Miláček VI.část

14. září 2008 | 19.57 |

"Já ty prachy seženu," řekla jsem bezstarostně, svalila se na postel a stáhla ho k sobě.

"Co to meleš, prosím tě?"

"Na nic se neptej. Uvidíme." Stejně si myslel, že to říkám jen tak. Přitulil se ke mně jak malý dítě.

"Já se o tebe tak hrozně bojím. Nenávidím se. Nedokážu ani ochránit svoji holku. Co ses se mnou seznámila tak máš život v háji. V jednom kuse ti ubližuju."

"Pšššt," tišila jsem ho, "tohle neříkej. Já se nebojím. Miluju tě."

"Já jsem jak prašivej, Světluško. Víš jak jsi kdysi říkala, že by nevadilo, kdybysme zemřeli. Tak teď je ta pravá chvíle."

"Ale, Radímku," rozesmála jsem se, "odkdy jsi tak slabej? Přece takhle neutečeš."

"Světluš, copak ti to nedochází? Já tě neuchráním." Uvědomila jsem si, že pod tou svou drsnou slupkou je mnohem slabší než já. Chtěl akorát celej život zdrhat a hrozně se nenáviděl, jenže narozdíl ode mě si svou nenávist a frustraci vylíval na ostatních. Já taky chtěla odejít z tohohle světa do nějakýho lepšího, ale rozhodně ne teď, kvůli partě neznámých násilníků. To by bylo větší ponížení než kdyby mě našli a ublížili mi. Radimovi tekly slzy po zbitém obličeji až do rána. Celý se třásl. "Nesmí ti ublížit, nesmí, nesmí, ne...," opakoval tiše. Byl úplně bez sebe. Za svítání jsem ho políbila a řekla: "Nikdo mi neublíží. Buď klidnej." Vstala jsem a oblíkla se.

"Kam jdeš?" zeptal se úzkostně.

"Jdu sehnat prachy," řekla jsem jakoby nic. "A hlavně ti chci dokázat, že nejsem odkázaná jen na tvou péči. Neměj strach, ale slib mi, že jestli ty prachy seženu tak se nikdy nezeptáš odkud jsou. Tak slibuješ?"

"Fajn, budu ti věřit. Věřím ti. A Světlo..."

"Hm?"

"Fakt je mi ze sebe k blití. Zachraňuješ mi kůži, místo toho, abych se já snažil ochránit tebe. Po tom všem, jak jsem ti ubližoval."

"To je dobrý. Musíme si pomáhat navzájem." Rychle jsem vypadla z bytu, aby mi to nakonec nerozmluvil. Vím, on je malý děcko, nemá rozum. Ale miluju ho. Udělala bych pro něj úplně všechno i za cenu ponížení a já nevím čeho ještě. To jsem si přece dokázala už mockrát.

Ten chlap po mně jel snad už od mejch čtrnácti. Docela dobrá partie, byl při penězích a udělal by pro mě všechno. Pár nocí jsem u něj spala když mě rodiče vykopli. Bylo to hned po tom, v době, kdy jsem neměla žádný prostředky a žádný místo kam se vrtnout. Nechal mě u sebe spát a zval mě na obědy a večeře, ale já asi za týden zdrhla. Měla jsem strach, že za to něco bude chtít. Že bude chtít mě. Panebože, táhlo mu na pětačtyřicet. Jako chlap mě vůbec nezajímal, ale teď mi to bylo fuk. Dokonce jsem byla už tak vypatlaná, že mi nebylo ani blbý si o ty prachy jít říct. Jenže jsem věřila, že mi je dá. Ale za co?! Nedokázala bych spát s někým jiným než s Radímkem. Do konce života ne.

Mě docela radost, že mě vidí, ale bylo mu jasný, že nejdu jen tak. Jeho první otázka zněla: "Potřebuješ něco?" A tak jsem mu teda vykládala jakej mám průser. Narovinu jsem přiznala i tu sumu, kterou potřebuju, akorát Radima jsem se snažila zatajit. To by se na mě asi vykašlal. Chvíli o tom přemejšlel a nakonec klidně povídá: "Já ti ty prachy dám. To pro mě není problém."

"Takže mi půjčíš?" ujišťovala jsem se.

"Ne. Dám ti je."

"Hm. To asi nebude jen tak." Hlavně neříkej, že po mně chceš sex, zoufala jsem si vduchu.

"Ty víš co. Vždycky ses mi hrozně líbila. A pořád ještě líbíš, to se nezměnilo."

"Nemůžu s tebou spát," odvětila jsem. "Nedá se nic dělat, zkusím to jinak."

"Proč bys nemohla?"

Skoro mě to urazilo. "Mám snad ještě nějakou hrdost." Pak jsem se zarazila, protože ode mě to fakt sedělo. "Totiž, nějaký zbytky hrdosti," opravila jsem se.

"Tak fajn, beru to. Ale nenechám tě zas tak zmizet. Dám ti peníze a ty mi něco splníš, nemusí to bejt přímo sex." To neznělo tak hrozně. A já to udělala. Sakra, nic jinýho mi nezbejvalo. Chtěl akorát, abych mu splnila nějaký ty erotický fantazie a já se s Radimem hodně věcem naučila, takže se mu to líbilo natolik, že mě pak ani nechtěl pustit domů. Skoro jsem se bála, že tu budu muset zůstat přes noc, ale nakonec mě vzal autem do města, vybral prachy a předal mi je. Nevěděla jsem, co říct a on to poznal. "Nic mi neříkej. Asi jsem udělal pěknou blbost, ale vím, že cítíš, že ty taky. Už se k tomu nikdy nebudeme vracet."

"Tak sbohem," zamumlala jsem se, protože jsem ho už nikdy nechtěla vidět.Cejtila bych se děsně. Doma jsem se Radimovi vrhla do náruče a on mě zlíbal. "Bylo to těžký?" Stejně mu asi došlo, jak jsem je asi sehnala.

"Už se k tomu nebudeme vracet," opakovala jsem. Z týhle šlamastyky jsme se teda na poslední chvíli dostali, ale zanechalo to uvnitř nás další rány. Byli jsme jak prokletí. To nikdy nebudeme mít chvíli klidu?

Na podzim si Radim konečně našel lepší práci. Slíbil, že se už nikdy nezadluží. A já otěhotněla. Byl to šok, ale ne moc velikej. Za prvý jsem si v posledním roce zažila tolik, že mě hned tak něco nerozházelo a za druhý – byla jsem ve skrytu duše ráda, jen jsem měla strach jak Radim zareaguje. Pořád jsme byli docela švorc. Co když si nebudeme moct dítě dovolit? Ale zvládli to i jiní, ne? Věřila jsem, že síla naší lásky to všechno překoná. Jedno vím jistě – i kdyby se Radim naštval, já na potrat nepůjdu. Nedokážu zabít naše malé. Ani kdyby mě opustil tak bych to neudělala. Poradím si.

"Namasíruju ti záda, chceš?" Věděla jsem, že to miluje, zvlášť po dlouhým dnu v práci. Když jsem cítila jak se pod mými doteky uvolňuje, naklonila jsem se k němu a do ucha mu téměř neslyšně zašeptala: "Čekám miminko."

Prudce sebou trhl a okamžitě se obrátil tak, aby na mě viděl. "Děláš si legraci?!"

"Jistě, že ne, hlupáčku. Byla jsem už u doktora."

Zíral na mě jako na cizího. "A to mi říkáš jen tak?"

"Jak jinak bych ti to měla říct? Ty jsi naštvanej?"

"Ne, já..." Posadil se a kolena si objal rukama. Tvářil se zamyšleně. Opatrně jsem se dotkla jeho ruky. Nereagoval.

"Rady, já si to chci nechat," špitla jsem.

"To nepřichází v úvahu," odpověděl tvrdě.

"Ne, tohle neříkej..." Snažila jsem se k němu přitulit, obměkčit ho, ale on mě odstrčil a začal se oblékat.

"Musím si to promyslet. Půjdu se projít."

"Jdu s tebou."

"Nejdeš," zarazil mě. "Nemohl bych nad tím v klidu přemýšlet, kdybys do mě hučela."

"Nebudu do tebe hučet."

"Prosím tě! Potřebuju bejt sám." Byl pryč celou noc. Skoro jsem se bála, že se už nevrátí, byl to takovej ten vlezlej iracionální strach. Když konečně k ránu přišel, byl totálně promrzlej, v noci se už citelně ochladilo a on ji celou prochodil jen v mikině. Seděla jsem na posteli a on si klekl přede mě a na chvilku mi položil hlavu do klína. Tohle gesto jsem milovala. Cítila jsem z toho jak jsme naplnění láskou. Jasně, pořád to byl můj divokej Radim, kterej mě dokázal voklátit tak, že jsem křičela bolestí a rozkoší zároveň, ale už se ke mně nechoval hrubě a láska z něj vyzařovala natolik, že jsem ji skoro hmatatelně cítila.

"Zavři oči," řekl mazlivě a vzal mě za ruku. Když jsem je zas směla otevřít, měla jsem na prstě nádherný prstýnek.

"Vezmeš si mě?" zeptal se mě vážně a naše pohledy se na několik vteřin zhmotnily.

"A to malé?"

"S ním samozřejmě počítám taky."

Rozesmála jsem se radostí. "A já se tolik bála!"

"Tak...?"

"Vezmu si tě." Dlouho jsme se jen mlčky objímali. Tady by mohl bejt konec našeho příběhu, kterej začal dvěma psychopaty pro které byl hlavní náplní vztahu sex a násilí a skončil dvěma hrdličkami, který spolu vedou řeči jak z románu. I takové jsou podoby lásky, u každýho to prostě začíná a probíhá jinak.

Tady by mohl bejt konec. A byl. Ale jinej.

POKAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Zpět na hlavní stranu blogu

Moderované komentáře

RE: Miláček VI.část vanity* 15. 09. 2008 - 18:20