Marieke | Předsudek I.část

Jedna starší povídka.

Vždycky jsem byl hrdý, že chodím s Bárou, protože to byla nejhezčí holka v okolí. To se ale mělo změnit-kvůli Radce. Protože Radka byla jiná...

Už ani nevím, jak to s Bárou začalo, protože já se za žádného super borce nepovažuju. Ale můj prořízlý a snad i docela vtipný jazyk upoutal už pár holek. Ovšem, Bára byla z nich bezkonkurenčně nejhezčí, měla dlouhé blond vlasy, modré oči, pěknou pleť i postavu, prostě dokonalost sama (alespoň tehdy pro mně). Byla to láska na první pohled a já byl Bárou zaslepený. Vůbec mi nevadilo, když můj nejlepší kamarád Jarek často narážel na to, že jediné, čím se Bára může chlubit, je její vzhled, ale inteligencí mi nesahá ani po kotníky a co prý na ní vidím, když je tak umělá. Jenže tehdy jsem byl přesvědčený, že Jarek prostě jen závidí. A jak už jsem zmínil, byl jsem taky opravdu zaslepený.

♦♦♦

Radka se do našeho domu přistěhovala v půlce letních prázdnin. Zahlédl jsem ji párkrát na chodbě, ale skoro jsem se na ni nepodíval. Proč bych se koukal po jiných holkách, když mám Báru? Navíc měla otce Roma tak mě akorát napadlo, že snad nebudou dělat na chodbě binec. O to větší bylo mé překvapení, když se Radka první školní den objevila v naší třídě. 
"To je vaše nová spolužačka, Radka Horváthová," řekla třídní profesorka. "Přistěhovala se sem z Olomouce." Prohlížel jsem si novou spolužačku stejně zvědavě jako ostatní ve třídě. Měla husté havraní vlasy, jiskrné oči a pěkný obličej i postavu, to je fakt. Její jedinou chybu bylo, že byla prostě napůl Romka. Nikdy jsme u nás gymplu žádného Roma neměli. 
"Sedneš si támhle za Robertem," rozhodla třídní. Trhl jsem sebou. S tímhle jsem jaksi nepočítal.
"Ale tady sedí Jarek, akorát, že se ještě nevrátil z Chorvatska," namítl jsem.
"Ano, já vím, že sedíš s Jarkem, a to se mi právě nelíbí. Minulý rok jste pořád vyrušovali. Letos budeš sedět s Radkou."
To je teda přístup. Připadal jsem si jako druháček ze základky a ne druhák z gymnázia. Ale už jsem víc neodporoval a s kyselým výrazem přivítal Radku ve své lavici. Moje mrzutost ji vůbec nevzrušila. Naopak, vesele se na mě usmála: "Ty bydlíš ve stejným baráku jako já teď, viď?" prohodila. 
"Jo." Takto stručně jsem konverzaci ukončil a odvrátil se k oknu. Nevypadala, že by jí to vadilo, koneckonců toho taky moc nenamluvila. Ale když už promluvila měla překvapivě jemný čistý hlas. Mlčela, i když o přestávce mělo pár kluků a holek pitomé poznámky. Nakonec jsem se neudržel a řekl jim, že noví spolužáci by zasloužili trochu slušného přivítání a ať odtáhnou.
"Tos nemusel," řekla tiše Radka. "Stejně je to všude stejný. Všichni si myslí, že když vypadám jako Cikánka a mám je v rodině, tak jsem hloupá, nechápou, jak můžu studovat a že kradu a smrdím."
Proti své vůli jsem zrudl. Taky mi nikdy nebylo příjemné setkávat se s nimi. A teď s ní budu každý den sdílet lavici.

♦♦♦

"Máme novou spolužačku," oznámil jsem Báře, která nechodila k nám na gymnázium, nýbrž na obchodku. "Třídní ji posadila vedle mě, místo Jarka."
Bára povytáhla obočí. "Doufám, že nemáš v plánu si s ní začínat," řekla napůl žertem, napůl vážně.
"Ale ne," uklidnil jsem ji. "No...není můj typ. A navíc polo Cikánka."
"Fakt? To se divím, že chodí do normální školy." Chvíli jsem o Bářiných slovech přemýšlel a zaraženě se na ni podíval. 
"Co je s tebou?" zeptala se a objala mě kolem krku.
"Vůbec nic, zlatíčko." Políbil jsem ji. Bára je přece nejskvělejší holka pod sluncem. Nikdo se jí nevyrovná.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ