Miláček IX.část

23. říjen 2008 | 14.18 |

Vzala jsem Světlino dítě do náruče. Byl to krásný černooký a černovlasý chlapeček s milým obličejíkem. Už teď bylo jasné, že až vyroste, bude děvčatům lámat srdce. Řekla jsem to Světle.

"No jasně, bude stejně sexy a přitažlivej jako jeho táta," konstatovala. "Je mu neuvěřitelně podobnej."

"Takže to zvládáš," nadhodila jsem opatrně.

"Jde to. Malej Radímek mi zachránil život. Dokud se nenarodil byla jsem jak chodící mrtvola. Vytvořila jsem si okolo sebe vakuum a nikoho do něj nepustila. Prvních pár měsíců jsem zůstala v našem bytě. Ani nevím, kdo ho dál platil. Ničeho jsem se tam nedotkla, všechno zůstalo tak jako dřív. Radimovo oblečení ve skříních, jeho věci na policích a toaletní potřeby v koupelně. Namlouvala jsem si, že tak dál jakože žiju s ním. Vůbec mi nedošlo, že tak se s jeho odchodem (nerada říkám smrtí, protože to pořád zní děsivě) nikdy nesmířím. Když si to nepřipustíte tak se s tím ani nesmíříte. A já si to nepřipouštěla. A pak jsem jednoho večera asi měsíc před narozením malýho Radímka, pocítila neuvěřitelnou osamělost, prázdnotu a stesk. Byla jsem vlastně úplně sama, protože jsem i Honzovi a Suzi podvědomě bránila, aby byli se mnou. Nakonec jsem se zhroutila. Schvátila mě hrozná, snad psychosomatická, bolest a já dostala hrůzu, že potratím. A kdyby se to fakt stalo a já přišla o jedinou skutečnou památku na Radima, tak by to byla moje vina, že jsem tady zůstala sama a bez pomoci, protože jsem svým přátelům nedovolila, aby se mnou zůstali. V totální panice jsem zavolala Honzovi a on mě okamžitě vzal do nemocnice a pak k sobě domů. Už nikdy jsem se do Radimova bytu nevrátila. Honza přemluvil Radimovy rodiče, aby ho prodali a vyklidili. Díky tomu jsem si konečně uvědomila, že on je navždy pryč a nic mi nepomůže když zůstanu stát na místě. Musím jít dál a hlavně – zůstalo mi děťátko a to je sakra pořádnej důvod k tomu, abych se konečně vzchopila a žila dál. Žádné dítě nechce za matku chodící mrtvolu, která si ničeho nevšímá, nic ji nezajímá a lituje se. A řeknu ti, když se malej narodil tak jsem po dlouhý době pocítila opravdové štěstí a lásku a motat se kolem nemluvněte, to člověk nemá čas na věčný stesky a slzy. Noci jsou pořád ještě dlouhý a smutný, ale mám krásnýho, teď už tříletýho chlapečka a on je teď můj novej život."

"A co Honza? Pokud vím tak bydlíš s ním," povídám se špatně skrývanou zvědavostí.

"To tě zajímá, co?" prokoukla mě Světla. "Ano, bydlím teď u něj a on v podstatě živí mě i malého, něco nám ještě dávají Radimovi rodiče. Ale nikdy jsem s ním nic neměla a ani mít nebudu. On to pokládá za čest, že se o nás může postarat, protože to Radimovi slíbil. Každopádně mu nehodlám zůstat na krku až do konce života. Za pár měsíců malej nastoupí do školky a já znovu do školy. A pak si chci najít práci, abych mohla žít nezávisle. Dokážu to, já tomu věřím."

"Myslíš, že se ještě někdy zamiluješ do někoho jinýho?" položila jsem jí jemně poslední otázku.

Dlouho přemýšlela a pak tiše řekla: "Nedokážu si představit, že bych se o svý tělo a srdce dělila s někým jiným než s Radimem. Ale mně to nevadí i kdybych měla do konce života žít jako jeptiška. On totiž dál žije ve mně a hlavně tady v malém." Do očí jí vhrkly slzy. "Pláču každou noc. Neslyšně a uvnitř sebe, ale ještě pořád ano. Miluju ho."

Na rozloučenou jsme si podaly ruce. Všimla jsem si, že má snubní prstýnek. "Nosím ho – i bez svatby," usmála se. Chápavě přikyvuju, ale myslím si, že ona, ačkoliv tvrdí opak, jeho smrt pořád ještě nepřijala. Ale možná jí to tak vyhovuje a pomáhá přežít v tom smutném malém světě jedné holky, která láskou přišla o rozum. Neodsuzuji ji a neříkám, že na mě udělala špatný dojem, ale něco tu je.

Když Světlana konečně vypověděla celý svůj příběh, zdál se jí tu noc sen. Samozřejmě v něm vystupoval on, ale ji to nerozlítostnilo, ale naopak potěšilo. V tom snu na sobě měla krásné bílé svatební šaty a také Radim vypadal jako ze škatulky. Takový krásný, rozkošný a upravený páreček. Bylo neobvyklé, aby jeden druhého viděli takhle a trochu je to uvádělo do rozpaků.

"Miluju tě, krásko," řekl jemně, když oba prohlásili, že ANO, že se chtějí vzít a sladce ji políbil. Dnes ji konečně přenesl přes práh jako svou skutečnou nevěstu.

"V těch šatech jsi úžasná a nádherná, ale bez nich je to ještě lepší," prohlásil šibalsky hned za dveřmi a rozechvěle jí je sundával. A hned na to se pomilovali a bylo to tak krásné jako tu noc, kdy se seznámili a vesmír v té chvíli patřil jen jim a...ne, nedokázali by vyjádřit, co všechno teď cítí. Jeho slzy jí skáply na tváře. Brečel, ale usmíval se a oči mu zářily.

"Jsi tak sladkej," řekla něžně a zlíbala ho. Obličej zabořila do jeho potem slepených vlasů, ale on jí ho pochvíli vzal do dlaní a přiblížil ke svému. Políbil ji na nos, slaďounce a hravě. "Teď už nic neříkej," prohlásil. "Začínáme vést řečičky jako z románu."

"No jo, to se k nám moc nehodí," zasmála se. "Tak si mě místo toho pořádně vem. Tahle noc patří nám."

"Všechny noci patří nám," zasténal když do ní hluboko pronikl. "Holka, dneska se asi zblázním."

Světla se probudila a usmála se. Ano, takhle by to třeba mohlo skončit.

KONEC

Zpět na hlavní stranu blogu

Moderované komentáře

RE: Miláček IX.část vanity* 26. 10. 2008 - 14:35
RE: Miláček IX.část ugisha 25. 02. 2009 - 21:53
RE: Miláček IX.část marieke 25. 02. 2009 - 22:45
RE: Miláček IX.část jessica lance 22. 04. 2009 - 14:55
RE(2x): Miláček IX.část marieke 22. 04. 2009 - 16:21
RE: Miláček IX.část marieke 22. 04. 2009 - 16:23
RE: Miláček IX.část sweet-will 21. 02. 2010 - 19:58
RE(2x): Miláček IX.část marieke 22. 02. 2010 - 21:05