2+1 VII.část

7. únor 2008 | 13.22 |
› 

Opravdu se cítila strašně opuštěně. Depresivní podzimní počasí, které odjakživa nesnášela jí taky moc nepomáhalo. Nakonec zavolala Martymu ačkoli od té dovolené se mu podvědomě nenápadně vyhýbala. "Jsem fakt pitomá, já snad začnu odtrhávat dny v kalendáři kdy ho zase uvidím. Přitom je to jenom blbej měsíc teď už vlastně pouhý dva týdny."

"A to se divíš když ses rozhodla zůstat zalezlá doma? Pojď někam vyrazit, ty vdovo."

Nenechala se přemlouvat. Vyrazili do klubu a příští víkend znovu. I během týdne se pro ni párkrát stavil a šli se projít nebo někam posedět. Jenže jak zpívá v jedné slavné písničce David Koller, svět je malej, svět je zlej...Proto první věc, kterou se Luky po návratu dozvěděl, byla, že Nela chodila "randit" s jeho nejlepším kámošem a že byli spatřeni v klubu jak se spolu výtečně baví, neustále šuškají a tančí.

Jejich přivítání bylo pěkné a upřímné, ale o týden později už Luky ze "zaručených" zdrojů "všechno" věděl a neuvěřitelně se ho to dotklo.

"Co je dneska s tebou?" vyptávala se Nelly když si jenom zapaloval jednu od druhé a skoro k ní nepromluvil. "Že by i muži měli své dny?" smála se.

"Ne, jenom musím myslet na to jak skvěle ses asi bavila s Martym když já byl pryč. Fakticky mě dostalo, že moje holka se za mými zády schází s mým nejlepším kámošem. No, aspoň ti nebylo tak prázdno..."

Nela šokovaně vyskočila. "Myslela jsem, že Marty je i můj kámoš. No jasně, ale když jsi byl pryč tak jsem samozřejmě celou dobu šoustala s ním."

"Nelo, tak sakra..."

Začala se chvatně oblékat. "Proč jsi tak naštvanej? Jestli si vážně myslíš, že...Hele, já ti pořád nebudu dokazovat jak tě mám ráda. A pokud mě máš rád ty, čemuž stále nevěřím, tak po mně nevyjedeš kvůli každýmu kecu, který někde uslyšíš."

Zadržel ji. "Nelly, promiň. Sama víš líp než já, že ti věřím."

"Myslíš to vážně?"

Přitiskl se k ní.

"Já se nechci hádat." Líbal ji na tváře a na krk přesně tak jak to milovala. Rozechvěle pod jeho polibky zavrněla. "Fajn, tak nebudem."

Ten slib jim vydržel až do zimy. Nela si však uvědomila, že mu zase v něčem ustoupila – úplně se přestala stýkat s Martym, nevolala mu ani nepsala. Přitom Luky jí pořád ještě ani jednou neřekl ty dvě slůvka, které by od něj tolik chtěla slyšet. A pak jí zasadil ránu a od té chvíle si Nela byla jistá, že ji nemiluje. Tak strašně to bolelo.

Oznámil jí totiž, že do Německa vážně na ten rok pojede. Nela byla přesvědčená, že se tak rozhodl aby unikl před vážným vztahem, který spolu měli. Že chce zase mít ztracenou volnost i kdyby měl kvůli tomu vypadnout až do Německa. Vůbec netušila jaké dilema musel Luky podstoupit. Na jedné straně byla ona – samozřejmě ji nechtěl opustit. Ale na druhé straně byl jeho otec, který si přál, aby se syn v cizí zemi konečně otrkal. A taky Lukyho bratránek, který se bál jít do toho sám. Navíc ten kšeft vážně stál za to, ale o to Lukymu ani tak nešlo. Nakonec to přijal jen kvůli své rodině. Jestli ho Nela miluje tak jak říká, vydrží to. Vždyť si budou psát a volat a sem tam za ní o víkendu přijede. Mnohem víc se bál, že by zklamal tátu, kdyby odmítl. Jeho otec si zažil zklamání víc než dost a syn byl to jediné, co mu zůstalo. Jenže to Nele nechtěl vysvětlovat, co kdyby to nepochopila?

"Mohla bys jet se mnou," navrhl když viděl jak je z jeho oznámení šokovaná.

"To určitě, neumím německy ani slovo."

"Mluvíš přece skvěle anglicky. Dokonce bys tam mohla pokračovat ve zpívání, vždyť zpíváš anglicky."

"Jo, a vzala bych s sebou všechny kluky z kapely," ušklíbla se kysele. "Navíc, jestli sis toho ještě nevšiml tak chci dodělat školu což by v Německu asi nešlo."

"Máš pravdu. Nechci tě vydírat ani to dělat horší než to je, ale pochop taky ty mě."

Do očí ji vhrkly slzy. "Já vím, Luky. Ale netuším co mám dělat. Zblázním se."

"Ale nezblázníš. Stejně chceme odjet až někdy na jaře. Třeba to do tý doby krachne."

Strašně ho bolelo u srdce když viděl, že pláče.

"Ty mě prostě nemiluješ," obvinila ho trucovitě.

"Nelly, snad mě nebudeš vydírat."

"Nikdy jsi mě nemiloval," pokračovala vzteklá bolestí.

"Nelo, já nevím, já prostě nevím! Ale nechci tě trápit."

"Jenže to celou dobu děláš. Hlavně teď."

"Zlato, nebudeme se přece hádat. To je přesně to, co jsem nechtěl – abychom se až do mýho odjezdu zahrnovali výčitkami. Jestli mě chceš opustit už teď tak mi to řekni. Pochopím to."

Nechala se objímat jeho pevnýma rukama jejichž doteky tak zbožňovala. Nedokázala si představit, že by se bez nich, bez něj, musela obejít tak dlouho. Už teď pociťovala něco jako abstinenční příznaky když se spolu třeba pár dní neviděli. A když byli spolu nedokázali ani minutu sedět aniž by se alespoň nedrželi za ruce, nehladili nebo sem tam (vlastně dost často) nepolíbili. Byla ochromená bolestí a samozřejmě ho nechtěla opustit. Snad si to ještě rozmyslí, do jara je daleko.

Ale nakonec ho opustit musela, dřív než by si přála. Zaprvé ji něčím děsně naštval a za druhé pořád taky byla ta nepřiznaná touha mu ublížit aby pořád nebyla nešťastná jen ona. Jasně, zní to pěkně sobecky a zvrhle, ale dokáže být sobecký a zvrhlý někdo kdo tak moc miluje? Nebo právě proto?

"Co budeme dělat na tvoje narozky?" zeptala se jednoho dne na začátku ledna. Zrovna spolu prožili romantické Vánoce a divoký Silvestr a teď je ještě čekaly jeho jednadvacáté narozeniny.

"No...chtěl jsem vyrazit někam s klukama."

"S klukama?"

"Víš...udělat normální pánskou jízdu, zajít někam do klubu a tak."

"A co já?" řekla nechápavě.

"S tebou později zajdu někam na véču."

"Ale já chci abychom spolu vyrazili někam na akci. Proč chodíš pařit vždycky jenom s klukama?"

"Brouku, bude to jenom jeden večer. Oni taky nevezmou přítelkyně."

"Proč? Abyste si mohli užít s cizíma holkama? To je fakt skvělý ani svoje narozky se mnou nechceš oslavit. Přitom nám zbývá tak málo času."

"Co to meleš, Nelo? Do jara je ještě daleko." Ale ona trucovala. Nechtěla ho omezovat vždyť dokonce ani nezpůsobila žádnou hysterickou scénu když jí oznámil, že na celý rok odjede, ale tohle ji naštvalo. Pánská jízda! Proč nechce být s ní??? A tak v pátek kdy Luky slavil narozeniny akorát seděla na posteli a brečela zlostí. Tohle si teda u ní hned tak nevyžehlí.

Poslední kapka přišla příští víkend. Nejprve se během celého týdne skoro neozval (prý měl moc práce, ale ve skutečnosti se skoro bál) a pak když Nela čekala, že si konečně užijí příjemný večer u něj doma, zavolal mu kamarád a tak šli ještě do hospody. Byl tam i Marty, ale skoro se nepozdravili. Nad tím však Nela neuvažovala, protože v ní vřelo jak se kluci okamžitě začali bavit o Lukyho oslavě. Teď ještě aby poslouchala Lukyho alkoholické zážitky přitom tam ani nesměla být (ano, "nesměla", protože Luky jí výslovně řekl ať ten den někam vyrazí s holkama, ale ne do klubu).

"Slyším, že ses bavil fakt senzačně. Ty vaše pánské jízdy asi fakt stojí za to. Zřejmě proto, že se tam nemusíte otravovat se svýma nudnýma holkama," vložila se najednou do jejich rozhovoru žlučovitě.

Kromě Martyho, který celou dobu mlčel a hrál si skleničkou se na ni všichni kluci udiveně podívali. Nejraději by si ukousla jazyk, ale vztek byl příliš velký.

"Nelo, prosím tě," zapřísáhl ji Luky unaveně. "Už jsme to snad řešili. Myslel jsem, že jsi rozumná."

"Já nechci bejt rozumná! A těm tvejm věčně blbejm nápadům stejně nebudu rozumět nikdy!"

"Takže to byl blbej nápad vyjít si někam s klukama? Tak díky, ale nevěděl jsem, že zrovna ty začneš patřit k holkám, který svý kluky omezují."

"Já tě omezuju?! Já, která si od tebe nechá všechno líbit?"

"Teď teda přeháníš."

"No prosím. Já tu vlastně nemusím vůbec bejt. Vážně nestojím o to se s tebou až do jara dohadovat a čekat až chlapeček odjede za hranice hrabat penízky."

"Tomu říkám milá a přející osoba," zavrčel už taky pěkně v ráži. "Říkala jsi, že chápeš proč tam jedu. A ty si o mně akorát myslíš, že si tam chci nahrabat?! To je pěkně nefér, Nelo. Nebudu o tom diskutovat dokud se neuklidníš."

"Jasně, tati," ušklíbla se, chvatně na sebe hodila bundu a vyběhla ven. Samozřejmě věděla, že za ní nepůjde na to byl hrdej. Ale to jí bylo fuk, chtěla jít domů ačkoli to bylo dobrých 8 km, protože Luky (a mimochodem i Marty) bydleli v příměstské části města, vlastně to už byla malá vesnice. Jenže aby se dostala domů do města musel jít podél silnice a stopovat auta, protože se do ní strašně pustil noční mráz a všude byly závěje. Teprve po chvíli se někde za ní ozval výkřik: "Nelo! Neblbni!"

Poznala ten hlas a ještě víc zrychlila, ale on ji lehce dostihl a zatahal za rukáv. "Tys chtěla stopnout auto? Zbláznila ses? Víš kolik úchyláků tadyma o víkendu může jet?!"

"Prosím tě, to jsou jen historky. Proč bych si zrovna já měla stopnout vraha?"

"Raději tu zůstaň."

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře