Erma Bombeck: Úvahy na konci léta

5. prosinec 2010 | 22.12 |

Z knihy U konce s vtipem

"Pamatuju si, kdy našemu nejmladšímu bylo 6 let a vrátil se jednou odpoledne ze školy a prohlásil: "Potřebuju starej kartáček na zuby a autíčko."
"Neříkej mi," smála jsem se, "že vyrábíš ozdobu jídelního stolu na Den díkůvzdání."
"Kdepak," odvětil hrdě. "Vyhráváme válku ve Vietnamu."
"Zubním kartáčkem a autíčkem?"
"Mami," děl trpělivě, "ty tomu nerozumíš. Já ti to vysvětlím. Víš, my vedeme válku v zemi, která se jmenuje Vietnam a tam jsou lidi, kteří si nemají čím vyčistit zuby a tak. Nepotřebujou peníze. Potřebujou prostě kartáčky na zuby. Můžu si vzít tvůj?"
"No, nemyslíš, že bychom jim měli poslat nějaký nový?"
"To by šlo," usoudil. "A teď musím vybrat nějaký autíčko...ne úplně otlučený, ale něco, s čím by si chtěl hrát nějakej voják."
Oči mi div nevypadly z důlků. "S čím by si chtěl hrát voják! Myslíš asi vietnamské děti, ne?"
Teď vyvalil oči on. "To jako myslíš, že v tom Vietnamu jsou děti? Ve válce?"
"Přímo uprostřed války," vysvětlovala jsem. "Tak běž vybrat to autíčko."
Našla jsem ho sedět uprostřed pokoje s náklaďáčkem na klíně, pohrouženého do vlastních myšlenek. "Vůbec mě nenapadlo, že ve válce budou děti," pravil.
"To napadne málokoho," odpověděla jsem.
"No, a co dělají ty děti celý den, když vojáci bojujou?"
"Snaží se chovat, jako by tam ta válka nebyla."
"Hrajou si cizím jazykem?"
"Ne, na hraní je univerzální jazyk."
"Budu voják, až vyrostu?" zeptal se vážně.
"Doufám, že ne. Proč?"
"Protože je to všivej podvod, poslat nějakýmu dítěti hezkej balíček, a když ho pak otevře, najde v něm pitomej zubní kartáček a něčí použitý autíčko. Je to mizernej podvod na děti."
Kéž jen bych si mohla být jistá, že všechny lekce dosáhnou svého cíle a jsou pochopeny! Jak vám mám povídat o zklamáních? To poznáte, víte. A budou bolestivá, zraňující, roztříští vám sebevědomí, obnaží vaši sebedůvěru a někdy vás zbaví iniciativy. Ale neumírá se na ně. Jen člověka posílí. Kéž byste uslyšeli hromobití, abyste si pak dokázali vážit klidu. Kéž byste jednou za čas spadli na obličej do bláta, abyste poznali hrdost na to, že dokážete stát zpříma. (...) Naučte se žít se slovy: "Udělal jsem chybu."
Dospělí pořád říkají mladým: "Tohle jsou nejlepší léta vašeho života." Jsou? Já nevím. Někdy, když dospělí tohle dětem říkají, dívám se na ně, jak se vlastně tváří. Vypadají jako člověk na vrcholku ruského kola, který pojedl přespříliš cukrové vaty a opečených buřtů. Rádi by vystoupili a vyblinkali se, jenomže pořád ze všech stran slyší, jak si vlastně užívají.
Ani na chvíli si nepředstavujte, že nevycítím vaše obavy a úzkosti. Mládí není imunní vůči zklamání a zlomeninám srdce.

To není nikdo.
Obavy začnou toho dne, kdy se narodíte: obavy z koupání, z počurání do postýlky, ze tmy, strach, že při koupání vypadnete z vaničky, že vás někdo cizí vyhodí do vzduchu a nechytí, obava z hladu, hluku, píchnutí zavíracím špendlíkem.
Později jsou to strašidla, rodiče, kteří by mohli odejít a už se nevrátit, smrt, zranění a zlé sny. Škola k těm úzkostem přidá další: strach, že nebudu mít kamarády, že mě vyvolají a já nebudu znát odpověď, strach říct pravdu, když víte, že budete potrestáni, úzkost, že to včas nestihnu na toaletu, že mě paní na hlídání nebude mít ráda, že mě rodiče nebudou milovat až do domu přijde nové miminko. S dospíváním se vaše obavy budou násobit. Strach, že nedosáhnu cíle, že nebudu mít přátele nebo nebudu akceptován, že nedostanu auto, strach z války, manželství, strach o kariéru, strach, že nevydělám dost peněz, nebudu přitažlivý pro opačné pohlaví a neodmaturuju.
Strachy jsou normální. Trpíme jimi všichni. Největší obavy ze všech mají rodiče. Neboť právě my jsme odpovědni za ten život, který jsme přivedli na tento svět. Je třeba toho tolik naučit a čas běží tak rychle...
Byl ten prudký závan vzduchu předzvěstí dalšího podzimu, nebo se kolem mě jenom někdo přehnal ve spěchu, aby včas zapnul televizní seriál?

 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Erma Bombeck: Úvahy na konci léta lenka* 28. 01. 2011 - 22:16