Dean Koontz o naději

11. říjen 2010 | 19.00 |

O Koontzově knize Oči soumraku jsem už psala minulý týden v rubrice Zahraniční knížky, ale dávám sem ještě jednu pasáž, která se mi moc líbila.

"...Naděje je trvalým společníkem našich životů. Jako jedinou ji nám neodloudí ani krutá příroda, ani Bůh, ani jiní lidé. O zdraví, bohatství, rodiče, milované sourozence, děti, přátele, o minulost i budoucnost můžeme přijít stejně snadno jako o nedbale střeženou peněženku. Avšak náš největší poklad-naděje-přetrvává. Je naším malým vytrvalým vnitřním motorem, za neustálého klapotu nás táhne a vede i tam, kde rozum velí vzdát se. Jde o naše nejžalostnější a zároveň i nejvznešenější vlastnictví, nejabsurdnější a nejobdivuhodnější vlastnost, jaká nám byla dána, protože dokud máme naději, máme i schopnost milovat, starat se, slušně se chovat."

A když už jsme u té naděje, tak ještě jedna krásná báseň od Emily Dickinson:

"Hope" is the thing with feathers—
That perches in the soul—
And sings the tune without the words—
And never stops—at all—

And sweetest—in the Gale—is heard—
And sore must be the storm—
That could abash the little Bird
That kept so many warm—

I've heard it in the chillest land—
And on the strangest Sea—
Yet, never, in Extremity,
It asked a crumb—of Me. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře