Marieke | Literatura o období Protektorátu

Doufám, že si alespoň někdo vzpomněl, že letos 15.března to bylo 70 let, co naši zem obsadili němečtí nacističtí okupanti. To bylo důsledkem nechvalně proslulé Mnichovské dohody, kdy se 30.září 1938 Británie, Francie, Itálie a Německo dohodli, že ČŠR musí odstoupit svá pohraniční území Německu, Polsku a Maďarsku. Naše vláda do toho neměla co mluvit. Toto "obětování" naší země bylo výsledkem západní politiky appeasmentu-mysleli si, že Hitler se spokojí s ČSR. Jak tragický omyl to byl se prokázalo hned o pár měsíců později.
Okupanti ČSR rozdělili, Slovensko se stalo jejich "satelitem" a z Česka se stal Protekorát Čechy a Morava. De facto zde vládli nacisté a nejvyšší úřad zastával říšský protektor-postupně Konstantin von Neurath, Reinhard Heydrich (na něj spáchali atentát stateční parašutisté Gabčík a Kubiš), Kurt  Daluege a Wilhelm Frick. Státním prezidentem s minimem reálné moci byl Emil Hácha, který vedl i českou vládu, kde se objevili jak lidé stateční a potají bojující proti Němcům (např. Alois Eliáš) tak kolaboranti (např. Emanuel Moravec, který spáchal sebevraždu hned po osvobození 5.května 1945). V Británii byla ustanovena exilová vláda (Edvard Beneš, Jan Masaryk a další), kteří se snažili pomáhat odbojovým organizacím a podporovat český lid.
O období Protektorátu vzniklo mnoho literatury, jak autentické memoáry politiků tak historické studie, z nichž jsem vybrala tyto tři:

Jan Gebhart, Jan Kuklík: Dramatické i všední dny protektorátu
Tato kniha dvou významných historiků zaměřených na toto období se dotýká různých aspektů života v Protektorátu. Postiženi nebyli jen Židé (i když byli samozřejmě perzekvováni nejvíc) tak další vrstvy obyvatelstva-studenti, kterým byly uzavřeny vysoké školy, rolníci, kteří museli většinu své úrody odevzdávat úřadům, dělníci a další nuceně nasazení, kteří museli tvrdě pracovat jak jinak pro potřeby říše i běžné obyvatelstvo, které přežívalo ze dne na den v lístkovém systému-všechno bylo na příděly, nejen jídlo, ale i oblečení, hygienické potřeby, tabák a další základní věci. Kniha se dále věnuje statečným odbojovým organizacím a vydavatelům ilegálního tisku jako byl V boj, Český kurýr a další. Podrobně hovoří i o problémech a dilematech jak protektorátní tak exilové vlády.
V knize najdeme i dobové perličky a anekdoty, jelikož i v těžkých časech si uchovali lidé smysl pro humor a recesi. Například po jednom z rozhlasových projevů Josepha Goebbelse začala hrát píseň Krákorala šedá vrána :-)

Jiří Doležal: Česká kultura za Protektorátu
Opravdu velmi zajímavá studie, zabývající se konkrétně školstvím, písemnictvím a kinematografií. Nacisté měli k české kultuře pochopitelně odmítavý postoj a vůbec se jim nelíbily její vlastenecké myšlenky a národní sebeurčení, to se vůbec nehodilo jejich plánu naši zemi germanizovat. Navíc kultura mohla svým širokým spektrem ovlivňovat národní cítění a potají i okatě bojovat proti nacismu. Proto byli její představitelé (spisovatelé, filmoví režiséři, redaktoři, ale i představitelé školství-učitelé a profesoři) ve stálém sporu s představami nacistů a jejich cenzurou.
Co se týče školství, už v listopadu 1939 byly s okamžitou platností uzavřeny všechny vysoké školy jako rekace na manifestaci spojenou s pohřbem studenta medicíny Jana Opletala, který byl smrtelně zraněn při demonstracích u příležitosti připomínky 28.října. Mnoho studentů bylo zatčeno, popraveno nebo internováno do koncentráků. Nacisté tak chtěli ukázat, že se s českým národem opravdu mazlit nehodlají. Ve zbylých středních a základních školách (jejichž počet se také rapidně snižoval) se samozřejmě hlavní důraz kladl na výuku němčiny (i na úkor češtiny a dalších předmětů). Židovské děti nesměly do škol chodit vůbec.
Co se týče literatury, hned po okupaci se ohromně zvýšil zájem o díla vlasteneckých autorů jako Jirásek a Němcová. Protifašistické pocity se odrážely i v nových dílech, za všechny jmenujme např.Halasovu sbírku Torzo naděje. Knihy židovských autorů nesměly být vydávány. Mnoho židovských spisovatelů tedy emigrovalo nebo psalo pod pseudonymy a česká nakladatelství je potají vydávala a finančně i jinak podporovala. Všechny knihy procházely přísnou cenzurou. Tak někdy docházelo i k tragikomickým situacím-např.jedno české nakladatelství chtělo vydat spisy Julia Caesara. Od německých úřadů jim přišel dopis, aby potvrdili, že se jedná o árijského autora...I ve filmech platila stejná omezení a cenzura. Nacisté si od kinematografie slibovali, že díky jejímu velkému vlivu na lidi mohou propagovat své myšlenky. Odvážní režiséři a scénaristé se tomu však snažili všelijak zabránit, např.tvorbu propagandistických odkládali a vymlouvali se na finance atd. Český film měl už před válkou velkou úroveň a snažil se ji udržet i za okupace i když mnoho filmů (i starších) bylo zakázáno nebo se mohly promítat až po válce. Barrandovské ateliéry byly tak moderní, že se zde nacisté okamžitě "nastěhovali". Na druhou stranu lákali české režiséry, scénáristy a herce na práci do Německa, protože mnoho jejich filmařů bylo na bojištích nebo nasazení. Někteří odmítli, ale někteří se bohužel nátlaku neubránili a točili i pro Německo. Šlo ale spíše jen o apolitické veselohry nebo zamilované příběhy, protože to bylo už ke konci války, kdy Německo začínalo mít namále a ministr propagandy Goebbels chtěl, aby diváci v kinech přišli na jiné myšlenky.

Kolektiv autorů: Osud Židů za Protektorátu
Tuto studii sestavili tři židovští historici českého původu. Livie Rothkirchenová prošla koncentráky v Osvětimi a Bergen-Belsenu. Po válce vystudovala FF UK a v roce 1955 emigrovala do Izraele, kde pracovala jako vědecká pracovnice v ústavu Yad Vashem. Eva Schmidtová-Hartmannová odešla do ciziny roku 1968, vystudovala v Londýně a byla docentkou německých dějin na univerzitě v Mnichově. Avigdor Dagan (pův.jménem Viktor Fischl) také vystudoval UK v Praze a roku 1939 se stal blízkým spolupracovníkem Jana Masaryka v exilové vládě. Pak odešel do Izraele, působil jako velvyslanec v různých zemích a kromě odborných textů psal i romány a poezii.
Tato kniha je rozdělena na 3 kapitoly-všeobecně osud českých Židů v období 1939-1945 (jejich perzekuce až ke konečnému vyhlazení), statistika zemřelých v koncentrácích a vězeních (z původních 120 000, kteří žili na území Protektorátu jich bylo zavražděno 80 000) a kapitola o přístupu k židovským politikům a pracovníkům v exilové vládě-i ta, ač bojovala za svobodu, byla v této otázce rozpolcena, někteří politici mezi sebou Židy nechtěli.