsem s pokřiveným úsměvem. Přitom jsem samozřejmě nehubla kvůli lepší práci. Prostě jsem neměla čas a chuť na jídlo. Možná jsem měla depresi, ale to jsem nechtěla rozebírat ani sama před sebou. Horší ovšem bylo lhát Elišce a Romanovi. Ti mě navštívit nemohli, dopisovali jsme si. Těžce se mi psaly kecy jako "v Londýně je to opravdu báječné" a "všechno se mi tady líbí". Jenže jsem jim nechtěla dělat starosti. Ale před Romanem jsem nic nezatajila ani když nás dělila taková dálka. Eliška možná mým dopisům věřila – on ne. Jejich dopisy samozřejmě psala Ela, Roman připojil pár vět a pozdrav, které jí nadiktoval. Ale jednoho dne (byla jsem v Londýně už čtvrt roku) mi přišel dopis psaný cizí a ne Eliščinou rukou. Stálo v něm:

Milá Sandro,

o tomto dopisu Ela neví. Píše ho můj kamarád a já mu diktuju. Chci Ti jen říct, že nevěřím tomu, jak píšeš, že se v Londýně máš báječně. Poznám když se někdo nevyjadřuje upřímně. Všechno, co píšeš, je na jedno brdo, jako by ses bála rozepsat se víc. Proč??? Doufám, že se mýlím, ale zdá se mi, že nejsi šťastná. Anebo jsi a už na nás zapomínáš a proto jsou Tvé dopisy tak stručné a nicneříkající?

Já na Tebe myslím pořád, Sany, teď, když jsi pryč si uvědomuju, že dokud jsme byli ve styku, tak jsem Tě snad miloval. Ale to už je asi minulost, příliš jsme se odcizili. Přesto nezapomeň, že se mi můžeš svěřit KDYKOLI. Pokud to chceš udělat, ale nechceš, aby si Ela dělala starosti, napiš na adresu tohohle mýho kamaráda.

Prosím, San, napiš mi o sobě pravdu.

Moc mi chybíš.

Tvůj kamarád

Roman


Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře