Emily Dickinson

22. září 2010 | 10.27 |

Emily DickinsonAčkoli tato básnířka psala již v polovině 19.stol. je považována, její básně ovlivnily i století dvacáté, protože veřejně začaly vycházet až po její smrti (první sbírka vyšla až roku 1955). Dnes je považována za jednu z nejvýznamnějších a předních amerických autorů poezie. Ona sama za svého života s publikováním svého díla nesouhlasila, byla velmi uzavřená. Většinu života trávila ve svém pokoji, od mládí měla podlomené zdraví a s přáteli udržovala hlavně písemnou komunikaci, která je literárně také významná.
Emily Elizabeth Dickinson se narodila 10.prosince 1830 v novoanglickém městečku Amherst (poblíž Bostonu). Její puritánská rodina zde byla velmi významná. Dědeček Samuel založil Amherstskou univerzitu (Amherst College) a jeho syn, Emilyin otec, Edward zde působil jako pokladník a kromě toho byl i státním zákonodárcem a 2 roky reprezentantem státu New Hampshire v americkém Kongresu. Rodina žila ve velkém panském sídle. Edward byl typický puritánský patriarcha, zatímco Emilyina matka byla spíše nevýrazná. Emily měla také dva sourozence-Austina a Lavinii se kterými si byla blízko.
Emily studovala na Amherstské akademii, kde měla předměty jako anglickou a klasickou literaturu, latinu, botaniku, geologii, historii, "filozofii duše" a aritmetiku. Kvůli nemoci musela několikrát školu přerušit.Ve 14 letech se zhroutila kvůli předčasné smrti své sestřenice a nějakou dobu žila u širší rodiny v Bostonu.
V posledním ročníku Akademie, se Emily spřátelila s Leonardem Humphreym, novým, mladým a oblíbeným ředitelem. Později se o něm zmiňuje jako o "mistrovi”, takto nazývala jen muže, jejichž moudrost, rady či lásku často vyhledávala. Roku 1847 dostudovala Akademii a navázala dívčím seminářem v Mount Holyoke, kde ale strávila jen 10 měsíců, poté se vrátila domů a tam již z velké části zůstávala. Ze začátku navštěvovala různé kulturní a společenské akce a byla nadšena rozkvětem Amherstu, ale roku 1850 zemřel Humphrey v pouhých 25 letech na mozkovou mrtvici a ona opět propadla depresím a přestala vycházet. Zato se spřátelila s právníkem Benjaminem Franklinem Newtonem, který ji seznámil s díly významných autorů Williama Wordswortha a Ralpha Waldo Emersona a objevil v ní skrytý básnický talent. Kromě toho ji ovlivnila díla amerického básníka Henryho Wadswortha Longfellowa, Charlotte Brontë a hlavně Williama Shakespeara. 
V 50.letech 19.stol.psala Emily z domova spoustu dopisů Susan Gilbert, prý až na 300. V nich se často domáhala citu a dávala najevo obavy z neopětovaných sympatií. Sue k jejím pocitům zůstávala chladná a často na ni byla i nepříjemná. Emily tento bouřlivý vztah ustavičně zraňoval. Sue se v roce 1856 (po čtyřleté známosti) provdala za Emilyina bratra Austina, jejich manželství však nebylo šťastné. V půlce 50.let se však seznámila se svým dalším-starším mužským-vzorem, pastorem Charlesem Wadworthem a psala si s ním až do jeho smrti na začátku 80.

let. To bylo na její poslední delší cestě z domova, kdy s rodinou strávila několik týdnů ve Washingtonu a Philadephii. Do Wadswortha pak zřejmě byla dlouho platonicky zamilovaná, i když se osobně setkali jen několikrát v životě. Když ho přeložili do San Francisca, velmi ji to ranilo.
Na přelomu 50.a 60.let 19.stol.přestala vycházet z domu a starala se o nemocnou matku. Čím víc se stranila vnějšího světa, tím byla produktivnější. V létě 1858 zahájila práci na svém životním díle. Revidovala básně a pečlivě je uspořádávala do rukopisu. Od roku 1858 do 1865 dala dohromady čtyřicet svazků, které obsahovaly téměř osm set básní. První, kdo některé z nich publikoval, byl majitel a šéfredaktor časopisu Springfield Republican Samuel Bowles. Moc ohlasu ale tehdy nevzbudily, byly na tu dobu příliš "nekonvenční". Roku 1862 napsala dopis Thomasi Wentworthu Higginsovi, což byl známý básník, literární kritik, radikální odpůrce otroctví a bývalý ministr, protože potřebovala rádce v oblasti své literární tvorby. Tento její dopis se zapsal do dějin. Zněl: 
Pane Higginsone,
jste příliš zaměstnán na to, abyste mi mohl říci, zda je můj verš živý?
Moje mysl je příliš blízko – ztrácí nadhled – a okolo mě není nikdo jiný, koho bych se mohla zeptat –
Kdybyste cítil, že mé básně dýchají – a měl volnou chvíli povědět mi to, byla bych vám nesmírně vděčná –
Pokud v něčem chybuji – a vy se osmělíte mě na to upozornit – pak se má úcta – k Vám ještě prohloubí –
Přikládám své jméno – a žádám Vás – Pane – abyste mi řekl, co si opravdu myslíte?
Že mě nezradíte – o tom není třeba se ujišťovat – spolehlivou zárukou je Vaše čest –

Dopis nebyl podepsaný, ale básnířka napsala své jméno na lístek, který vložila do obálky spolu se čtyřmi básněmi. Higginson v ní ihned spatřil talent, ale navrhl jí, aby počkala s publikováním až bude mít se psaním více zkušeností. S Higginsonem si pak důvěrně dopisovala až do své smrti.
V polovině 60.let se zcela uzavřela, s návštěvami hovořila jen z předsíně nebo ze schodů, méně psala a pokud vyšla ven tak jen v bílých šatech. V té době zemřel její milovaný pes Carlo a 3 roky se starala o celou domácnost, protože jim odešla služebná a dlouho nemohli najít stálou náhradu.  Odmítla i návštívit Higginsona v Bostonu, proto ji dvakrát navštívil on. O prvním setkání napsal: "Malá obyčejná žena se dvěma prameny nazrzlých vlasů; oblečená ve velmi prostém, čistě bílém oděvu." Též cítil, že ještě nikdy nebyl nablízku někomu "kdo by mě tak stresoval (vysával). Aniž bych se jí dotkl, odtahovala se ode mne. Jsem rád, že nemusím žít v její blízkosti." Stále si vak dopisovala s přáteli a měla pěkný vztah k dětem-bratrovým i ze sousedství.
V 70.letech 19.stol. zemřel její otec a matka byla stižena mrtvicí ze které se až do své smrti roku 1882 nikdy nevzpamatovala. Emily se však seznámila s básnířkou Helen Hunt-Jackson prostřednictvím Higginsona. Helenin obdiv k Emilyině poezii a její úsilí, aby ji přinutila publikovat, znamenaly pro Emily významné ujištění o ceně vlastní tvorby. V roce 1872 se básnířka seznámila se soudcem Nejvyššího soudu v Massachusetts, Otisem Phillips Lordem ze Salemu, jenž se stal jejím posledním "mistrem”. Existuje domněnka, že když Lordova manželka v roce 1877 zemřela, sblížili se s Emily a jejich vztah přerostl v romanci, ale jediný důkaz – dopisy, byly zničeny. Po vážné nemoci, která trvala několik let, Otis Lord v březnu 1884 zemřel. Dickinsonová jeho smrt nazvala "nejposlednější ztrátou”. O dva roky dříve 1.dubna 1882, zemřel na dlouho trvající nemoc i Charles Wadsworth, Emilyin "duchovní pastýř, který ji vyvedl z dětství” a na podzim téhož roku zemřela i její matka. 80.léta byla pro Emily celkově těžké období-poslední ránou zřejmě byla smrt jejího malého oblíbeného synovce, nejmladšího syna Austina a Sue. Na podzim 1884 napsala: "Úmrtí mých blízkých jsou pro mě příliš tragická, než se dokážu vzpamatovat ze smrti jednoho člověka, zemře další”. V létě téhož roku najednou před očima uviděla "obrovskou přibližující se temnotu” a omdlela. Z bezvědomí se probudila až v noci a několik dalších týdnů byla upoutaná na lůžko.15. května 1886, Emily Dickinsonová zemřela, bylo jí 55 let. Rodinný lékař uvedl jako příčinu smrti Brightovu nemoc (ledvinové onemocnění). Byla pohřbená v bílé rakvi s kyticí z otočníku vonícím po vanilce a střevíčníku pantoflíčku. Pohřební obřad se uskutečnil v knihovně a byl prostý a krátký; Higginson, který se s ní setkal jen dvakrát, přečetl autorčinu oblíbenou báseň: "No Coward Soul is Mine” (Zbabělost je mi cizí) od Emily Brontë. Dickinsonová si přála, aby jí na poslední cestě "nevezli, ale nesli přes pryskyřníkové pole". Pohřbena byla v rodinném hrobě.
V ČR její tvorbu sestavuje a překládá především Jiří Šlédr, dále např.Eva Klimentová nebo Jiřina Hauková.

www.emilydickinson.org/

www.poets.org/poet.php/prmPID/155

www.poemhunter.com/emily-dickinson/

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře