English Summer Rain II

3. leden 2008 | 21.51 |

Druhý den jsem se probudila v osm a chvíli si nemohla uvědomit, kde to vlastně jsem. Jak jsem se ocitla v tak půvabném pokoji? Zvenku bylo slyšet šplouchání moře a já si vzpomněla. Mé první ráno v Anglii! Naštěstí bylo krásné – do oken se prudce opíralo slunce – to jsem brala jako dobré znamení. Vstala jsem z postele a před obrovským zrcadlem na které bych si doma ani netroufla pomyslet, jsem si rozčesala své husté kadeře, oblíkla si značkové tričko a džíny (to aby si NĚKDO nemyslel, že jsem chudičká prostá venkovanka odněkud z Východu) a decentně se namalovala. Dole v kuchyni už seděla teta s Paulem a jejich malé děti.

"Nejdu moc pozdě?"
"Kdepak, v pořádku. Třeba David, ten se nevykutá z pelechu před půl desátou. Doufám, že se ti u nás dobře spalo."

"Skvěle," odvětila jsem popravdě a posadila se ke stolu, kde na mě čekala pravá anglická snídaně – hromada toastů s džemem, míchaná vejce se slaninou a šunkou, párky, čaj.

"Takhle snídáte vždycky?" ujelo mi. "Já ráno na snídani vůbec nemám čas."

"Dnes je stejně neděle," upozornil mě pan Paul. "A navíc snídaně je přece základ celého dne. Ani když mi v práci hoří termíny tak si nenechám ujít velkou chutnou snídani.." Mluvil pomalu a plynule a já jsem mu celkem dobře rozuměla.

"Jen si dej," pobízela mě teta. "Mimochodem, dneska jedeme do Londýna."

"Vážně?!" byla jsem stejně nadšená jako Susie a Danny.

Přišel Dave, poněkud dříve než avizovala jeho máma. Měla jsem pocit, že má děsně pečlivě učesané vlasy, oblečení mu zářilo čistotou a voněl na sto metrů. Nevěděla jsem, jestli tak slušně vychovaní britští chlapci chodí vyfintění ke snídani vždycky (vzpomněla jsem si na svého staršího bráchu, který se ráno pokaždé přiřítil ve vytahaném tričku na spaní, trenkách, vlasy rozházené na všechny světové strany a ospalky v očích) anebo jestli to má jiný důvod? Teta mě uvedla na pravou míru: "Ty ses nám nějak vyšňořil, Davie."

"Proboha, neříkej mi Davie," zavrčel synáček, sedl si naproti mně a přitáhl si velký tác s vajíčky, šunkou a slaninou.

"A taky jsi vstal nějak brzo," ozval se Danny bezelstně. "Vždycky se o víkendech válí," dodal na upřesněnou.

"Asi se nemůže dočkat Londýna," mínila Susie.

"Víš, že rodinné výlety nesnáším," oponoval David a já jen fascinovaně sledovala jak rychle jí a záhy si přidává.

Pěkná nespravedlnost, většina holek se musí v jídle hlídat, aby nepřibrala, ale kluci si toho klidně nandají hromady a přitom zůstanou vychrtlí jako lunt.

"Chtěl sis přece koupit nové boty na fotbal," ozval se Paul.

"No jo, vždyť já pojedu."

Za půl hodiny jsme byli všichni najezení a nachystaní. Teta šla vyjet autem z garáže. Protože Danny a Susie nás všechny nekompromisně ujistili, že chtějí sedět u okna, stalo se, že já se musela namáčknout vedle Davida. Ne, že by to byl nepříjemný pocit, sedět takhle s voňavým a upraveným anglickým fotbalistou, ale kdyby se aspoň netvářil tak otráveně. Snažila jsem se vtáhnout ho do hovoru. "Řekni mi něco o Londýně, please. Nemyslím památky, o těch jsem slyšela hodně a znám je z televize, ale třeba jaké jsou tam kluby a diskotéky."

Na vteřinkou po mně koukl a v očích mu zajiskřilo potěšením nad mým zájmem, ale bohužel za vteřinku si uvědomil, že já pro něj nejsem ten správný člověk k plnohodnotné konverzaci a jen zahuhlal: "Nevím, nejsem průvodce."

"Chováš se opravdu trapně," houkla na něj teta od volantu. "Neboj, Gábi, jeho to přejde. Určitě se zajdete podívat na diskotéku. Ty bys ji snad nevzal, Dave?"

"No jó..."

Vzdala jsem to. Pche, nebudu si Pana Dokonalého všímat, ať si trhne nohou.

Samozřejmě, že jsem o londýnských památkách a atraktivitách hodně věděla, ale vidět je naživo, to fakt stálo za to. Big Ben, Buckinghamský palác, Hyde Park, museum voskových figurín Madame Tussaud...několik hodin jsme jezdili po městě a teta s Paulem mi všechno ukázali, nevynechali dokonce ani Baker Street, kterou proslavily detektivky o Sherlocku Holmesovi a Downing Street, kde sídlí premiér. Taky mi hodně vyprávěli "perličky" ze života královské rodiny, to je mimochodem jedno z nejoblíbenějších témat Angličanů.

Odpoledne si teta a Paul museli ještě něco zařídit a nás čtyři vysadili na Trafalgarském náměstí. Šli jsme do jednoho fastfoodu na jídlo. Bavila jsem se jenom s dětma a Davida ignorovala. To samozřejmě dalo zabrat jeho mužské ješitnosti a nakonec povídá: "Umíš to s nima dobře. Máš mladší sourozence?"
"Ne," odvětila jsem stručně. Myslím, že by mě nic inteligentnějšího nenapadlo ani kdybych s ním mohla mluvit česky.

"Řekni mi něco o své zemi," navrhl, protože už mu asi bylo to jeho přezírání trapné, zvlášť teď, kdy jsme osaměli.

"Nejsem průvodce," vrátila jsem mu to odbytí z dopoledne. Čekala jsem, že se naštve, ale on se pobaveně zasmál: "1:0 pro tebe. Zlobíš se na mě?"
"Ale ne," odpověděla jsem smířlivě. Nakonec jsem ze sebe vydolovala pečlivě našprtané věty ještě ze základky ve kterých jsme popisovali Česko a Prahu. "A taky máme pěknou přírodu, i když bez moře," ukončila jsem.

"Ve Skotsku je ještě krásnější příroda než v okolí našeho domu," řekl na to. "Poslední týden tam vždycky jezdíme stanovat s kamarády. Nechtěla bys jet taky? Naši ti určitě dají na konci prázdnin volno, abys mohla cestovat."

"To bych moc ráda," odpověděla jsem rozzářeně, ráda i za to, že se ledy mezi námi prolomily.

"My chceme taky!" volali Susie s Dannym, kteří si mě zřejmě už oblíbili.

"To určitě," odbyl je starší bratr a znovu se otočil ke mně: "Omlouvám se, že jsem byl ze začátku tak protivný. Čekal jsem nějakou nánu a přivandrovalkyni, ale ty jsi bezva. Hezky se s tebou povídá."

"Vážně? Myslela jsem, že mě budeš odsuzovat i za ten směšný přízvuk."

"Není směšný, je roztomilý," opáčil. Lidi, já zrudla až za ušima!

Mé dny v Anglii příjemně plynuly. Ráno jsem vstávala kolem osmé a pomohla dětem s oblékáním. Teta s manželem zrovna odjížděli do práce a David do školy. Většinou jsem přes den hrála s dětmi různé hry a když bylo hezky, chodila s nimi na výlety po okolí, ale hlavně na pláž. Starý pan Goodwine, rybář z nedaleké vesničky, znal Susie a Dannyho od narození a brával nás všechny na svou loďku když bylo moře klidné. Poznala jsem tak dalšího člověka se kterým jsem se mohla procvičovat v anglické konverzaci.

S Davem jsem potkávala většinou jen v jídelně nebo na chodbě. Když se vrátil ze školy musel se učit nebo jít na trénink, ale pokaždé mě pozdravil a krátce jsme pokecali.

Jednoho pátečního večera, asi tři týdny mého pobytu tady, jsem, už oblečená do mé noční košilky, ve svém pokojíku škrábala dopis Petrovi a rodičům. Už jsem skoro nevěděla, co mám Péťovi pořád psát. Chyběl mi, ale neměla jsem čas po něm nějak šíleně truchlit a byla jsem nabitá spoustou jiných zážitků. Petr se prý na rozdíl ode mě o prázdninách nudil a soudě z jeho dopisů na mne myslel mnohem víc než já na něj. Jenže copak jsem za to mohla, že se tady dělo stále něco nového a zajímavého? Přestávala jsem signálům svého přítele rozumět, byl příliš daleko.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře