Miláček VIII.část

15. říjen 2008 | 22.32 |

"Jakou nehodu? Vždyť mi po závodě ještě volal."

"Prosím tě, neskákej mi teď do řeči. Byli jsme celí rozjetí z toho, že jsme první. Někoho napadlo dát si ještě pár kol v terénu a před každým do sebe hodit panáka. Občas se takhle bavíme, nikdy se nic nestalo, ale Radimovi to dneska nějak nesedlo. Sjel z cesty a napálil to přímo do stromu." Mluvil stručně, ale šlo mu to těžko přes rty.

"Co je s ním?" zeptala jsem se stísněně. "Je v nemocnici?"

"Ano...ne...vlastně...Světlo...Už bylo pozdě!"

Vyskočila jsem na nohy. "To je teda pěkně blbá sranda," prohlásila jsem zlostně. "Chcete mě naštvat?!"

Byl úplně bílej v obličeji. "Světluško, já..." Dál nedořekl, protože mi zazvonil mobil. Říkala jsem si, že to bude Radim, ale tohle číslo jsem neznala. "Haló?" štěkla jsem do sluchátka pořádně v ráži. K mýmu ohromnýmu překvapení se ozvala nějaká žena se slabým a zastřeným hlasem: "To je Světlana?"

"Ano? S kým to, proboha, mluvím?" Neměla jsem náladu na další vtípky.

"Tvé číslo mi dal Honza. Já jsem Radimova matka, nevím, jestli se o mně vůbec někdy zmínil. Světlano, je mi to tak líto. Chtěla bych tě teď poznat, pomohlo by nám to. A neboj, s manželem všechno zařídíme." Stála jsem jako přikovaná. Co to ta ženská mele? Pořád mi nic nedocházelo. Honza mi telefon jemně vzal z ruky a tlumeně řekl: "Ona ještě nic neví. Dorazil jsem teprve před chvílí. Já to vyřídím. Pak vám zavolám." Otočil se ke mně: "Světluš, sedni si ještě."

"Honzo?!"

"Už věříš?" Oči se mu zalily slzami.

To nemohla bejt žádná komedie. Honza rozhodně nebyl tak citlivej jako Radim. Nikdy bych si ho nedokázala představit jak brečí. A teď se přede mnou hroutil jako domeček z karet.

"Umřel...můj "brácha". Byl jsem u něho a nevěděl, co mám dělat...ten náraz byl příliš silnej..."

"Ne," prohlásila jsem pevně. "Ne, ne, ne, ne, ne..."

"Je to tak, Světlo. Umřel už v sanitce." Tentokrát jsem ho objala já, prudce a křečovitě. Po tvářích mi začaly týct proudy slz. "To není možný," protestovala jsem slabě. "Vždyť čekáme miminko."

Honza se kousnul do rtů tak, že mu vytryskla krev. "Do háje...to jsem ani nevěděl. To je...hrozný..." Ano, zapomněla jsem, že to bylo moje a Radimovo tajemství. Naši kamarádi věděli, že se budeme brát, ale o děťátku jsme se nezmínili nikomu. Honza si schoval hlavu do dlaní, zatímco já mlčky seděla a třásla se. Ale pořád mě to ještě úplně nezchvátilo. Bylo to totiž příliš neuvěřitelné.

"Neboj, postarám se o tebe...o vás," promluvil nakonec Honza. "Slíbil jsem mu to. Když jsme čekali na sanitku, Radim mi řekl – brácho, kdyby se náhodou něco stalo tak se postarej o Světlu, slibuješ? Proboha, to je to nejmenší, co pro něj můžu udělat." Znovu jsme se objali. "Musíme bejt silní," řekl, ale znělo to zoufale a jako klišé.

"Poslyš," vzpomněla jsem si, "ta paní, to byla vážně Radimova máma? Nikdy o ní nemluvil."

"Ano. Taky se s rodiči rozešel ve zlém. Nikdy se jim nelíbilo, že jezdí na motorce a byli přesvědčení, že ho jeho motorkářská parta kazí. A pak začal blbnout se satanismem a to je dorazilo. Raději odešel."

"Takže to byla pravda – to, co mi říkala Suzi hned na té diskotéce?"

"Jo, ale přestal s tím, když tě poznal. On tě šíleně miloval."

Teprve teď jsem se křečovitě rozvzlykala. "To je přece hrozný...mluvit o něm v minulým čase. Já tomu prostě nevěřím, určitě se tu každou chvíli objeví." Ale to už jsem věděla, že ne. Byl pryč a já u něj ani nebyla, když měl nehodu. Budu si to vyčítat do konce života. Honza jako by mi četl myšlenky: "Stejně bys tomu nezabránila ani kdybys tam byla. Nikoho by to nenapadlo. Byli jsme pitomí."

"Říkal, že se mu na motorce nikdy nic nestane."

"Já vím."

Venku už se setmělo. Nevypadalo to, že se má Honza ještě dnes k odchodu a mně to nevadilo. Teď se potřebujeme navzájem – on přišel o "bráchu" a já o osudovou lásku, o tu největší část mýho života. Tak strašně to bolelo, cítila jsem tu bolest i fyzicky, hlavně u srdce. A už jsem se neubránila pláči, nikdy bych nevěřila, že dokážu vyplakat tolik slz. Mám pocit, že nikdy nepřestanu a oslepnu. Nemohla jsem se uklidnit ani na chvíli. Moje první noc bez Radima. Už nikdy nebudu usínat vedle něj. Ale proč, sakra?! Ještě dnes jsme se na týhle posteli milovali. To přece nemohlo bejt naposled. Je to šílený, ten prvotní šok, kdy se ve vás míchají všechny pocity. Uvědomujete si, že všechno, co jste s tím, kdo takhle odešel, prožili naposledy a zároveň nevěříte, že je skutečně pryč. Že je skutečně MRTVEJ. Už nikdy nebudeme usínat spolu. Už nikdy ho neucejtím v sobě, jak do mě naráží a vzrušuje mě k šílenství. Už nikdy neuslyším jeho lehce nakřáplej hlas a nepohlédnu mu do očí, které jsem ještě před pár hodinami obdivovala. Už nikdy se mě nebude dotýkat. Už žádný něžný objetí a sladký vášnivý polibky. Nebudeme mít svatbu, která byla naplánovaná už za měsíc a nikdy nepozná své dítě. Napadlo mě snad tisíc dalších věcí, které se už nebudou nikdy opakovat nebo které vůbec nestihneme a připadalo mi jako bych umřela i já.

"Já to nezvládnu," prohlásila jsem.

"Ale zvládneš," odvětil Honza. "Mysli na miminko."

"Můžu myslet leda na to, že nebude mít otce." A rozplakala jsem se ještě víc, zoufalstvím nad děťátkem, které nikdy nepozná svýho tátu. Honza mi podal ruku. Leželi jsme vedle sebe v posteli a čekali kdy skončí ta nejpříšernější a nejdelší noc našeho života. Až dodnes jsem noci milovala, ale od téhle je nenávidím a vždycky, když přijdou, dolehne na mě děsivá úzkost, protože kolem mě se vznáší jen černočerná tma a já musím ležet SAMA v posteli a bojovat se svými myšlenkami a vzpomínkami, které se samozřejmě točí jen kolem jedné osoby. Pochybuju, že se to někdy změní. Do konce života budu usínat a mít před očima jeho tvář a cítit jeho objetí. Nevyhledávám ty vzpomínky schválně, abych se tím tejrala, ale nikdy se jich nedokážu úplně zbavit a vypudit je z hlavy. Už nikdy ho sice neuvidím, ale z mýho života se prostě nevytratí. Dávno ovládl moje srdce a zůstane v něm i když to bolí. A pak je tu ještě to dítě, akorát si teď neumím představit jak to všechno zvládnu.

Nakonec jsem napůl usnula, lehkým a nepříliš konejšivým spánkem ze kterého jsem se stejně každou chvíli v slzách budila. "A co pohřeb a všechny tyhle věci?" vyhrkla jsem zničehonic k ránu.

"Klid, já a jeho rodiče se o to postaráme," tišil mě Honza.

"Víš, myslím, že tam raději nepůjdu," řekla jsem tiše. "Necítím se na to, abych tam stála mezi těmi všemi nešťastnými lidmi a koukala se jak jeho rakev mizí v zemi. Chci ho mít v paměti tak jak jsem ho viděla naposled. Nebo je to snad povinnost – chodit na pohřby?"

"Záleží na tobě. Myslím, že ti pomůže když se s ním rozloučíš po svém."

Byla jsem ráda, že se dosud na první pohled lehkomyslnej a drsňáckej Honza projevil tak rozumně. Byl jediný kdo upřímně chápal moji bolest. Oba jsme ztratili nejbližšího člověka a najednou jsme na sebe zůstali odkázaní. Jasně, měla jsem stavy, kdy jsem byla přesvědčená, že ani Honza a Suzi mi nikdy nedokážou pomoci. Chtěla jsem se zabít a být znovu s Radimem, ale v poslední chvíli jsem si vzpomněla na Honzova slova - mysli na dítě. To mě dostalo z toho nejhoršího. Vždyť Radimův život bude dál pokračovat v jeho potomkovi a já bych ho, nás, měla zavraždit? Budu to muset zvládnout, nic jinýho mi nezbejvá.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Zpět na hlavní stranu blogu

Moderované komentáře

RE: Miláček VIII.část mati 18. 10. 2008 - 15:37