Miláček II.část

8. srpen 2008 | 15.27 |

Ráno, když ještě spal, šla jsem si k Suzi pro své věci – zůstalo mi toho fakt "hodně", akorát batůžek s nějakýma hadrama a kosmetikou.

"Jdu k němu," prohlásila jsem hned mezi dveřmi a začala si balit věci.

Suzi na mě vyvalila oči: "Ty ses zbláznila?"

"Jo."

"To s nim teda musela bejt skvělá noc", ušklíbla se. "Jakej byl? Co tvoje poprvé?"

"Nechci o tom mluvit. Je to jen mezi náma. Navždy" Přece nebudu vykládat, že jsme byli v pekle i v ráji současně a že jsme přitom málem umřeli šílenou vášní.

Ovšem, že mě vůbec nepochopila. "Prej navždy. A teď s ním budeš i navždy žít nebo co? Jak romantické," posmívala se. "Víš ty vůbec, co je zač?"

"Vím. Skvělej, divokej, vášnivej milenec. Žeru ho."

"To jsem zrovna nemyslela, i když ti věřím. Ale vážně, ten kluk je psychopat. Říkali to i jeho kámoši, co jsem s nima včera schválně hodila řeč. Vošoustá všechno, co se hejbe, je agresivní fracek, zahrává si se satanismem a já nevim, co všechno. Vždyť to není normální. A ty pro něj budeš jen jedna z mnoha a budeš trpět."

"Aťsi. Já už jsem v tom," opakovala jsem jeho slova."Nabídl mi, abych u něj zůstala a já chci."

Zavírala jsem batůžek. "Mám všechno? OK, tak se měj, Suzi. Díky, že jsem tu mohla přespávat. Uvidíme se o víkendu na disce?"

Pokrčila rameny. Zřejmě až teď pochopila, že to s odchodem myslím vážně a byla rozhozená.

"Hele, cvoku, já tě ale zachraňovat nebudu, až ti ublíží. Dávej si na něj pozor."

"Vím, co dělám."

"Právě, že nevíš. Nikdy jsi to nevěděla." Má drahá upřímná Suzi. Akorát jsem se na ni přátelsky zašklebila a odcházela.

Radim mě k sobě přitiskl. "Věřil jsem, že přijdeš. Ale stejně bych si tě našel, já..." Přerušila jsem vodopád jeho zajíkavých slov (byl ze mě úplně mimo, sám mi později přiznal, že přede mnou nebyl schopný ano plynule mluvit) lehkým polibkem na rty.

"Ššš," umlčela jsem ho a klekla si před něj na kolena. Chvatně jsem mu rozepjala pásek a kalhoty a vzala HO do ruky. Jemně jsem ho políbila na špičku a tázavě se na Radima podívala, jestli mám pokračovat. "Pokračuj," vybídl mě. Vzala jsem ho do pusy a hrála si s ním jakoby to byla nějaká sladká pochoutka, kterou člověk jen převaluje na jazyku, aby si ji vychutnal co nejdéle. Líbilo se mi, že Radim není jak někteří jiní kluci, co mi přitom skoro násilně přidržovali hlavu, abych to měla v ústech co nejhlouběji. Nechával to úplně na mě a rukama mě akorát něžně hladil ve vlasech. Cítila jsem, jak se mu neustále zvětšuje a napíná – a to jen kvůli mně. Začala jsem to dělat rychleji, občas jsem napětí prodlužovala tím, že jsem oddálila hlavu a na vteřinku jen přitiskla jazyk na špičku. Podívala jsem se, jak se na mé laskání tváří – hlavu měl zvrácenou dozadu a oči přivřené rozkoší. Oddychoval rychle a mělce, jeho úd byl stále naběhlejší a rudější a pak jsem ho krátce a lehounce stiskla zuby a v tu chvíli jsem měla pusu plnou té bezbarvé husté hmoty, která chutnala a šla cítit po moři. Klekl si naproti mě a slíbl mi ji ze rtů. "Promiň. Nestačil jsem ti říct, že už to bude, nevydržel jsem to." Zase jsem nic neřekla. Zdálo se mi, že před ním jsou všechna slova zbytečná. Vzal mě do náruče a vysadil na okno. Roztáhla jsem kolena od sebe a on se mezi ně přitiskl, kalhoty už zapnuté, ale pořád jsme mezi námi cítili ten tlak. Hleděli jsme si zblízka do očí. Už žádný slova a vysvětlování, jen něžné úsměvy, opatrné hlazení po tvářích, nenápadně orosené oči dojetím.

"Konečně tě vidím v denním světle. Jsi tak hezká," zašeptal. Dává mi kratičké polibky na čelo, víčka, nos i obě tváře. V přimhouřených očích mu plápolají vřelé plamínky. Pohladím ho po vlasech a obličeji a když mu rukou sjedu ke rtům, zlíbá mi prsty. Někdo s takovou něhou v očích, hlase i doteky nemůže bejt přece agresivní děvkař. Nebo ano?

Sobotu a neděli jsme strávili v posteli. Málo jsme mluvili, hodně jsme se milovali a mazlili. Teprve v neděli večer se zeptal jak to mám se školou. Řekla jsem, že už tam nechodím. Odešla jsem ve druháku, protože mě to nebavilo. Naši mě šoupli na prodavačku. Rozhodně si ale chci nějakou školu udělat, až...ehm...budu mít čas. Já vím, zní to blbě, vypadám teď asi jako nějaká vypatlaná asociálka, když to takhle beru, ale já při svým divokým stylu života fakticky neměla čas na nudnou školu. Přitom na základce jsem nebyla žádnej blbeček a milovala jsem češtinu, hlavně literaturu, knížky. Jenže to by mi stejně nikdo nevěřil. Všichni ti "slušní lidi" se kterejma jsem se sem tam musela setkávat si o mě zřejmě mysleli, že jsem typ nevzdělanýho člověka, co si myslí, že hlavní město Ameriky je Anglie.

Radim zas pracoval ve fabrice, každej den od šesti do dvou. A jestli mu mezitím neuteču. Měl hroznej strach, abych se nesebrala a neodešla.

Když ráno v pondělí vstával, políbil mě na rty a já ho pevně chytla za ruku. Nechtěla jsem, aby šel pryč z našeho vyhřátého uváleného pelechu, ale nedalo se nic dělat. Nakonec jsem spala dál jako zabitá. Dal mi zabrat. Ale stejně se mi po něm začalo stejskat hned jak jsem se probudila. Bylo poledne a já si říkala: "Ach jo, vrátí se až za dvě hodiny..." Osprchovala jsem se, učesala, nalíčila, oblékla a udělala mu nějaký obložený chleby až přijde z práce. Nic jinýho doma neměl. Taky jsem trochu šmejdila po bytě, jestli tam nemá nějakou okultní literaturu a pomůcky. Co jsem čekala? Album s fotkami ze satanistických seancí? :-D Ale našla jsem jen několik časopisů o motorkách a porna, samozřejmě. Takže když se můj miláček vrátil z práce, válela jsem se v křesle a listovala tím nejtvrdším pornem. Říkala jsem si, že bych se z těch fotek mohla něco naučit, protože takovým tempem jakým jsme jeli doteď, nebudeme mít v posteli brzy co dělat.

Ze začátku to bylo perfektní. Až na ta nudná dopoledne jsme byli s Radimem pořád spolu. Nemohli jsme se jeden druhýho nabažit, byli jsme jak šílení. Lidi, já se do něho tak strašně zamilovala! Zdálo se mi, že víc už to mý srdce neunese. Pokud jsme se zrovna nemilovali, tak jsme se stejně pořád tulili k sobě. Jak jedna bytost. Už jsme nebyli dva samostatní lidi, ale jeden živoucí dýchající organismus. Byla jsem v něm a byla jsem jeho a on byl ve mně a byl můj. Ale stejně jsem měla hrůzu z toho, že ho ztratím. Jenom to pomyšlení mě vždycky děsně zabolelo. Někdy jsem mu kvůli tomu pocitu brečela v náručí a on nevěděl, co má dělat. Ale byla jsem jeho princezna. Taky měl strach z toho, že mě ztratí a navíc byl v té blbé pozici, že jsem to byla já, kdo se mohl sbalit a odejít.

Ale postupem času jsem taky potřebovala jinou společnost nebo někam vypadnout. Jenže když jsem Radimovi řekla: "Pojďme někam sednout na pivo," tak jsme byli jako dva cizí lidi. Neměli jsme si co říct pokud jsme se neváleli v posteli nebo doma. Jednou mu povídám, že chci jít zase na diskotéku, abych se setkala se Suzi. On taky občas po práci nebo o víkendech jezdí na své motorce za kámošema. Moc se mu nechtělo, ale šli jsme. Hodně jsem se opila a pak jsem seděla venku na obrubníku a vykládala Suzi všechno, co se mi honilo hlavou. "Miluju ho, ale někdy mě děsí."

"Co tě děsí?"

"Já nevim, neumím to konkrétně popsat. Asi to, jak jsme na sobě hrozně závislí. Je to krásná velká láska, ale trochu bolí."

Jasně, že si to přebrala po svým. "Doufám, že tě nemlátí." Tím podezřením mi nasadila brouka do hlavy. Už mockrát jsem si vduchu představovala jaký by to asi bylo, kdyby mě zbil. Jestli by se mi to od něj líbilo, když jsem do něho tak zblázněná? A v hloubi duše jsem věděla, že jednou s tím začne. Už teď byl schopnej do mě hrubě strčit, když jsem měla blbou náladu a ječela na něho kvůli hlouposti. No, a zrovna po tý diskotéce jsme se pohádali, protože jsem seděla jeho nejlepšímu kámošovi na klíně a podle Radimových slov ho "sváděla".

"Jsi paranoidní," vztekám se. "Nachvilku jsem si k němu sedla, v boxu bylo přecpáno a ty sis mě nevšímal."

"Byl jsem zrovna u baru."

"Pořád jsi stál u baru!" křičím na něho zlostně. "Celou dobu ses nalíval! Už tě mám plný zuby, jsem tu jako ve vězení a ty jsi můj kápo!" Nemyslela jsem to tak ani trochu, ale měla jsem zas tu svoji zvrácenou náladu – tentokrát vyvolat obrovskou hádku. A někdy taková hádka člověka uvolní a to jsme oba potřebovali. Jenže, protože nepatříme k zrovna normálním lidem i ten náš konflikt byl hysteričtější a brutálnější než jak by si ho třeba odbyli jiní.

Hodil mě na postel. "Drž hubu," syčí.

"Nebo co? Dáš mi přes ni? Na to nemáš, miláčku," provokuju a čekám, kdy mi vrazí. Chci ten pocit zažít i se vší tou bolestí a smutkem, co budou následovat. Tu noc mě poprvé ztřískal. Cítím, jak mě pěstmi buší do obličeje a do břicha, jak mě navztekaně tahá za vlasy, ale nebojím se. I když mi během našich dalších bitek bude bouchat hlavou o zeď a zkope mě jako bezmocný zvířátko, rozhodně mě nebude chtít zabít ani se o to nepokusí. Tím by mě přece ztratil definitivně. Když mě bije, tak už na sebe neřveme. Jsme úplně potichu a nakonec mu pevně sevřu ruku, kterou mě bije a chvíli ji tak držím. Úplně vnímám, jak se můj klid přelévá do jeho rozbouřeného těla. Přestane. Teď už lehce vyklouznu z jeho sevření a rozsvítím světlo v pokoji. Ne proto, aby viděl můj zbitý obličej, ale abych já viděla na něho. Tentokrát já stojím a on bez hnutí leží na posteli.

Pokračování příště

Zpět na hlavní stranu blogu

Moderované komentáře

RE: Miláček II.část 123pajula456 08. 08. 2008 - 17:03
RE: Miláček II.část marieke 08. 08. 2008 - 18:50
RE: Miláček II.část vanity* 10. 08. 2008 - 18:50
RE: Miláček II.část psycho-masarka 11. 08. 2008 - 15:45