Gotická katedrála Notre-Dame (Matky Boží) ve francouzském městě Chartres je jeden z největších klenotů gotické architektury a středověké křesťanské kultury a jednou z největších gotických katedrál na světě. Pojí se k ní mnoho záhad. Už v předřímském období stála na místě dnešní katedrály keltská svatyně. Původní kostel shořel roku 1134 a o 60 let později opět. Nová budova se začala stavět hned poté, ale vzhled staré románské katedrály neznáme, protože její trosky byly při gotické přestavbě zcela odstraněny. Nová katedrála byla slavnostně vysvěcena roku 1260. Do 18.stol.zde byla umístěna dřevěná socha Panny Marie s dítětem pod srdcem, která pocházela z pohanských dob. Je možné, že šlo o zpodobení keltské bohyně-matky, kterou později převzalo křesťanství. Říkalo se jí "černá Panna", protože byla tak stará, že během věků už zčernala. Za Francouzské revoluce tato socha také padla za oběť požáru.
Katedrála má na západním konci dvě markantní kostelní věže, jejichž výška přesahuje 90 metrů; ta nižší a prostší pochází ze třicátých let 12. století, ta vyšší a výstavnější byla dokončena v roce 1513. Na západní fasádě jsou tři velké brány, které jsou vyzdobeny sochami z 12. století, z nichž prostřední zpodobuje zidealizovaného Krista.
Vchody do severní a jižní příčné lodi krášlí sochy ze 13. století a zvenčí je katedrála ozdobena asi deseti tisíci figur z kamene a skla.
Katedrála je proslavená pestrými skleněnými okny - jejich celková plocha činí asi 2000 čtverečních metrů - s fascinujícími odstíny modře, jež ve slunečním světle překrásně září. Výjimečně velká a působivá rosetová okna jsou v severní a v jižní příčné lodi. Dalším klenotem je okno pocházející z 12. století, které se proslavilo pod názvem Notre-Dame-de-la-Belle-Verriére (Matka Boží z krásného skla). Nedávno bylo speciálně zrestaurováno, aby se čelilo tajemné "nemoci skla".
Na podlaze chrámové lodi je markýrovaný labyrint, jenž byl pravděpodobně určen pro kající poutníky, kteří se chtěli přiblížit k svátosti po kolenou. Obrovský presbytář se 40 vyřezávanými scénami ze života Ježíše a Marie byl započat v roce 1514, ale zůstal po více než 200 let nedokončen.
Kromě dřevěné Mariiny sochy se v katedrále uchovávala i hlava svaté Anny, Mariiny matky. V relikviáři leží dodnes proslavená Svatá košile (Sainte Chemise). Má se za to, že Marie měla tuto košili na sobě při narození Ježíše Krista.
Tajemstvími, které se k chartreské katedrále vážou se zabývá např.Louis Charpentier v knize Mystérium katedrály v Chartres. Na pahorku, kde je postavena bylo prý kdysi kultovní místo, kde se scházeli keltští druidové, ale ještě před nimi i pradávní tvůrci megalitických staveb, jako byl třeba Stonehenge. Na návrší v Chartres vybudovali fascinující dolmen se studnou s léčivou vodou. Dodnes je uvnitř katedrály vybudován labyrint a do podlahy vsazeny tajuplné dlaždice. Pobyt v energiemi nabitém dolmenu prý mohl zavést poutníky do bludiště vlastní duše.
V katedrále je i řada architektonických zvláštností. Jedním z nich je i otvor kdesi v okně, skrze níž paprsek světla dopadá na dlaždici s výstupkem přesně 21. června o poledni. Kdysi někdo nelitoval námahy a vynechal nepatrný otvor v jedné vitráži... Další člověk si zase dal práci a našel dlaždici odlišnou od těch, jimiž je vydlážděna podlaha katedrály - bělejší, aby upoutala pozornost. Vysekal pro ni otvor odpovídající velikosti napříč dlážděním a usadil ji tam; pak do ní vyvrtal otvor k upevnění zlatistého čepu, který přitom neoznačuje střed dlaždice ani žádnou její osu. Tady šlo o víc, než nějaký dlaždičův žert. Dlaždič nedělává otvory ve vitráži, aby jimi nasvěcoval v jistý den roku nějaký kámen. Ani sklář zpravidla nezasahuje do struktury dláždění kvůli tomu, aby ukázal, že v jeho sestavené vitráži chybí kus skla. Souhry bylo dosaženo koordinující vůlí. Dlaždič i sklář byli poslušni jakéhosi pokynu. Tento pokyn má souvislost časovou: jediná doba, kdy se sluneční paprsek smí dotknout dlaždice, je letní slunovrat, když je Slunce nejseverněji. Pokyn tedy vydal astronom. A je tu i souvislost prostorová: kámen je umístěn na prodloužení jižní stěny hlavní chrámové lodi, uprostřed vedlejší lodi transeptu - nikoli však v přesném středu - a směrová orientace kamene byla evidentně záměrná; místo vybral geometr. Najdeme-li takovou hříčku "paprsku na dlažbě o letním slunovratu" v jedné z nejuctívanějších katedrál celého Západu, v jednom z nejpamětihodnějších míst Francie, cítíme, že v celé záležitosti je skryto jakési mysterium.
Charpentier se dále ptá například: Objevila se náhle a bez tápavých počátků kolem roku 1130. Za pár let byla na vrcholu, jako by přišla předem hotová a úplná, bez pokusů a omylů. Proč jsou její stavitelé neznámí? Jsou dokonce natolik anonymní, že se ptáme, zda rouchem tajemství nebyli snad zahaleni z důvodů politického nebo jiného zájmu; jestli to tajemství nebylo záměrné od samého počátku, aby byli uchráněni před dotazy nebo vyšetřováním. Uvědomme si, že jen v severní Francii se v době výstavby chartreské katedrály stavělo zároveň přes dvacet dalších katedrál neméně významných. A kolik dalších, menších kostelů! Všechno ručně, jediným motorem tu byl lidský sval, uvádějící do pohybu ruku. A nezapomínejme, že celá Francie tehdy měla sotva víc než patnáct miliónů obyvatel...Kde však se však mezi nimi vzalo tak obrovské kvantum tesařů, zedníků, kameníků a malířů s vysokou úrovní znalostí, bez nichž by gigantické kamenné lodi nikdy nebyly postaveny? Další záhadou je financování. Všichni historikové jsou zajedno v tom, že lid žil v chudobě - je to nepochybně pravda. Odkud se tedy vzaly peníze? Od dárců? Jejich jména jsou v záznamech - ten dal oltář, onen malovanou desku, další zase vitráž. V tak velikém komplexu pouhé drobnosti. Pořádaly se samozřejmě sbírky, vybíraly daně na tržištích; poutníci - pro Chartres. Poutníci však nemívají právě plné kapsy zlaťáků, a trh na maloměstě bývá nevelký. Je tedy třeba pokusit se o logickou úvahu, alespoň o věcech, které jsou lidskou logikou dostupné. Rozkvět katedrál byl nutně záměrný. Nezbytně jej prosazovalo jakési společenství, disponující vědomostmi potřebnými k realizaci, kompetentními staviteli a finančními prostředky k jejich zaplacení. A konečně poslední evidentní podmínka - muselo jít o příslušníky řehole. Světský klér, totiž biskupové, kanovníci a kněží, neměl patřičné vědomosti, a mimo velká města ani finanční prostředky. Jedině velké řeholní řády (zvláště, benediktini a cisterciáci) měly vědomosti, prostředky i stavitele; ponechávaly si je však pro své kláštery. Chartreskou katedrálu však nepostavili mniši z Cluny ani ze Citeaux.
Zdroje a více na:
web.dkm.cz/tradicni_karate/books/mysterium_katedraly_v_chartres/mysterium_katedraly_v_chartres.html
www.ludmilka.estranky.cz/clanky/energii-zivota-najdeme-zde/katedrala-v-chartres
divysveta.webz.cz/evropa/chartres.htm
