Erma Bombeck: Posloucháš mě?

12. listopad 2010 | 12.38 |

Erma Bombeck (1927-1996) byla známá americká humoristka, jejíž sbírky fejetonů vyšly i u nás. Její zamyšlení však nejsou vždy jen vtipná, ale také dojemná a člověk si z nich opravdu něco vezme. Ve sbírce sloupků a fejetonů, které česky vyšly pod názvem U konce s vtipem mě z tohoto důvodu zaujaly hlavně dva (i když samozřejmě celá knížka je skvělá a hodně se u ní nasmějete). Ten první se jmenuje Posloucháš mě?

"Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem toužila po vlastním bytě-který by nebyl v telefonním seznamu.
Můj syn mi dopodrobna vyprávěl o filmu, který právě zhlédl, a vyprávění prošpikoval třemi tisíci "víš?". Brněly mě zuby.
Měla jsem tři telefonní hovory-to škrtněte-tři monology, na které mohl stačit záznamník. Bojovala jsem s nutkáním říct, "to jsem si tě ráda poslechla".
V taxíku z domova na letiště jsem utrpěla další atentát na uši, tentokrát ze strany taxikáře, který mlel o svém synovi, kterého vydržoval na koleji a už byl v posledním ročníku a do dopisu připsal tuhle P.S., kde stálo: "Oženil jsem se. Jmenuje se Diana." Zeptal se mě: "Co tomu říkáte?" a pak na tu otázku odpověděl sám.
Následovalo třináct minut neskonalé krásy, než moje letadlo vzlétlo-čas, kdy jsem byla sama se svými myšlenkami, mohla jsem otevřít knihu a pohroužit se do vlastních myšlenek. Vtom se vedle mě ozval hlas nějaké starší paní: "Vsadím se, že v Chicagu je zima."
S kamennou tváří jsem odvětila: "Je to pravděpodobné."
"Já už nebyla v Chicagu skoro tři roky," pokračovala. "Můj syn tam žije."
"To je hezké," řekla jsem, oči upřené na tištěnou stránku v knize.
"V tomhle letadle je tělo mého manžela. Byli jsme spolu 53 let. Já neřídím, víte, a když umřel, odvezla mě z nemocnice jedna jeptiška. Ani jsme nebyli katolíci. Z pohřebního ústavu mě nechali přijet s ním na letiště."
Asi jsem si nikdy nebyla odpornější než v té chvíli. Jiná lidská bytost volá, aby byla slyšena, a v zoufalství se obrátila na chladnou cizinku, která se zajímá víc o román než o drama ze skutečného života, odehrávající se po jejím boku.
Nepotřebovala nic než posluchače-ani radu, ani moudrost, ani zkušenost, ani peníze, ani pomoc, ani odborné přispění, dokonce ani soucit ne-jen někoho, kdo by prostě minutu nebo dvě naslouchal.
Zdá se dost nepochopitelné, že ve společnosti slynoucí superrafinovanými prostředky komunikace často trpíme nedostatkem naslouchajících. 
Mluvila otupěle a vytrvale, dokud jsme nenastoupily do letadla, pak si našla sedadlo v jiné sekci. Když jsem si věšela kabát, uslyšela jsem její nevýrazný hlas, říkala ženě na sousedním sedadle: "Vsadím se, že v Chicagu je chladno."
Modlila jsem se: "Prosím tě, Bože, ať ji vyslechne."
Proč vám to říkám? Aby mi bylo líp. Ale nepomůže to.

 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře