Kámoš VIII

3. leden 2008 | 21.49 |
› 

Pod stany jsme vyrazili na pět dní a bylo to super. Snad poprvé v životě jsem si připadala jak malá šťastná holčička. Zážitky s otčímem a později s mou kariérou byly odsunuty hluboko do pozadí. Bezstarostně jsem si užívala letního počasí, koupání se v nedaleké přehradě a večerních táboráků. S Romanem jsme byli správní kamarádi. V noci mi dal akorát pusu na rty nebo do vlasů na dobrou noc a ruku v ruce jsme usnuli. Ale to, co jsme k sobě potají cítili, bylo čím dál víc silnější.

Poslední noc ve stanu jsem se zničehonic probudila. Byly asi čtyři ráno. A najednou mě nenapadlo nic samozřejmějšího a lepšího než nenaklonit nad Romana a políbit ho. Taky se hned probudil. Opětoval mi polibek. Líbali jsme se, vášnivě dotýkali a svlékali úplně přirozeně. Čekali jsme na to dlouho.

Vedla jsem jeho ruce po svém těle, ale ani jsem nemusela, vedl ho cit.

"Teď jsme na tom úplně stejně, není to krásné?" šeptala jsem. "Já tady v tom stanu taky nic nevidím."

"Nemluv," zašeptal a pohladil mě. Ale pak řekl: "Tohle jsem si tak přál. S tebou. Ale už jsem nevěřil, že se to někdy splní."

Milovali jsme se dlouze a něžně a bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Asi proto, že dosud jsem nikdy hezký sex neměla. Vždycky jsem se jen přetvařovala, nesnášela blízkost chlapů. Ale s Romčou to bylo jiné. Krásné. Upřímné. Z lásky. Snad myslel na něco podobného jako já, protože když jsme oba snad současně vyvrcholili a on mě přivinul k sobě tak řekl: "Tohle bylo to nejkrásnější. Myslel jsem, že jako nevidomý už nikdy sex mít nebudu. Anebo to bude stát za houby. Ale naštěstí jsem se zmýlil. To tehdy to stálo za houby, protože jsem žádnou nemiloval. Až tebe, princezno."

Byla jsem šťastná. Poprvé v životě jsem byla naprosto šťastná.

"Budíček!" křičela Ela ráno před stanem a vytrhla mě ze sladkého spánku.

"Ela!" šťouchla jsem do Romana. "Co jim řeknem? Jak se budem chovat?"

"Nevím," odpověděl. "Necháme si to ještě pro sebe, ne?"

"Jak myslíš," houkla jsem trochu zklamaně. Neviděla jsem nic špatného na tom nechovat se konečně jak pouzí kamarádi a Elišce by to určitě nevadilo. Ale nechtěla jsem naléhat.

Jeli jsme domů. O týden později, kdy se mi Roman takřka vyhýbal a jen sem tam mě kradmo pohladil nebo políbil, se odstěhoval.

Zrovna jsem přišla z práce (měla jsem brigádu jako recepční – nejprve jsem uvažovala o butiku ve kterém pracovala Ela, ale svět módy se mi absolutně zhnusil) a jeho věci byly pryč.

"Kde je Roman?" zírala jsem šokovaně na Elišku.

"Vrátil sek rodičům," zamumlala.

"Cože? Jakto, že tak najednou? A proč jste mi sakra nic neřekli?!"

"On nechtěl."

"Takže jen tak zdrhl?! Ten hajzl..."

"Není hajzl, Sany. Naopak, nechtěl, aby ses trápila. Říkal, že s tebou nemůže mít vztah."

"Proč?" zašeptala jsem.

"Protože nevidí. Nechtěl ti stát v cestě. Je přesvědčeném, že by ti zničilo život, kdybys ho měla na krku. Ach, Sany, věř mi, já ho přemlouvala, ale nedal si říct. Že prý máš na lepšího, na zdravého."

Rozbrečela jsem se. "To je přece blázínek."

"Já vím, že ho miluješ. Vždycky jsem to věděla. Ale on je tak hrdej, tak tvrdohlavej."

"Myslíš, že se nevrátí?" vydechla jsem.

"To já nevím. Byl rozhodnutej. Je prostě přesvědčený, že to tak bude lepší. Opravdu mě mrzí, že si s tebou o tom nepromluvil."

"To je fuk. Prosit se ho nebudu. Já jsem taky hrdá a tvrdohlavá, když chci. A ten byt utáhneme samy, viď, Eli?"

Týdny a měsíce ubíhaly jako ve snách. Tak strašně mě zklamal svým útěkem, že jsem se jej ani nesnažila zkontaktovat a promluvit si. Jen mě mrzelo, že jsem se poprvé doopravdy zamilovala a zas tak zatracená smůla.

Jednou večer mě kamarádka z recepce (už jsem tm pracovala nastálo, abychom s Elou utáhly byt – i tím mě naštval, že si jen tak odešel a my tam zůstaly samy) vzala do baru na drink. Nejsem zvyklá na alkohol a musela jsem jít na chvíli na vzduch. Chvilku na to se poblíž strhla nějaká strkanice.

"Hej, ty kulhavej slepejši, my tě tady nechcem. Jdi někam zalézt!" Zvedla jsem hlavu. Nějací skini tam kohosi postrkovali. Na vteřinu mi snad přestalo tlouct srdce. Roman! Bez přemýšlení jsem vstala z lavičky a neohroženě šla k nim.

"Nechte ho, kurva, to je můj kámoš. Co vám sakra udělal?!" Většinou nemluvím tak sprostě, ale nemohla jsem dát najevo strach.

"Je to mrzák a patří do šrotu," odsekl jeden z nich a nečekaně Romana tvrdě uhodil, tak, že upadl.

"Volám na vás policajty, vy svině," řekla jsem a vytáhla mobil.

"No no, snad to nebude tak horké, ženská. Chlapi, padáme." Zmizeli, věděli, že nemám šanci je zadržet. Byla jsem tam zrovna jen já. Nechala jsem je být a klekla si k Romanovi. "Jsi v pořádku?"

Zvedl se ze země. Rty mu krvácely. "Jo, fajn," zasyčel bolestí. "Už víš, proč jsem nemohl zůstat s tebou? Abys mi dělala bodyguarda? Holka klukovi?"

Pověsila jsem se na něj. "Ne, ne, ne, tak to vůbec není! Teď už mi nesmíš utéct!" křičela jsem zoufale.

"Zapomeň na mě, Sandro."

"Jak bych jen mohla? Miluju tě. My dva zvládneme všechno."

"Ty tomu fakt věříš?"

"Samozřejmě. Tolikrát jsi mi pomohl a moc dobře to víš. Nejsi mrzák a nikdy pro mě nebude tvá přítomnost na obtíž. Naopak! Každej chce být s tím koho miluje. Ty ne?!"

Dlouho mlčel, už jsem začala mít strach. Konečně řekl: "Jo, já taky. Taky chci být s tím koho miluju. A to jsi ty, Sany."

Vzala jsem ho za ruku. "Tak pojď," povídám. "Pojď se mnou domů. A budeme už vždycky spolu."

KONEC

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře