Miláček IV.část

31. srpen 2008 | 21.52 |

"Lásko...", zamumlal, ale nepohnul se. Musela jsem přejít až k němu a začala ho svlékat. "Co to máš s...?" Přerušila jsem ho polibkem a stáhla k sobě na postel. Jako vždy jsem zasténala hned jak do mě vnikl. Bylo to dnes v noci mnohem erotičtější, ještě nikdy jsem neviděla jak vypadají jeho tělo a tvář v tom mihotavém světle. "Pojď nahoru," vypravil ze sebe nezřetelně a překulil se na záda. Mohl se tak do mě dostat ještě hlouběji. Dneska jsem se fakticky překonávala. Za chvilku byl hotovej.

"Líbilo se ti to?"

Prudce oddychoval, hlavu si položil na mý rameno. "Samozřejmě, lásko."

"Byla jsem panna," prohodila jsem jakoby nic.

V první chvíli vůbec nevěděl o čem mluvím. "Co?" vyhrkl zmateně.

"Než jsme se poznali. Byla jsem ještě panna."

"To ti nevěřím."

"Ale ano. Víš přece, že na posteli byla krev."

"Tak proč jsi se mnou šla po pár hodinách?"

"Protože jsem chtěla, aby to bylo s tebou."

"Jsi blázen. A proč mi to říkáš až teď?"

Přešla jsem z milého tónu do útočného. "Protože jsem zjistila, že mám nějaký intimní problémy a jestli je to něco nakažlivýho tak jsem to mohla chytit leda od tebe, ty hajzle!"

"Světluško, co blbneš?"

"Do háje s tebou. Říkáš mi jak se ti to se mnou líbí a přitom šoustáš s jinýma." Začala jsem se chvatně oblíkat.

"Světlo..."

"Já to vím, prosím tě, nic mi neříkej. Co třeba Bára?"

"Bára je kámoška už hrozně dlouho."

"I přes postel, co? Nenávidím tě."

"Tak jo, zklamal jsem tě. Světluš, odpusť mi to. Nechoď pryč." Je to skoro komický – já jsem už úplně oblečená, zatímco on nahej a klečí přede mnou na kolenou.

"Kam bych šla?" řeknu tiše. "Ale teď mě nech bejt." Snaží se mě obejmout, ale já ucuknu. "Kašli na to. Nedotýkej se mě. Jdu spát na gauč."

"Odpustíš mi to?" naléhá.

"Nevím. Já nevím. Možná se vrátím k Suzi."

"Radši bych tě zabil, než abys odešla."

"Nech si ty kecy," vyjedu po něm. "Ty už na mě nesmíš mít žádný nároky!"

"Myslíš?" Pevně mě obejme, ale já se nenechám. Ve tmě nahmátnu svůj nůž a bráním se jím.

"Pusť mě! Slyšíš? Prosím tě! Běž si třeba za ní, za tou tvojí děvkou, ale mě nech."

"Světlano, já na ni kašlu, chápeš? Mrzí mě to, budu si to napořád vyčítat."

"Dej mi čas. Prosím. Dej mi čas, abych se rozhodla, co dál." Konečně se vymaním z jeho sevření. Prosí mě, ať alespoň zůstanu spát v posteli, na gauč půjde on. Souhlasím, tady se budu moci zamknout a nepotkávat se s ním. Chvíli ještě otálí a pak vypadne. Zabouchnu za ním dveře, sfouknu svíčky a složím se na postel. Bolí to, hrozně moc to bolí. Cítím tu bolest i fyzicky, musím se držet oběma rukama u srdce. Nebrečím, ale je mi děsně. Jak mi to mohl udělat, jak to mohl udělat nám? Vždyť jsme do sebe tak zbláznění. Řekla jsem mu, že s ním chci zůstat napořád, ale to přece nezahrnuje občasné nevěry. Proboha, co mám dělat? Co mám teď dělat? Jsem tak slabá a pošlapaná, je to tisíckrát horší než kdyby mi dal tu nejbrutálnější nakládačku. Nač jsou všechny ty řečičky o lásce? Láska neexistuje, existuje jen bolest a zlo mezi lidmi.

Rozhodla jsem se v tom pokojíku umřít nebo se alespoň totálně zničit. V podstatě jsem nic nejedla a když už jsem vylezla tak jen abych si zašla na záchod nebo vzala flašku vodky z Radimových bohatých zásob. Jinak jsem pořád jen ležela v posteli, plakala, kouřila nebo si řezala ruce. Zamykala jsem se, ale zdálo se mi, že Radim doma nebývá. Copak mě tady skutečně nechá shnít? Ale po pár dnech to nevydržel a za dveřmi mě prosil ať vyjdu ven. "Vypadni, vypadni, vypadni," opakovala jsem. "Nech mě, až budu chtít." Ale nakonec jsem stejně musela na záchod a když jsem byla hotová, šel do pokoje za mnou a zavřel za námi dveře. Nevypadal o moc líp než já, byl bledej a pod očima černý kruhy. A byl už úplně šílenej. Znásilnil mě, neměla jsem sílu se bránit. Akorát mi rozepnul kalhoty, sobě taky a několikrát to do mě vrazil bez řečí a bez jedinýho dotyku. "To je tvoje omluva?" štěkla jsem, když toho konečně nechal.

"Ty jsi mě ani nenechala se omlouvat."

"Je mi z tebe na blití."

"Pořád na tebe myslím. Není chvilka, abych nad tebou nepřemejšlel. Žiju jenom pro tebe, věř mi. Mrzí mě, co ti dělám. Strašně mě to mrzí." Nechtěla jsem se na něj dívat když to říkal. "Můžeš mě zase nechat o samotě?" požádala jsem ho.

"Ne, lásko, ty se zničíš."

"O mě se nestarej, radši se zajímej o ty svoje kurvičky," odsekla jsem jedovatě.

"Nebuď taková. Já tě miluju."

"Na to ti nemám co říct."

"To myslíš vážně?"

Přikývla jsem.

"Tak fajn." Vstal a práskl za sebou dveřmi. Celá jsem se roztřásla. Já tady umřu. Fakticky.

Šest tejdnů jsem zůstala zamknutá v pokoji. Zhubla jsem ze svých původních 47 kilo na 38 (měřím 160 cm). Vlastně jsem vůbec nepřijímala živiny,jenom když byl Radim v práci, tak jsem si zašla do kuchyně pro jablko nebo rohlík. Akorát mi furt byla zima. Balila jsem se do tlustých svetrů a mikin, dokonce jsem v tom spala. Taky to byla ochrana před tím, kdyby sem vrazil Radim, asi by se zděsil kdyby mě teď viděl nahou. Posílal mi pode dveřmi lístečky nebo mě prosil ať vyjdu, jinak dveře vykopne, ale já vždycky tvrdila ať mi dá ještě čas, že ho nechci vidět. Už jsem byla jako mrtvola, nic jsem necejtila, ani lítost, ani bolest, smutek nebo lásku. Akorát zimu. A byla jsem pološílená osamělostí. Ale nezoufala jsem si ani nebrečela. Celý dny jsem akorát ležela v posteli a dívala se do stropu. A pak se rozhodla s tím skoncovat. Radimovi stejně už nikdy neodpustím, nemůžu. Už mě tu nic nedrží.

Dlouho jsem se prohlížela v zrcadle, doufajíc, že naposled. Nenáviděla jsem svůj nevýraznej bledej ksichtík a drobný vychrtlý tělo. Vypadala jsem jak dvanáctiletý děcko, ale ne ve tváři. Tu jsem měla starou, ztrhanou a vlasy matný a zplihlý.

"Do hajzlu s tebou," řekla jsem svýmu odrazu v zrcadle. Začala jsem si dávat rány do obličeje. Trvalo to asi půl hodiny. Seděla jsem na posteli a systematicky se mlátila. Pak jsem šla do kuchyně, naházela do sebe asi 50 všelijakých prášků a zapila to vodkou. Nakonec jsem ještě vytáhla nůž a řezala si ruce, nohy, řezala jsem se všude, kde mě napadlo. Z tý blbý vodky mi bylo na zvracení. To mi asi zachránilo život, že jsem ty prášky hned zase vyzvrátila. Tak mě za pár hodin našel Radim, zkrvavenou, domlácenou a ve zvratkách. Vyrazil dveře, protože jsem mu neodpovídala.

Klekl si vedle mě a zatřásl mnou: "Světlo, řekni něco. Slyšíš?!"

"Jsem tak slabá," zašeptala jsem. "Chci spát, nech mě spát."

"To ne, miláčku, ty se probereš a bude ti fajn." Vzal mě do náručí a odnesl na gauč. "Jsi lehká jako pírko. Zhubla jsi."

Hlavně ať mi nesvleče svetry a mikiny, projelo mi omámenou hlavou. Uvařil mi kafe, abych neusnula. Měl strach, že bych se už neprobrala. Doktora ale nevolal, to se u nás nenosilo. Kdyby do nás začali šťourat doktoři, tak bych zaručeně skončila v blázinci a on ve vězení. Byli jsme vždycky na všechno sami.

Nakonec ho napadlo svlíknout mi všechnu tu vrstvu oblečení. Vystrašilo ho to. Hrozně. "Vypadáš děsně," řekl jen. Co měl taky jinýho říct? "Kolik vážíš? A kde máš ten blbej nůž, co sis s ním tak vyhrála?"

"Nestarej se," zavrčela jsem.

"Fajn, lásko, jestli jsi mi chtěla ublížit tak se ti to podařilo. Cejtím se stokrát hůř než ty, když tě takhle vidím. Ale už s tím přestaň. To je i na mě moc."

Zavřela jsem oči a schovala si hlavu do dlaní. Ať už mi nic neříká, mě to nezajímá. Ale jeho to zajímalo. Odstrčil mý ruce a vzal můj obličej do dlaní, tak abych se mu musela dívat do očí. Moc se mi po jeho krásných vřelých očích stýskalo. Moc. Chtěla jsem něco říct, ale on začal dřív: "Jsi ta nejkrásnější holka pod sluncem...ne, teď mě nepřerušuj a poslouchej, protože sama víš jak nesnáším když musím moc vykládat, ale tentokrát se překonám a udělám to. Bylo ode mě hnusný když jsem tu tvou krásu chtěl zničit pěstmi, ale ty tohle dělat nesmíš. Nedivím se, že ses chtěla zničit a vypadat jak smrtka, ale ty musíš bejt silná. Nedokázal jsem ochránit svou malou princeznu, měla jsi bejt silnější než já. A ty budeš. Dostaneš se z toho. Já vím, že už ničemu nevěříš a nejmíň ze všeho mně, ale ty jsi tak krásná, máš neuvěřitelně nádherný smutný oči a strašně sladký rty a nejvíc ze všeho miluju tvý vlasy, no tak, vždycky jsi o ně tolik dbala, byly tvou pýchou, sama jsi mi řekla, že jsi na ně hrdá, že kdybys neměla svý vlasy, neměla bys nic, pamatuješ? A teď je necháš tak zacuchané a neupravené? Kruci, holka, prober se. Miluju tě, i když jsem hajzl a křivák a tohle mě šíleně ničí."

Vhrkly mi slzy do očí a pevně jsem ho objala. Chvilku mě jen tak houpal v náručí a pak jemně řekl: "Dobře a teď si lehni a ošetřím ti ty škrábance." Dal mi na všechny rány nějakou mastičku a zavázal je, ale stejně se mi do nich asi už dostala nějaká infekce, protože k večeru na mě přišla horečka. Byla jsem děsně slabá a měla trochu i halucinace, ale Radimovy doteky mě uklidňovaly. Konečně jsme spolu zas spali v jedný posteli, uklidil pokojík a postel převlékl. V polospánku jsem cejtila jak mi omývá vlhkou žínkou čelo a vzala ho za ruku. "Miláčku, já už se na tebe nezlobím. Víš...odpuštěno."

"Pšššt, Světluško, teď to neřeš a spinkej."

"Dobře, jenom jedno mi slib."

"Hm?"

"Že mě budeš milovat do konce života. Tak jako já tebe. A už si nikdy nebudem ubližovat."

Tvářil se vážně když mi pohlédl do očí. "Slibuju, princezno."

Náš romantickej happy-end. Bylo to za námi, ale navždy to zůstane ve mně.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Zpět na hlavní stranu blogu

Moderované komentáře