2+1 XI.část

10. únor 2008 | 13.41 |
› 

Hlava mu třeštila, každý nádech působil nepříjemnou bolest. Natáhl ruku a jeho prsty se dotkly studených kachliček. Ne, není to rakev, uvědomil si, že je v nemocnici. Přišla sestra. Chtěl se hned posadit, ale pronikavá bolest ho stáhla nazpět.

"Klidně ležte," řekla sestra, "máte zlomených pár žeber, to vždycky pěkně bolí, ale brzy zas budete v pořádku." Jenže to ho přece nezajímalo! Zajímala ho jenom Nela, nic jiného. "Těžko říct," odpověděla sestra na jeho vyklepaný dotaz, jak jí je. "Pořád je v hlubokém bezvědomí, vyšla z toho mnohem hůř než vy. Má těžký otřes mozku a nohu napadrť, snad nebude do konce života kulhat."

"I kdyby, hlavně aby to přežila," zašeptal zničeně.

"Taky si přeju abychom zachránili alespoň ji. Víte, strašně mě to mrzí, ale...miminko bohužel nepřežilo."

"Prosím?!" vyhrkl šokovaně. "Miminko?!"

"Je mi to moc líto. Ze srdce si přeju, abychom zachránili alespoň matku." A kolegyni pak v sesterně řekla: "Ty rodinný tragédie, to je snad nejhorší. Vždyť té dívce není ani 20, čekala dítě, chudák kluk, jestli se děvče neprobere tak zůstane sám, bez partnerky i bez děťátka." Protože Nelu a Lukyho přivezli společně a ona byla těhotná, všechny sestry i doktorka na oddělení se domnívaly, že patří k sobě a dítě bylo Lukyho.

Zato Luky byl v šoku. Hlavu si schoval do dlaní a přál si aby se už nikdy nemusel pohnout nebo probrat. Tak ona čekala dítě...Martyho dítě. Tak proto si ji chtěl vzít. "Do hajzlu!" zakřičel do ticha. Propadl tomu nejhlubšímu zoufalství, museli mu dát sedativum.

Stejně tak rozhozený byl samozřejmě i Marty. Rodiče Nely mu okamžitě zavolali a on dorazil do nemocnice jen chvíli po nich. Ale k Nele jej nepustili, ani její rodiče ne. Byla na tom pořád dost špatně. Marty se skoro zhroutil. Proklínal řidiče auta, které Nelu a Lukyho srazilo, už se vědělo, že byl úplně opilý. Ale ještě víc proklínal Lukyho za to, že Nelu ve svém autě vezl. Zoufalstvím měl úplně zastřené uvažování. Jemu i mamince Nely píchli injekci na uklidnění a potom u jejích rodičů přespal, v nemocnici stejně nemohli nic dělat, ačkoliv Marty se nejprve odmítal odtud hnout, teprve po injekci otupěl a šel.

První, kdo Nelu příští noc navštívil, byl Luky. Poprosil svého otce, aby u sester zjistil, kde přesně dívka leží. Chtěl za ní pozdě v noci potají jít. Naštěstí nebyl na kapačkách a na pokoji měl svou velkou černou mikinu takže se mu jakž takž podařilo přetáhnout ji přes sádru a tiše procházel slabě osvětlenými chodbami nemocnice i když každý pohyb bodal. Nela měla stejně jako on pokoj sama pro sebe, ale samozřejmě o tom vůbec nevěděla. Ležela v posteli úplně bez života a vypadala jako poničená porcelánová panenka. Luky ji pevně držel za ledovou ruku, chtěl jí předat alespoň trochu svého tepla a síly. Hovořil s ní vduchu, oči zalité slzami. Poprvé mu blesklo hlavou – ona to nepřežije. Otřásl se při té myšlence jak mu drze projela mozkem a hned zase zmizela. Teprve po delší chvíli si všiml,že ho ode dveří pozoruje mladá sestra, nevypadala o moc starší než on. Čekal, že ho okamžitě vyhodí, ale ona tu stála už chvíli a když viděla, že Luky pacientku nevyrušuje, neměla to srdce poslat jej pryč. Pohlédl na ni unavenýma zarudlýma očima. "Sestři, umíte se modlit?" zeptal se ochraptěle.

"Já se nikdy ani jednou nepomodlil nebo si to nepamatuju, ale teď musím...alespoň něco pro ni udělat."

Přikývla. Byla mladá, do nemocnice nastoupila nedávno a pořád se jí každý případ citelně dotýkal. Ale za uzdravení pacienta se modlila poprvé. Tiše se s Lukym přimlouvali za dívčin život a hlavně za to, aby měla sílu a vůli si ho udržet. "Jestli mě miluješ tak v sobě tu vůli najdeš," zašeptal jí na odchodu. Od té chvíle za ní chodil každou noc.

Přes den u ní byli rodiče a Marty. Lékaři neříkali nic, ale obávali se, že jestli Nela ještě déle zůstane v bezvědomí, může se jí nenávratně poškodit mozek.

Marty byl taky na dně. Dokonce šel na pokoj za Lukym a okamžitě mu jednu vrazil. "Ty debile, kdybys ji nenalákal do toho svýho auta tak by se nic nestalo."

Luky se chytil za tvář. "Jak to můžeš říct, Marty, uklidni se, člověče. Byla to náhoda nebo spíš nehoda. Nikam jsem ji nelákal."

"Ale jinak by se nic nestalo," trval na svém zlomený Marty. "Tobě to samozřejmě zas vyšlo, máš jenom pár zlomenin a pohmožděnin, jenže ona možná umírá! A naše malé je mrtvé, to ti nestačí?!"

"Copak jsem chtěl aby do nás ten ožralec napálil?! Nedělej to ještě horší."

"Ne, horší už to bejt nemůže." Marty už ztratil všechnu naději. Nela byla zase s Lukym. Tak co měl dělat?!

Luky sledoval jak jeho bývalý nejlepší přítel pomalu odchází. Litoval jej, ale necítil vinu. Nela s ním sama chtěla na projížďku a pak, když se stala ta hrůza, tak ji z auta vyprostil ven. Nic víc a nic míň nemohl udělat.

Nakonec to byl Marty, který u Nely seděl když se probrala. Měla v sobě obrovskou vůli žít a podvědomě cítila Lukyho doteky a hlas když u ní sedával. Ještě s přivřenýma očima trochu pohnula hlavou. "Luky," zašeptala, "Luky." Martymu spadl ohromný kámen ze srdce, že se konečně probrala, ale zároveň ho u srdce píchlo. Patřila Lukymu a Luky patřil k ní, bez sebe byli jako dvě bloudící duše.

"To jsem já Marty," řekl.

"Marty," zamumlala omámeně. "Jak je Lukymu? Co je s ním?"

Marty vstal a začal nervózně a trhaně přecházet po pokoji. "Jo, Luky se má báječně. Je mu fajn, jenom zlomený žebra a pohmožděniny. Ale co se stalo s tebou tě nezajímá? Málem tě zabil."

"Marty, on mě nezabil. Pomáhal mi z auta jinak bych umřela nebo zešílela bolestí."

Přistoupil k ní a ztěžka položil hlavu na polštář vedle té její. "Promiň, Neluško, nechtěl jsem na tebe zvýšit hlas. Ale taky šílím bolestí, víš?"

"Co malé?"

Zavrtěl hlavou. "Alespoň, že ty budeš v pořádku, princezno. Já jsem se tak strašně bál."

"Je mi to...líto," řekla unaveně. "Už si ode mě víc trápení nezasloužíš." Dlouho se drželi za ruce dokud ještě neusnula. Marty tušil, že je to naposledy, co ji má tak blízko u sebe. Snažil se potlačit smutek, protože mu to připadalo sobecké. Mnohem víc cítil radost, že se probrala a zřejmě nebude mít těžké následky. Narozdíl od ní a Lukyho byl věřící a tak ze srdce děkoval Bohu, že to tak dopadlo. Sice ji ztratil, protože...vlastně ji nikdy neměl, její srdce patřilo jinému. No dobře, on s ní nebude, ale ona je naživu a to je krásné, nejkrásnější.

Potom za ní samozřejmě přišli rodiče, ale ona měla plnou hlavu Lukyho. Neuvěří, že je v pořádku dokud ho neuvidí. Konečně navečer byli zase spolu. "Nellinko, miláčku, jak ti je?" Vzal ji za ruku a zblízka pohlédl do očí, ty jeho byly pořád ještě strašně unavené, ale už v nich opět svítilo láskyplné světýlko.

"Teď už je mi fajn, úplně nejlíp, když jsi tady."

"A co ta noha?" zeptal se ustaraně.

"No, bolí. Co když budu navždycky kulhat? Koho by zajímala kulhavá zpěvačka," zasmála se hořce.

"Zvládneš to. Když jsi zvládla tohle tak už všechno. Asi tě to bude ještě dlouho bolet, neříkám, že ne, ale budeš chodit na rehabilitace a zlepší se to. Vím to."

Nachvilku se odmlčeli, ale oba mysleli na tu samou věc. Nakonec promluvila ona: "Luky...to miminko...já myslím, že bylo tvoje!"

"Taky jsem si to tak nějak myslel. Sestra mi o něm pověděla, myslela, že jsem jeho otec já. Bylo to jako znamení."

"Hrozný znamení. Proč jsme my dva museli prožít tolik trápení?"
"Asi jsme něco udělali blbě. Ale já myslím, že už je to za náma. Moc jsem se modlil, víš. Jsem teď mnohem víc klidnější."

"Chtěla bych jít za tebou až mě pustí. Abysme už nebyli furt každej jinde."

"To víš, že za mnou půjdeš. Už se nemůžu dočkat." Sklonil se k ní a políbil ji tak, že se oba rozechvěli a zamotala se jim hlava. Konečně slyšel jak jí zase pořádně buší srdce a do těla se vrací teplo. Právě proto u ní celé noci seděl. A pomohlo to. Jeho vůle a síla se smísila s tou její. Patřili totiž k sobě.

KONEC

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: 2+1 XI.část mati 10. 02. 2008 - 14:13
RE(2x): 2+1 XI.část marieke 10. 02. 2008 - 17:01
RE: 2+1 XI.část songoten 15. 02. 2008 - 13:12
RE: 2+1 XI.část luculinka =) 03. 05. 2008 - 12:51
RE: 2+1 XI.část skuli 09. 08. 2008 - 22:49