Miláček V.část

4. září 2008 | 21.19 |

Druhej den se za mnou přišla podívat Suzi, bylo to poprvý, co si sem troufla přijít. Nechtěla jsem s ní mluvit, pořád mi bylo na umření. Ale jako z velké dálky jsem slyšela jak se o mně baví s Radimem, oba seděli na mý posteli.

"Vypadá špatně," řekla Suzi vyčítavě.

"Já vím. Hrozně mě to mrzí," odpověděl.

"Na to už je pozdě. Ty jsi prostě neuvěřitelnej hajzl!"

"Nevěděl jsem, že ji to tak sebere, sakra!"

"Mě by taky sebralo kdybych musela myslet na to, že můj kluk šoustal s jinou. Stálo ti to za to?!"

"Ne. Ale ona ví jak toho lituju."

"Řekni jí, že se ke mně může kdykoli vrátit," prohlásila Suzi a vstala. "Už jdu, je tu děsná atmosféra. Jak v márnici."

Ale já se vrátit nechtěla. Zůstanu tady. Ale proč nemůžeme bejt aspoň chvilku v klidu a pohodě? Fakt bych si přála se někdy třeba...nudit! Ale aspoň bych se cejtila úplně klidná. Ale to nešlo. Jeden naprosto skvělej týden jsme zažili poté, co jsem se konečně vylízala ze svých ran a horečky a ulevilo se mi. Radim prostě jednoho dne v pátek sbalil pár našich věcí a prohlásil, že vypadneme.

"Jak to myslíš?" Netušila jsem, co má za lubem. Už mi bylo fajn, ale ještě jsem byla trošku zesláblá.

"Vzal jsem si v práci volno.

Pojedeme někam k přehradě na celej tejden."

"Ještě není léto," uvědomila jsem si.

"To je fuk. Chci vyrazit už teď, aby ses úplně uzdravila. Pojď, broučku."

"Neblázni," krotila jsem ho. "Pojedeme zítra. Měl jsi mi to říct předem, já jsem ještě unavená."

Ale můj miláček byl rozhodnutej. Jako vždy chtěl všechno hned a nic ho neodradilo. Sotva počkal až se oblíknu. Pak mě vzal do náruče a snesl dolů ze schodů. Venku mě posadil na motorku a zaběhl ještě pro bágly. Slunce venku mě úplně oslnilo, zdálo se mi, že jsem ho nezahlídla celý věky. Pořád se mi tomu náhlýmu útěku nechtělo věřit. "Myslíš to vážně, že někam vypadnem?"

"No jasně, už jsem ti říkal-k přehradě. A spát budeme v chatce, všechno jsem zařídil."

"Já tě miluju, ty cvoku!" zakřičela jsem když túroval motorku. Neřekl na to nic, ale na vteřinku se ke mně obrátil a v očích mu něžně zaplálo. Pak jsme konečně vyrazili z města.

Bylo to jak líbánky. Ty nejfantastičtější líbánky. Pořád jsme se milovali a mazlili. Váleli jsme se spolu na loukách, v lesích i u vody, byli jsme zase jako srostlí k sobě. Žádný hádky a bitky. Choval se ke mně tak úžasně jako ještě nikdy, bral mě na obrovský luxusní večeře abych přibrala, každou noc hlídal můj spánek a nosil mě na rukou.

Vůbec se mi po týdnu nechtělo do našeho malýho smutnýho bytu, ale nedalo se nic dělat. Jakmile jsme přijeli, Radim byl zas úplně jinej. Jako by ho něco trápilo nebo štvalo. Skoro mě nevnímal a byl hrozně zamračenej. Večer jsem toho měla plný zuby. "Co je zase s tebou? To se nemůžeš doma chovat tak skvěle jako když jsme pryč? Vrací se to zas znovu do starejch kolejí?"

Objal mě a pevně se ke mně přitiskl. "To nemá nic společnýho s tebou, miláčku, nedělej si starosti. To bude dobrý, to bude dobrý," mumlal a zdálo se, že spíš uklidňuje sebe. Ale nechtěl mluvit o tom, co se děje. Musela jsem si to později prožít na vlastní kůži. Zase jsme neměli chvíli klidu.

Bylo to teprve druhej den, co jsme se vrátili. Radim vůbec nepřišel z práce domů. Bylo mi zle strachy. Copak se zase někde kurví? Ne, prosím, to by mi přece neudělal, ne teď. Do háje, co se děje? Ach bože, kde je? Kde je? Co je s ním? Jsou to hrozný muka – bejt zavřená doma, čekat na svýho nezbednýho přítele a užírat se, kde se asi fláká. Ani mi nezavolal a jeho telefon byl vyplej. Jenže to byl celej Radim. V deset večer jsem do tichýho opuštěnýho bytu vztekle prohlásila: "Kašlu na tebe, parchante. Dělej si, co chceš." Šla jsem do koupelny opláchnout se a převlíct do postele. Zrovna jsem si u zrcadla rozčesávala vlasy, když bouchly dveře. Radim.

Byla jsem už několik hodin ho okamžitě po příchodu zuřivě seřvat a zfackovat, ale nezmohla jsem se ani na jedno. Úplně jsem zamrzla jak jsem ho uviděla. Vypadal hrozně. Musel dostat brutální nakládačku. Obličej měl celý posetý modřinami a hlubokými krvavými škrábanci. Jedno oko nemohl ani otevřít. Oblečení měl uválené, špinavé od krve a potrhané. Neříkám, že jsem před pár týdny vypadala o moc líp, ale to jsem se sebou provedla sama. Jeho někdo zmlátil a já chtěla vědět kdo a proč. Do čeho se zase zapletl.

Chtěla jsem ho obejmout, ale on mě odstrčil. "Jdi pryč," vypravil z napuchlých rtů nezřetelně.

"Až mi řekneš, co se stalo."

"Ne! Vypadni, Světlo." Strkal mě ven z koupelny.

"Slíbili jsme si, že si budeme říkat všechno. Radímku, prosím. Nech mě tady."

"Běž si lehnout, sakra! Hlavně mě nenuť, abych si na tobě vylil vztek, to vážně nechci."

"Je v tom nějaká ženská?" napadlo mě.

"Ale prosím tě. Neštvi mě." Takhle rozzuřenej nebyl už dlouho. Vystrčil mě za dveře. Bušila jsem do nich pěstmi, kopala, křičela a vztekala se, ale on neotevřel. Nakonec jsem šla do postele. Brečela jsem, že mi nechce nic říct a na tím, jak vypadá. Ale jestli tak schytal kvůli nějaký holce?!

Konečně přišel za mnou, svlečenej do půl těla. To měl stejně dodělaný jako obličej. Když jsem byla domlácená a pořezaná já tak to se mnou nikdy nehnulo, ale jak jsem viděla jeho, bylo mi do pláče. Ale musím se ovládat, Radim by mě radši zabil než abych ho s fňukáním litovala. Taky se ke mně choval chladně a s odstupem, asi aby mě to ani nenapadlo.

"Nalej mi vodku. Já mám snad zlomený zápěstí."

"Dal sis něco na všechny ty rány?" zeptala jsem se tiše.

"Jasně. To bude fajn." (O lékařským ošetření jako tradičně nepadla ani zmínka). Nalila jsem mu panáka. Kopl do sebe tři za sebou a pak si sedl na postel a chvilku mlčky koukal do blba. Nechtěla jsem ho pořád otravovat, ale vřelo to ve mně. V něm asi taky. Najednou mě objal a položil mi hlavu na rameno. "Světlo, já nevím, co mám dělat!" vyhrkl. Tak tohle jsem od něj nečekala. On vždycky věděl, co dělat.

Těžce jsem polkla: "Co se stalo?"

"Jsem až po krk v dluzích. Táhne se to už dlouho, ale já ti nechtěl nic říkat, aby sis nedělala starosti. Přísahám, že jsem splatil, co se dalo, ale podstatná část mi ještě chybí. To dneska bylo varování. Za dva dny ji musím splatit."

"S kým ses to, krucinál, zapletl?"

"Nevím, já ty chlápky neznám přímo, dostal jsem na ně typ. Je to všechno moje chyba, neměl jsem na to dát, ale teď je pozdě. Nejhorší je, že oni už nejdou jenom po mně. Vědí i o tobě." Odmlčel se a přerývaně se nadechl. Útěšně jsem ho hladila po vlasech. Nedokážu se na něj zlobit. Musíme teď držet při sobě.

"Lásko, oni ti ublíží," řekl zoufale. "To nejsou jen plané výhružky, vidíš jak jsem dopadl já. A ty se tady nemůžeš schovávat věčně. Zatáhl jsem tě do pekelnýho průseru, já..."

"Počkej," přerušila jsem ho. Potřebuju si vyjasnit pár věcí. "Na tu dovolenou jsi mě vzal, abysme odtud vypadli kvůli tomu?"

"Jo, taky. Ale už jsem nemohl ten střet odsouvat věčně."

"A na ni jsi vzal prachy kde?"

"Pomohl mi Honza, to je v pořádku." Honza byl jeho nejlepší kámoš, byli spíš jako bráchové. Vím, že ten by ho nikdy nepodrazil. "Tak fajn", vzdychla jsem. "Kolik jim teda ještě dlužíš?"

Skoro se rozbrečel. "Světluš, já nemůžu...zabiješ mě."

"Jen to vyklop. Dělej." Řekl to číslo tak tiše, že jsem ho skoro nezaslechla. Ale bohužel jen skoro. Bolestně jsem sebou trhla. "Ty idiote," hlesla jsem.

"Jasný, tohle si říkám pořád. Broučku, tohle nedám dohromady za dva dny. Ale nad vodou mě drží jedna myšlenka – ty odsud zmizíš. Nesmíš tady zůstat. Nesmíš zůstat se mnou. Já už si nějak poradím, ale tobě se nesmí nic stát. Už sis prožila dost. Oni se tě ani nedotknou. Nenajdou tě."

"Nevykládej blbosti. Nenechám tě v tom. Ale copak ty prachy nemůžeme nějak schrastit? Co kdybys třeba..." Prodat motorku, prolétlo mi hlavou. Přečetl mi to v očích. "To by nestačilo. A kde bych sehnal za dva dny kupce?"

"Ty by ses ani nesnažil," vyjela jsem po něm. "Nezbavil by ses svýho miláčka ani kdyby ti to mělo zachránit život."

"To není pravda, sakra. Ale nemám prostě nic, co bych mohl tak rychle prodat a za tak vysokou cenu."

A v tý chvíli jsem si na něco vzpomněla. Vlastně na někoho. Ten člověk by nás mohl zachránit, ale Radim se nesmí dozvědět kdo to je. Ale to je teď fuk, ten člověk je poslední naděje. Já ty prachy seženu.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Zpět na hlavní stranu blogu

Moderované komentáře

RE: Miláček V.část vanity* 11. 09. 2008 - 08:34