Kámoš VI

3. leden 2008 | 21.47 |
› 

Nejprve jsem se trochu naštvala. Není chlapeček trochu přemoudřelej? Chce si snad hrát na dálkového psychologa? Ale pak jsem si uvědomila, že mě prokoukl prostě proto, že ke mně hodně cítí. Vždycky do mě navzdory své nevidomosti viděl. vlastně to bylo možná právě proto, že byl nevidomý – zatímco Ela mé dopisy neprokoukla, on četl mezi řádky to, co jsem chtěla skrýt. Pravdu mu napsat nemůžu, nechci ho zatěžovat svými problémy, bylo by to nefér. Stejně nemá šanci mi pomoct, jsme od sebe příliš daleko. Tady v Londýně jsem prostě na všechno sama. Nenajdu si tu opravdovou kamarádku, protože všechny holky spolu bojují o lepší nabídky a já jsem pro ně stejně ta podivínská Studená panna. Sheila je agentka a ne přítelkyně. A Mark?

"Nechtěla bys jít zítra ke mně na večeři?" volal mi jednoho dne do hotelu.

"Zítra mám plno práce, budu unavená," vymlouvala jsem se.

"Nemůžeš každej večer zalízt do hotelu," namítal.

"Ne? To mám radši každou noc flámovat na těch pitomých večírcích? Nechci pak chodit na place ztrhaná a s kruhy pod očima jako některé ostatní holky."

"Nezajímá mě, co dělají ostatní holky, chci se s tebou vidět. Proč se mnou odmítáš jít na večeři? Stejně jsi teď děsně vychrtlá."

Tak to mě teda naštval. "Vychrtlá? Tím líp, ne? Čím vychrtlejší, tím lepší, vždyť to víš. Chtěl jsi ze mě přece udělat novou Kate Moss, nepamatuješ?"

"Proč se hned vztekáš?! Ty jsi fakt v poslední době divná."

"Andrea říká, že jí vatu, aby neztloustla," pokračovala jsem.

"Nemůžeš jí všechno věřit. Jenom by mě zajímalo, proč se mi pořád vyhýbáš? Beze bys tu nepracovala."

No super, už je to tady. Začne mě vydírat tím, že kdyby si mě, blbé pražské modelky, Jeho výsost nevšimla, tak bych nic nedokázala. Už jsem neměla sílu se vymlouvat. "Tak já přijdu. Řekni mi v kolik."

Dolíval mi jednu skleničku vína za druhou. Chce mě snad opít? Další sklenku jsem od sebe rázně odstrčila: "Mně tohle víno nechutná."

"Jakto? Patří k těm nejlepším, co mám. Každýmu chutná."

"Já jsem přece úplně jiná než ostatní," ušklíbla jsem se a přešla k oknu v jeho velkým bytě. Z ulice zářily neonové reklamy a dole proudila auta a červené dvoupatrové autobusy. To byl úchvatný noční Londýn na který si nikdy nezvyknu.

Po večeři jsme se s Markem bavili o práci. Pozval si mě snad jen kvůli tomu? Ale teď ke mně přistoupil, strnule jsme se dívala z okna a na krku cítila jeho horký dech. "Proč jsi pořád tak chladná?" zeptal se a začal si hrát s mými vlasy.

"To jsi přece věděl už před odjezdem sem."

"Myslel jsem, že se změníš. Mně už vadíš, když kolem mě procházíš obloukem a s nosem nahoru. Jako by sis ani nevážila toho, že máš tak skvělou práci."

"Co po mně chceš?" zamumlala jsem.

"Vždyť ty víš...zařídil bych ti ještě lepší job, ještě větší vzestup...kdybys byla povolnější."

"Jak – povolnější?!" vydechla jsem pořád k němu otočená zády.

"Třeba takhle," popadl mě kolem pasu a zpola odnesl zpola odtáhl na postel.

"Co blbneš? To není sranda," šeptala jsem celá roztřesená strachy.

"A kdo říkal, že je?" Tiskl mě násilím k posteli a jednou rukou si rozepínal kalhoty. Slyšela jsem jeho rychlej dech a cítila divoký doteky a přesně jsem si vybavila, koho mi od začátku připomínal a teď připomíná ještě víc.

"Pusť mě!" křičela jsem skoro hystericky. "Okamžitě mě pusť, ty idiote! Zbláznil ses?!" Byl už tak rozjetej, že mě pustil až když jsem ho vší silou kousla do ruky. Tvář se mu zkřivila bolestí a vzteky a teď to vůbec nebyl ten dokonalý obličej skvělého a přitažlivého Mr.Marka Riggy. Vypadal jako maska z hororu. Bylo mi na blití. Sykl bolestí a chytl se za ruku. "To ty ses zbláznila. Nikdy bych nevěřil, že jsi fakt taková kráva."

"Možná jsem kráva, ale rozhodně nejsem otrok peněz ani sexu. Díky za všechno, co jsi pro mě udělal," vyjela jsem po něm zhnuseně a práskla za sebou dveřmi.

*

Ještě dlouho jsem se pořádně třásla. Zavolala jsem si taxík, jela zpátky do hotelu a klepala se jako sulc. Nebrečela jsem, za slzy mi ten panchartnestál, ale byla jsem v šoku. Bála jsem se, že se pozvracím, tak zhnusená jsem byla. Ty jeho hnusný hnáty na mém těle...Odporně zrychlenej dech...Divokej pohled v očích...Nenávidím ho a ještě víc nenávidím sebe za to, že jsem s ním vůbec jela až sem do Londýna. Jakože mě nic nevarovalo, to jsem pořád, i po těch sedmi letech, tak naivní??? Jiná holka by se z takového zážitku možná zachvilku otřepala, vždyť mi vlastně nic neudělal, ale mě to zranilo citelně. Věděla jsem, že se hned tak nevzpamatuju, i když jsem včas utekla.

Z hotelové recepce jsem zavolala Sheile a pak Jáchymovi a čekalo mě další rozčarování. Nejprve jsem telefonovala Sheile, agentce.

"Musím letět domů," řekla jsem jí. "Okamžitě."

"Co blbneš?" nechápala.

"Prosím tě, zjisti mi, kdy odlítá nejbližší letadlo, nevyptávej se."

"To nejde, máš domluvenou spoustu práce. Nemůžeš si jen tak odjet domů."

"Jsem snad váš otrok?!" zařvala jsem hystericky. "Jak chceš, zjistím si to i bez tebe!"

"Počkej...tak co se stalo? Onemocněl snad někdo?"

"Ne, já s tou prací tady prostě končím."

"Chováš se jak malá. To nejde jen tak utéct od všech zakázek co tady máš," protestovala.

"Kašlu na to. Hned si zjistím nejbližší letadlo a padám. Myslím to vážně, Sheilo," ujistila jsem ji důrazně.

Pořád to nechápala, ale aspoň souhlasila, že mi pomůže dostat se z Londýna. Znala mě a věděla, že nejde žádný můj chvilkový rozmar. "Nechceš mi říct, co se vlastně děje?" zeptala se nakonec.

"NE." Nechtěla jsem jí to říkat ne kvůli tomu, abych kryla Riggu, ale protože by mou reakci nepochopila. Pro ni by nebyl divnej Rigga, ale já. Naštěstí mi slíbila, že ráno zavolá a sežene mi let hned na zítra.

Potom jsem volala Jáchymovi. Doufala jsem, že on mě utěší a pochopí. Jemu jsem řekla, co se stalo. Chvíli mlčel a pak prohlásil: "To jsi snad mohla čekat."

"Myslela jsem, že je Rigga profesionál," vrátila jsem mu ironicky to, co o něm tvrdil před mým odletem. "Tobě by nevadilo, kdybych se s ním vychrápala nebo co?!"

"Víš přece, jak to v modeling chodí," odpověděl vyhýbavě. "Dělá to hodně holek."

"Jenže já nejsem šlapka, já jsem modelka. Vlastně už ani to ne. Končím s tímhle fucking jobem!"

"Zbláznila ses?! Jenom kvůli tomu??"

Teprve teď jsem se konečně rozbrečela. "Jak můžeš být tak hnusnej? Tobě by bylo fuk, kdybych se vyspala s každým slizounem jen proto, abych měla lepší práci a kariéru? To je na mě moc, Jáchyme. Tys mě nikdy nepodpořil, nikdy jsi mě NEPOCHOPIL. Ani ses o to nesnažil. Bude lepší, když to skončíme."

"Myslíš, že ten tvůj slepej kulhavej kámoš tě pochopí?" štěkl po mně. Tak to byla rána pod pás. Už jsem neměla sílu nějak reagovat. "Je konec," zopakovala jsem a práskla sluchátkem. Dlouho jsem pak plakala, ponížená a uražená. Chtěla jsem domů, zapomenout na tyhle pokrytecké lidi a vzbudit se z té noční můry.

Sheila mě na druhý den odvezla svým autem na letiště, ale celou dobu do mě hučela: "Pořád nechápu, co tě to napadlo. Máš tady plno domluvených zakázek. Co chceš vůbec dělat v Česku?"

"Je to snad můj domov, ne?" prskla jsem navztekaně. "Chtěla bych asi dál studovat nebo tak něco."

"Jak můžeš celou svou kariéru hodit za hlavu a utéct od toho? Myslela jsem, že je na tebe větší spoleh."

"Samozřejmě, všechno se bude vyčítat mně."

"Tak proč mi neřekneš, co se sakra stalo? Něco s Markem? Volala jsem mu, ale nebral mobil."

"On ti to určitě řekne, ale ve svý vlastní verzi," ujistila jsem ji hořce. "Díky za všechno, Sheilo. Bye."

Tak stručně jsem se rozloučila s Londýnem a svou úspěšně se rozvíjející kariérou modelky.

*

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře