2+1 IX.část

10. únor 2008 | 13.39 |
› 

Šla k pódiu aby se na ty dva nemusela dívat. Když se asi po půlhodině vrátila ke stolu, zjistila, že její oblečení i kabelka jsou pryč. Kluci se někam rozutekli takže se jich nemohla zeptat. Náhle se její pohled střetl s Lukym. Okamžitě se jí rozbušilo srdce a roztřásly nohy jako poblázněné puberťačce. Protlačil se k ní davem lidí, pevně popadl za zápěstí a vlekl pryč.

"Co blbneš?!" zakřičela a snažila se vymanit, ale jeho stisk byl příliš silný. Vytáhl ji až před klub a do svého auta. Tam uviděla své věci na sedadle. "Dej mi to! Ty ses zbláznil?"

"Musel jsem ti je dát sem, jinak bys se mnou nešla," vysvětloval naléhavě a přitom rozechvělýma rukama startoval auto. Nesnažila se utéct. Vlastně ani nechtěla. "A co ta...?" zeptala se akorát.

"Nechal jsem ji tam, ta už se nějak zabaví." Auto se s prudkým smykem vyřítilo po cestě. Věděla kam ji veze. Chtěla aby ji zavezl k sobě stejně jako on.

Do svého pokoje ji nesl v náručí. "Tolik mi chybíš," řekl ochraptěle když se k sobě přitiskli na posteli. Hluboce ji líbal a pevně objímal, roztřesenými konečky prstů jí stíral slzy. Oba dva se celí chvěli a jejich milování bylo jako by se spojily dvě chybějící součásti. "Lásko," zašeptal jí do ucha na vrcholu. Tentokrát se neovládla a rozplakala se. Mlčky jí slíbal slzy, samotnému se mu tlačily do očí, ale ovládl se. "Pojď za mnou, pojď ke mně." Přitulili se k sobě, že to víc ani nešlo a opřeli se o sebe čelem aby mohli jeden druhému hledět do očí. Hladili se po tvářích tak důkladně a opatrně jako to dělají nevidomí když chtějí vědět jak ten druhý ve tváři vypadá. Vsadil jí motýlí polibek na víčka. "Lásko," opakoval. "Miláčku."

"Už nic neříkej," zašeptala smutně.

Byla nešťastná když se venku začalo rozednívat. Musela se vrátit za Martym. Nemohla mezi nimi přelétávat podle toho jak se jí to hodí a kdo se zrovna naskytne. Luky se okamžitě probral ze svého polospánku když se pohnula. "Nechoď pryč," vyhrkl prosebně. "Kdybys chtěla tak si kleknu na kolena a zlíbám ti nohy jen abys neodcházela."

"Ne, Luky. Ty víš, že..."

"Proč mě tak mučíš? Nevydržím to, sakra, zblázním se.

"

"Jeď už do Německa. Tam snáz zapomeneš."

"Já nechci," odsekl trucovitě. "Už chci být jenom s tebou. Nelly..." Zavrtěla hlavou. Tohle nemůže Martymu udělat. Taky má za něj zodpovědnost. Naposledy se pomilovali. Byl pod ní. Oči měl celou dobu zavřené, ale vnímal ji celým tělem. Když se jen nachvilku vztyčila, položil jí ruce na zadek a stáhl blíž k sobě. "Dej mi pusu," šeptal každou chvíli a ona nevěděla co si počít s prosebným zastřeným tónem, který v jeho hlase zněl celou tuto noc a který od něj nikdy předtím neslyšela a ani by jej nečekala. Nakonec se líbali a mazlili ještě asi hodinu. Nechtělo se jí pryč, ale byl tu Marty, byl tu Marty! Sebrala v sobě sílu aby Lukyho odstrčila a oblékla se. Poslední vášnivý polibek s pachutí hlubokého zoufalství a ještě hlubší lásky. Křečovitě ji držel za zápěstí jako malé dítě jemuž maminka oznámí, že musí někam odejít bez něj. Pomalinku se vymanila. Odešla.

Marty spal. Jeho dech byl těžký a rychlý z horečky. Obličej měl úplně zalitý potem. Nela vzala vlhkou žínku a omývala mu čelo. Najednou se prudce posadil. "Nelly! Tys tu nebyla? Zůstala jsi přes noc s klukama?"

Přikývla, ale měla pocit, že Marty všechno ví, že má napsané na čele s kým byla. Věděla, že se taky šíleně trápí. Chudák malej Marty, nezaslouží si takovou děvku jako jsem já, myslela si. Nikdo si mě nezaslouží, poslední dobou všechny trápím.

"Prosím tě, nekoukej se na mě tak. Já po tobě nechci lítost," požádal ji unaveně.

Vklouzla k němu pod peřinu. "Nechci, aby ti bylo tak zle," hladila po vlasech.

"Jako by na tom záleželo...To bude dobrý. Miluju tě." Mlčky mu přejížděla rukama po těle, hlavně po zádech kde to miloval. Občas jej políbila na okoralé rty a hlídala jeho neklidný horečnatý spánek. Bylo jí to líto, bylo jí všechno tak líto.

Několik týdnů po tom, co měl Marty chřipku, začalo být zle Nele. Snažila se před ním tajit, že každé ráno zvrací, zpozdila se jí menstruace a naběhla dříve drobná ňadra. Vlastně by ji ani nenapadlo, že by mohla být v jiném stavu, protože pokaždé používali kondomy. Říkala si – to je hloupost, abych zrovna já otěhotněla. Asi na mě leze nějaká viróza. A tak to byl Marty, kterému to došlo dříve než jí. Byl mnohem všímavější než spousta ostatních kluků. Sice ráno chodil do práce takže Nelu nezastihl zvracet jinak by mu to bylo jasné hned, ale během jejich několikaměsíčního soužití už věděl ve kterých dnech mívá jeho dívka měsíčky a tentokrát se o ničem nezmínila a balíček vložek v koupelně zůstával zavřený. Konečně jednoho víkendu ráno zaslechl jak Nela na záchodě zvrací. Když úplně bílá a zesláblá vyšla, jemně jí setřel pot z tváře a posadil si ji na klín. "Poslyš, princezno, nejsi náhodou v tom?"

"Blbost," protestovala, ale moc jistě to neznělo. "Vždyť jsme vždycky použili kondom."

"Třeba nějakej praskl a já si toho nevšim."

Trhla sebou. "Ježišmarjá, to by bylo strašný. Co bysme dělali?"

"Nevím, ale hned v pondělí musíš k doktorovi. Půjdu s tebou."

"Musíš do práce."

"Vezmu si volno. Tohle je mnohem důležitější."

Byla těhotná. Gynekolog usoudil, že 6 týdnů. Hm. Domů šla jako ve snách. "Jak to řeknu našim, Marty?"

"Ničeho se neboj, budu pořád s tebou. Věř mi. Víš přece, že ti nedokážu ublížit. Nemusíš se vůbec ničeho bát." Tak hezky se to poslouchalo a ještě lepší bylo, že oba věděli, že Marty to myslí vážně. Neměl strach, byl zodpovědný a zbožňoval Nelu. Kdyby se rozhodla dítě si nechat, nenašla by báječnějšího a hrdějšího otce.

Když měla chvíli čas bezmyšlenkovitě listovala kalendářem, o kolik to doktor říkal? Jo, o 6 týdnů nazpět. Šok, který se jí zmocnil jakmile pohlédla na příslušnou stránku, byl snad ještě horší než když jí řekli, že je v tom. Ten týden se s Martym vůbec nemilovala, protože měl horečky a bylo mu šíleně zle. Dobrá, mohla si říct, že se gynekolog o nějaký ten týden spletl...kdyby se tehdy nevyspala s Lukym. Bez ochrany. Kalendář jí vypadl z rukou. Zvedl se jí žaludek a musela utíkat na záchod aby se vyzvracela. Když jako ve snách vstoupila do obýváku, Marty zvedl hlavu od stolu. "Miláčku, vypadáš děsně. Je to vážně tak zlý?"

Vrhla se mu kolem krku. "Marty, já..." v první chvíli mu to málem vyklopila, ale hned se zarazila. Nemůže nikomu říct pravdu. Marty by se zbláznil. Luky by se zbláznil. A Luky je stejně v Německu. Musí na něj zapomenout. Možná, že to dítě ani není jeho. Těžko říct, ale Nela už v hloubi duše věděla, že je. Nezbývá nic jiného než jít na potrat nebo dát malé k adopci, jinak si to nedokázala představit. Jenže hned večer bylo zase všechno jinak.

Leželi s Martym na pohovce zachumlaní pod dekou. Zrovna se pomilovali a teď se jen mlčky tulili k sobě. Náhle jeho něžný hlas přeťal ticho v pokoji. "Už jsi přemýšlela co dál?"

Pokrčila rameny. Když to viděl, pokračoval: "Já...chtěl bych si tě vzít. Nebo jestli ti to připadá moc brzo tak ne, ale mohli bysme žít spolu a to maličké vychovávat," vysvětloval překotně, ale naléhavě.

"Ty bys chtěl?" zašeptala.

"Jak by ne. Víš, že vydělávám hodně takže peníze a bydlení by nebyly problém. Školu bys už vlastně měla hotovou až se to narodí takže to je taky OK. Možná jsem naivní, ale stejně si myslím, že bych to zvládl, znáš mě přece. Ale záleží na tobě. Ty budeš matka a máš právo rozhodovat o svém těle a o tom malém úplně sama. Nikdo tě nesmí do ničeho nutit."

Zbožňovala jej za jeho pokrokové názory. Už podle nich věděla, že by se o ně dokázal skvěle postarat. Viděla mu na očích, že nechce aby miminko zabila nebo dala pryč, ale nehodlal ji k ničemu nutit. Pomyslela si, že už se Martyho i sama sebe natrápila dost. Teď měli šanci začít úplně jinej život. Jen oni tři, mladá šťastná rodinka, hrdý tatínek, maminka zpěvačka a chlapeček nebo holčička...Ne, nesměla na tom myslet. Kdyby se nekoukla do toho kalendáře tak by o ničem neměla ani páru. To dítě bude Martyho. Chtěla, aby bylo jeho a když se tak rozhodla tak to takhle prostě bude. Nikdy nevěděla jak řešit problémy. Uměla je akorát popírat a odsouvat. A pak se s Martym ještě tu noc dohodla, že se vezmou a byla docela šťastná.

Pár dnů nato musel Marty odjet na víkend pracovat. Navrhl Nele aby šla mezitím k rodičům, ale ona neměla náladu na výčitky. Sice nezuřili když jim oznámila tu novinu, ale měli kvůli tomu starosti a moc nadšení nebyli.

Ani nevěděla jak, ale už v pátek večer se poflakovala po osadě, přemýšlela a najednou stála u Lukyho baráku. Musela tam dojít aniž by si to uvědomila. Chvilku okouněla u branky a když si jí všiml Lukyho otec, který jako vždy něco kutil na dvorku, zavolala na něj: "Dobrý den! Luky je už v Německu, co? Jak se mu vede?"

Muž se přišoural k brance. "Budete se divit, slečno, ale ten hlupák nikam neodjel."

"Jakto?" divila se upřímně. "Krachlo to?"

"Ne, ten kšeft ne. Není to ani proto, že by Luky nebo jeho bratránek onemocněli. Mladý pán si na poslední chvíli zničehonic postavil hlavu, že nikam nejede. Přemlouval jsem ho, vyhrožoval, zahrnoval výčitkami, ale s ním to ani nehlo. Bratránek je naštvaný, já jsem naštvaný a chlapeček sedí doma." Starší pán byl očividně rád, že si má s kým popovídat a podělit o své rozhořčení. Luky o něm moc nemluvil, ale Nela věděla, že žije hodně osaměle a většinou ani nevychází mezi lidi.

"Řekl vám proč? To je ale divný."

"Právě, že neřekl. Nevypáčil jsem z něho vůbec žádný důvod. Pitomec. Mohl se konečně otrkat, vydělat spoustu peněz a on zůstane sedět doma za pecí."

"No jo. To bych do něj neřekla. Je doma?"

"To se ví. Už skoro nikam nechodí." Když kolem něj procházela brankou, zamyšleně si ji změřil. "Snad to není kvůli vám, slečno? Ale vy už se moc nestýkáte, ne?"

"Myslíte cherchez la femme – za vším hledej ženu?" zasmála se. "To určitě ne."

Ležel v posteli a když vstoupila, omámeně se posadil. "Tebe bych tu fakt nečekal???"

"Já tebe taky ne," odpověděla přísně. "Jaktože jsi neodjel? Tvůj táta je pěkně zklamanej."

"Nemohl jsem," zamumlal.

"Cože?"

"Povídám, že jsem nemohl. Vím, že je to pěkná blbost, ale chci bejt tady, mít tě nablízku i když už jsi s jiným. Třeba doufám, že si to ještě rozmyslíš a vrátíš se ke mně," zasmál se hořce.

"Jsi cvok," namítla ledově, ale srdce jí bušilo.

"Jo," připustil, "ale já tě miluju."

"Helemese, že sis to uvědomil až teď když jsem s jiným."

"Snad si nemyslíš, že tě tím chci vydírat?! Nelly, já to věděl už dávno, ale bál jsem si to přiznat, měl jsem strach."

"Řekni mi to ještě jednou," zašeptala.

Vzal ji kolem pasu. "Miluju tě, Nelly. Fakt hodně. Promiň mi, že jsem tě nechal tak dlouho čekat. Věříš mi, že to myslím vážně? Jinak bych byl už dávno v Německu. Lásko, budu ti to opakovat kolikrát jen budeš chtít."

Věřila mu, protože všechnu tu lásku viděla v jeho očích. Oči nelžou. "Jenom nechápu proč jsi měl takovej strach si to přiznat. Bylo to kvůli mně, že jsem ti hned na začátku klidně řekla, že jsem děvka, že s nikým dlouho nevydržím?"

"Ne, proto to nebylo. Je to ve mně. Mám už odmalička problém k někomu cítit něco silnýho. Já...nikdy o tom nemluvím. Je to už dávno."

"Ale mně to můžeš říct. Proč, co se ti stalo?"

Lehli si vedle sebe na postel, Luky si zapálil cigaretu a zamyšleně se díval na strop. "Fajn, řeknu ti svůj příběh. Vyprávím to poprvé a asi naposled tak mě, prosím, nepřerušuj. Potřebuju se soustředit. A hned na začátku ti musím říct, že moje matka byla děvka. Promiň, že to říkám tak hnusně, ale jinak se to nazvat nedá.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře