Miláček III.část

19. srpen 2008 | 19.20 |

"Jen mi to vrať, prosím tě," šeptá zničeně. "Nebudu se bránit, ani se nehnu."

Představa, že někoho mlátím mě pobaví. Ani bych to neuměla. Lehnu si vedle něj, ale nechávám rozsvíceno.

"Jestli chceš tak se sbal a běž," řekne mi a prsty mě hladí po tvářích a ve vlasech. "Pochopím to."

"Budeš si o mě myslet, že jsem moc velkej blázen, když zůstanu?"

"To si myslím už dávno a vím, že ty o mně taky." Trochu se zasmějeme. "Miluju tě," zašeptá mi do ucha tak tiše, že ho téměř neslyším. První přímé vyznání. "Dotýkej se mě," pobídnu ho. Něžně a s dojemnou opatrností mě hladí na místech, kde mě před chvílí mlátil. Vyčerpaná z alkoholu, ale i psychicky, brzy usínám, ale trhaně. Vždycky, když se na chviličku proberu, Radim je ještě pořád vzhůru, dívá se mi do obličeje a hladí mě. Vím, že tehdy nade mnou celou noc probděl a je mi fajn. Necítím strach ani ponížení. Tím, že mě zbil mi akorát dal něco najevo – a pak mi taky dal možnost odejít nebo mu to oplatit. Nikdy nebudu moci odejít. Umřela bych tam venku bez něj. A teď mě objímá a já vím, že mě miluje, poznám to. Hrozně mě miluje i když svým zvláštním extrémním způsobem a já se cítím jako v bavlnce. Nebo je má bavlnka ve skutečnosti skelná vata?

Cejtím v ústech jemně sladkou chuť čokolády. Radim mě jednou rukou ještě rozespalou a překvapenou krmí a druhou mi podává obrovskou kytici. Proboha, nechám se snad oblbnout čokoládou a květinami? Ale stejně se mi hned rozzáří oči, protože květiny mi ještě nikdy nikdo nedal.A tahle kytice je nádherná a veliká, musela stát spoustu peněz a Radim nemůže jen tak rozhazovat. "Tos neměl," řeknu dojatě.

"To, co jsem udělal včera jsem neměl," namítne a políbí mě, naše jazyky jsou teď opravdu jako čokolády. "Ty moje čokoládová beruško," řekne mazlivě a vypadá jako ten nejromantičtější zamilovaný princ na světě, ale oba víme své.

Tenhle život s ním je jako jízda na tý nejšílenější horský dráze na světě a asi proto nechci žít nějakej jinej. Dny, kdy se líně mazlíme v posteli se střídaj s divokýma pitkama, zběsilým sexem, kdy jsem akorát opřená o jeho motorku. Opírám se o ni a on to do mě vráží zezadu a já cejtím, jak se mu to líbí a jak ho to vzrušuje, protože přitom sténá a pevně mě tiskne. Zato já trpím, mám pocit, že jestli bude pokračovat tak se zhroutím, mám chuť křičet, ale to neudělám. Ale pak se násilím vymaním z jeho sevření a stočím se na trávě do klubíčka. "Nenávidím tě," syknu a v tu chvíli skutečně cejtím nenávist stejně tak silnou jako moje láska k němu. "Připadám si jako bys mě uvnitř roztrhal."

"Tak si zapni rifle a pojedem," řekne akorát, protože neví, co jinýho své princezně říct.

"Nech mě tady," odporuju. Natáhne ke mně ruku. Po delší chvíli ji přijmu a on mi pomůže na nohy. Naše oči se na vteřinku setkají, teď je má tak temné, že v nich nevidím vůbec nic. "Je tohle možný?" zeptám se a snažím se přečíst jeho pohled. Chvatně se odvrátí a nasadí si helmu. Teď už z jeho obličeje nerozluštím nic. "Už vidíš, jakej jsem?" prohodí.

"Má to něco společnýho s černou magií?" zajímá mě. Radim o tom nikdy nemluvil a já ani Suzi nevěřila, když mi to tehdy říkala, ale to, co se teď stalo mi připadalo jako nějakej rituál.

"Nemluv z cesty a nasedni si," odbyde mě pobaveně. Jenže já už asi taky přišla o poslední zbytky zdravýho rozumu. Když si to ženeme po noční silnici stopadesátkou, najednou do Radima sedícího přede mnou vztekle strčím a on ztratí rovnováhu, navíc se proti nám řítí auto.

"Do hajzlu!" procedí skrz zuby, motorku v tý chvíli vůbec neovládá a skončíme v příkopu. Auto kolem nás profrčí v poslední chvíli bez povšimnutí.

Jsem celá domlácená, ale už to ani necítím. Radim mi stejně hned jednu vrazí: "Zbláznila ses?! Chtělas nás zabít?!" Pokrčím rameny, celá situace je mi směšná. Jeho miláček je naštěstí v pořádku, takže když ho s vypětím sil vytáhne z rygolu, můžeme pokračovat domů.

Znovu na mě promluví až v bytě. "Jsi pitomá."

"Tys mi ublížil," namítnu, ale hned se kousnu do rtu. Sakra, tohle jsem nechtěla říkat. Chvilku si mě prohlíží jako bych byla nějaká cizí bytost a pak ke mně přistoupí. Jiná holka na mým místě by asi v tu ránu ztuhla a srdce by jí poskočilo, ale já jsem neuvěřitelně klidná. Šokoval mě můj první anální sex, ale nakládačky se nebojím. On mi však nechce střelit. Obejme mě kolem krku a hlavu si položí na mý rameno. Hladíme se ve vlasech a po zádech. "Víš, neměl jsem vůbec strach, když jsme tam sjeli," oznámí mi.

"Hm, však co by se stalo, kdybysme umřeli? Nic moc."

"Máš ve vlasech krev."

"Vážně? Necítím to." A on se nad mým chladem a cynickou rezignací rozpláče. Skutečně necítím, že jsem si při havárce roztrhla kůži na hlavě, ale cítím jeho slzy na svých tvářích. Něžně stisknu jeho ruce. Ještě ne, myslím si, ještě není úplně mrtvej a chce žít. Ale já jsem myšlenkou na smrt jako posedlá. Kdybysme oba umřeli už nikdy bych ho nemohla ztratit, už nikdy by ho nezískala žádná jiná. A z toho mám největší strach, protože Radim se holkám líbí. Všímám si toho vždycky, když vyrazíme na diskotéku, vím, že má pár kamarádek, které po něm docela jedou, protože je pěknej, tajemnej a má krásnou motorku. A co asi dělá, když jede na motorku jenom s kluky? Znám už jeho partu, jsou to nadržený prasata. V tomhle Radimovi nevěřím, v tomhle bych nikomu nevěřila, už jsem měla pár kluků, který mě podváděli. Navíc při jeho sexuálním apetýtu. Jak dlouho mu budu v posteli stačit jenom já? Chlapi potřebujou v těchto věcech rozmanitost. A teď – po 4 měsících, co jsme spolu, začínám tu konkurenci vnímat. A největší soupeřkou mi bude jeho bývalá přítelkyně, Bára. Je úplně jinej typ než já, má uhlově černé vlasy a zelené kočičí oči a hlavně dost parádní postavu, prsa alespoň čtyřky. Tuším, co spolu ti dva museli zažít. A ona by ho určitě zase ráda dostala, protože nechápe, jak se Radim může tahat s tou "malou hysterickou blonďatou krávou" – takhle nějak se o mně vyjádřila.

"Ty hlupáčku," řekne mi akorát, když o tom začnu. "Já tě miluju."

"Jak moc?"

"Třeba takhle?" Pevně mě stiskne, že se ani nemůžu nadechnout a zatočí se mnou dokola. A ví, že nejvíc zbožňuju, když mě vezme do náruče a nese mě kam se mi zachce. Pokud odmyslím ty naše bitky jsme jako párek hravejch hrdliček. Válíme se spolu v peřinách, pevně objímáme, děláme blbosti a bavíme se o různejch neskutečnejch věcech. Jednou jsme takhle spolu leželi, něčemu se hihňali jako rozjívení puberťáci, když jsem si přitáhla jeho obličej k svému a zadívala se mu vážně do očí: "Chci s tebou zůstat napořád," řekla jsem.

"Taky jsem o tom přemýšlel. Ale zvládla bys to – brát mě takovýho jakej jsem?"

Vzpomněla jsem si jak mě nedávno zkopal kvůli pitomosti, ale já byla pořád stejně zamilovaná a ani to se mnou nehnulo. Nebo vlastně s každou další nakládačkou se hroutila i moje psychika, akorát jsem si to neuvědomovala? Jenže on tehdy nemluvil jen o bití. Asi jsme si toho na sebe nabrali víc než jsme mohli unést. Ale teď byl jen neuvěřitelně sladkej. Skláněla jsem se nad ním a rozechvěle ho líbala na obličeji, ve vlasech i na oušku. Potom jsem jazykem pokračovala k jeho krku, rukou mu odhrnula mikinu a přejížděla rty po jeho hrudníku a vypracovaném břichu. On mě na oplátku hladil po zádech a pak zajel až k mému zadečku a přitiskl mě k sobě. "Doháníš mě k šílenství a vždycky budeš," zamumlal. Vzal mě za ruku a položil si ji na kalhoty. "Sáhni si – co děláš. Takhle mě žádná jiná nevzrušuje a nikdy už nebude.

Ten proklatej lhář.

Měli jsme půlroční výročí. Ani o tom nevěděl. Ale já už dva týdny věděla, že mě podvádí. Miloval mě pořád stejně, ale nedokázal bejt věrnej a navíc byl ze mě nešťastnej. Taky jsem se k němu pořád nechovala pěkně, mluvila jsem teď občas z cesty a měla blbý kecy a taky s ním nespala tak často jak by potřeboval. Trpěla jsem migrénami. Možná jsem měla jít k doktorovi, když mi Radim před časem omlátil hlavu o dveře.Ta bitka taky stála za to. Tehdy poprvý jsem čekala, že mě uškrtí. Nebyla jsem vyděšená, ale je to nepříjemný pocit. Ty filmy, kde chlap škrtí ženskou a ona přitom hrozně ječí, jsou nepravdivý. Nemůžete křičet, když vás někdo drží pod krkem. Nemůžete ze sebe vydat ani hlásku. Konečně povolil. Hlava se mi točila jak blázen a před očima se mi zatmívalo, ale někde uvnitř jsem v sobě našla sílu, abych ho zfackovala a nabrala kolenem

"Já tě tak nenávidím, ty svině," vztekala jsem se. Měl strach se mě potom vůbec dotknout, asi mu došlo, že stačilo jenom trošičku víc a tentokrát mě moh zabít. A od tý doby to šlo do háje.

Ležím v naší velký posteli. Sama. Přitom jsme spolu dnes půl roku. Ale ne, Radímek zrovna dneska musel jet s "kámošema". Vždycky jsme trávili víkendový večery a noci spolu. Ale já vím, kde a s kým je. Už jenom ta představa mě dohání k šílenství. Nožem se řežu do ruky, abych se uklidnila. Je to zvláštní pocit a teď ještě víc, protože jsem v pokoji nechala zářit jen svíčky. Je mi fuk, co si Radim bude myslet o kapkách krve na panensky bílém prostěradle a o mých pořezaných rukách. Tohle jsem párkrát udělala už dřív, ale pak jsem toho nechala, když jsme se s Radimem seznámili. Není to pokus o sebevraždu (i když v hloubi duše ani trochu ano), jen totální pohrdání sama sebou. Proč si nezpůsobit trochu bolesti a nezohavit si ruce, když ani nejsi schopna uspokojit svého přítele, kterej s tebou stejně zachází tak strašně hrubě?

Ale tohle mi dělat nemusel. Tohle bolí víc než rány.

Přišel ve čtyři. Ještě měl alespoň tolik slušnosti, že se nevracel až na snídani. Seděla jsem na posteli nahá, zkrvavená a kolem ty svíčky...vypadalo to dost dobře. Pro nás dva teda určitě. "Chceš se se mnou milovat?" zašeptala jsem.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Zpět na hlavní stranu blogu

Moderované komentáře

RE: Miláček III.část cestovatelka* 22. 08. 2008 - 23:26
RE: Miláček III.část marieke 22. 08. 2008 - 23:30