Kámoš VII

3. leden 2008 | 21.48 |
› 

"Sandro! Proč jsi vůbec nedala vědět, že nás navštívíš?! Páni, já jsem tak ráda, že tě zase vidím!" Eliška mi skočila kolem krku a samou radostí jsme poskakovaly po chodbě.

"Eli, nepřijela jsem jen na návštěvu. Já už se do Londýna nevrátím a nepojedu ani jinam do ciziny."

Ela okamžitě zvážněla. "Ale...jakto?"

"To ti povím snad jindy, ale teď si chci hlavně pořádně od toho všeho odpočinout."

"No, vypadáš, že pořádný odpočinek potřebuješ. Šíleně jsi zhubla," řekla starostlivě.

"Já to zase přiberu! Konečně si nebudu muset hlídat váhu, kašlu na modeling!" pokřikovala jsem naoko zvesela. "A kde je vlastně Romča?"

"Šel někam s kamarádama. Taky jsi mohla dát vědět, že dneska přijedeš."

"Rozhodla jsem se narychlo. Pak ti řeknu, co se všechno semlelo, ale teď by se mi o tom ještě špatně mluvilo."

"Jasně, Sany. Hlavní je, že jsi zas doma."

Příštích pár týdnů jsem byla hodně uzavřená do sebe. Nevím ani proč, ale vyhýbala jsem se Romanovi, ačkoliv v Londýně se mi po něm moc stýskalo. Nechtěla jsem s ním bývat o samotě nebo se mu svěřovat. Nenaléhal na mě, ať si jej všímám, akorát se s lítostí v hlase zeptal: "Proč jsi mi tehdy neodpověděla na můj dopis? Byli jsme si přece blízcí než jsi odjela. Co se tam dělo?"

"Nic zvláštního," odbyla jsem ho. "Jenom už nemám náladu na to, jak kolem mě kroužíš jako spráskanej pejsek a pořád dokola kňučíš Sany, Sany, co se stalo, pověz mi to, mně se přece můžeš svěřit," pitvořila jsem se. Nechtěla jsem být na Romana zlá, nezasloužil si to, ale prostě to ze mě vyjelo. Věděla jsem, že je hodně trpělivý člověk, ale tohle ho asi ranilo. "No, až tě přejde ta tvoje blbá nálada, tak můžeme pokecat. Teď to očividně nemá cenu," řekl chladně a práskl za sebou dveřmi.

Od té chvíle jsem doslova chodila od ničeho k ničemu. Nehledala jsem si žádnou práci ani jsem se nepřihlásila na nějakou školu na kurzy. Doma jsem se celý hodiny koukala na televizi, aniž bych ji vnímala. Dívala jsem se jen proto, abych se nemusela vybavovat s Eliškou a Romanem. Nebo jsem bloumala po Praze. Když jsem procházela kolem módních butiků nebo trafik s vystavenými časopisy na jejichž obálkách se zářivě usmívaly "dokonalé" modelky, napadalo mě, co teď asi dělá Rigga nebo Jáchym. Ani jeden se mi neozval a já si stejně změnila číslo mobilu. Zřejmě se oba chlubili novýma naivníma kočičkami.

Začaly letní prázdniny. Slunce a teplo mi pomáhalo na psychiku. Někdy jsem si vzpomněla na deště a mlhy Londýna a znova jsem se ujistila jak jsem ráda, že už tam nemusím být. Naštěstí jsem už na to nevzpomínala často. Chtěla jsem znovu žít přítomností, ale zdálo se mi, že jsem si všechno pokazila. Uzavřela jsem se před Elou a Romanem tolik, že to se mnou vzdali. S Eliškou jsme se sice bavily, ale nikdy o ničem vážném a Roman mě víceméně ignoroval. Byla to moje chyba, neměla jsem být tak ošklivá, když mi chtěl pomoci.

Noci byly toho léta obzvlášť horké. Často jsem kvůli tomu nemohla usnout, potila jsem se a převalovala. Jednou, když byla Eliška přes noc pryč a já zůstala doma s Romanem, všechno se mi rozleželo v hlavě. Rozhodla jsem se mu omluvit. Šla jsem za ním do obýváku. "Romane, spíš?" zeptala jsem se nervózně.

"Ne," odpověděl a vůbec nezněl rozespale. Zřejmě mu taky činilo potíže usínat v tom těžkém dusnu.

"Chtěla jsem se ti omluvit," pokračovala jsem.

"Hm. To je OK."

"Vůbec to není OK. Strašně mě mrzí, jak jsem byla protivná, ale to nemůžeš pochopit. Nikdo by to nedokázal pochopit."

"Vážně? Já chápu hodně věcí," odvětil suše.

"Ty jsi naštvaný," hádala jsem.

"Nejsem, ale nevím, proč to vůbec řešíme. Dobře, tak ses mi omluvila, ale teď nehodlám znovu poslouchat, že to nejde mi říct, co tě trápí a ať nevyzvídám. Dobrou noc."

Skoro jsem se rozbrečela lítostí, ale chápala jsem jeho odtažitost. Chtěl mi pomoct, ale já se mu úplně uzavřela a teď už je asi pozdě na nápravu. Už nikdy nebudeme skvělí blízcí kamarádi. Všichni chlapi jsou stejní, pomyslela jsem si uraženě. Nedá se s nimi přátelit ani chodit.

"Když je to takové tak už tu nemusím bydlet," ucedila jsem. "Stejně si už nerozumíme."

"To ale není moje a Eliščina chyba a ty to dobře víš."

"Jdu si balit věci," zavrčela jsem.

"Proboha, tak běž! Fakt nechápu, co ti to přelítlo přes nos. Nikdy bych nevěřil, že zrovna ty se budeš chovat tak protivně.Nevím, kam chceš jít, ale přeju šťastnou cestu," vybuchl.

Dostala jsem chuť se hádat. Cokoli, jen abych ze sebe dostala všechen ten zmatek, zlost a smutek, co se ve mně nahromadily od návratu z Londýna a těch hnusáren, které jsem tam zažívala.

"Myslela jsem si, že mě máš pořád rád, ale asi jsem se spletla," prohlásila jsem povýšeně.

"Mě nevytočíš, holčičko. Já se v tobě taky spletl. Chováš se jako bys náma, hlavně mnou, opovrhovala. Tak proč jsi zdrhla z Londýna, když tady se ofrňuješ?"

"To není pravda," pěnila jsem.

"No a? Ty taky přeháníš. Nevím, proč ses mi vůbec omlouvala. Přijal jsem to, tak nedělej scény."

Neuvěřitelně mě vytáčel ten jeho klid. Byla jsem na sebe naštvaná, že to taky nedokážu. Ale předstírala jsem klid už moc dlouho. Vstoupily mi slzy do očí. "Chtěla jsem s tebou jen mluvit a ty na mě takhle."

"A divíš se? Taky jsem s tebou chtěl mockrát mluvit, ale tys mě naštvaně odbyla. Sice nevidím, ale dokážu si představit ty zakaboněné obličeje, které pořád házíš. Děláš ze sebe povýšenou slečinku, která nikoho nepotřebuje, ale sama víš, že takhle to nejde. To vůbec nemyslíš na ostatní? Třeba na mě? Nevěřila bys jakej jsem byl frajer než se stala ta nehoda. Užíval jsem si života a holek plnými doušky. Měl jsem každou na kterou jsem si ukázal, třeba bych měl i tebe. A pak? Taky jsem se na čas uzavřel do sebe a chtěl se vším praštit. Bylo hrozné myslet na to, že už neuvidím lidi kolem sebe, že si nebudu moct číst knížky a sportovat, že mě už nikdy žádná holka nebude chtít, přitom dřív jsem byl takřka děvkař. Ale nakonec jsem se s tím naučil žít. Pomohlo mi nemyslet jen na sebe, ale raději pomáhat ostatním. Kamarádi, kteří se na mě po té nehodě nevykašlali, ví, že jim vždycky poradím a pomůžu jak jen budu moct. Ela mě zbožňuje. A teď se objevíš ty, tvrdohlavá slečinka, co nechce nic slyšet a nakonec se lituje. Chtělas se mnou mluvit? Tak mluv! Řekni mi, sakra to, co mi chceš už tak dlouho říct, ale pořád se tomu vyhýbáš!"

Něco se ve mně zlomilo. Věděla jsem, ž to není správné, ale vrhla jsem se mu do náruče a on mě položil na svou postel. Líbali jsme se a hladili a já mu vyprávěla, jak mě otčím několik let, od mých dvanácti, zneužíval. Když byla matka na noční, chodil za mnou, nutil mne sahat na něj, brát mu do pusy jeho odporné přirození a sám na mě hrubě sahal, hlavně na prsa a mezi nohy. A vždycky vyhrožoval, že když to řeknu, tak mi nikdo nebude věřit a pošlou mě do pasťáku.

Matce jsem to neřekla. Nesnášela mě a často mi opakovala, že jsem budižkničemu. Z její reakce jsem měla snad ještě větší strach než z toho, co mi otčím prováděl.

Takže to bylo to, co jsem vždy měla před očima, když jsem naprosto nevzrušená spala s nějakým klukem a to, co se mi vrátilo v plné síle, když po mně Mark ve svém bytě vyjel. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila. Vůbec s nikým. Až teď s Romčou. Pevně mě objímal a mně vlastně bylo líp, když jsem mu to mohla všechno svěřit, snad líp než jemu, to on se chvěl a v těch krásných očích měl slzy.

"A...a...měl s tebou někdy sex...víš...myslím natvrdo?"

"Nene, aspoň to ne. Přišla jsem o to o pár let později úplně opilá s jedním puberťákem."

"To je jedno, stejně bych toho sviňáka zabil. Kdyby se mi dostal do rukou, přísahám, že bych ho umučil k smrti," vyhrkl přerývaně. "A nakonec s tím teda zničehonic přestal?"

"Jo, o dva roky později přestal a už nikdy v noci nepřišel. Matka zřejmě měla nějaké podezření a promluvila před ním o tom. Nebo si našel nějakou milenku a vybíjel se s ní, nevím."

Cítila jsem Romana tak blízko sebe a najednou jsem byla úplně klidná. Všechno ze mě spadlo. Jako by to zmizelo mávnutím kouzelného proutku. "Nikdy bych ti neublížil," zašeptal něžně, ale vůbec to říkat nemusel, protože jsem to moc dobře věděla. Usnuli jsme si v náručí. O pár dní později on a Eliška zařídili výlet pod stany.

*

Eliška vzala i svého přítele se kterým se nedávno dala dohromady.Byl to stejně veselý a sympatický človíček jako Ela a já byla moc ráda, že moje kamarádka nenarazila na podobného idiota jako byl třeba Jáchym.

Problém byl akorát se stany. Měli jsme 2 malé. "Jestli chceš, tak určitě budu spát s tebou a kluci spolu," řekla mi Ela a ani náznakem nedala najevo, že by jí to vadilo. Byla jsem šťastná, že mám tak skvělou kamarádku a mrzelo mě, že jsem jí ještě nebyla schopna svěřit to, co Romanovi. Zřejmě to navždy zůstane jen mezi námi.

"Jenom si pěkně užívej lože s Peťou" (její kluk), smála jsem se. "Stejně by ti lezlo na nervy jak se v noci pořád převaluju a tvůj brácha mi nevadí. Je přece slušně vychovaný, nebo ne?"

"Jasně, vždyť jsem si dala pořádnou práci udělat z něj slušňáka," rozesmála se taky. V poslední době jsme já, ona, Roman a Eliščin Petr byli veselá parta.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře