Satsvarúpa dása Gósvámí: Prabhupáda (I.část)

5. srpen 2008 | 16.20 |

Tento poutavý a hodně čtivý životopis napsal Prabhupádův žák (je jím už od roku 1966), jenž byl kromě toho redaktorem HK časopisu Back to Godhead, ředitelem gurukoly (základní školy v dallasské pobočce ISKCONu), Prabhupádovým tajemníkem, přednáší na univerzitách a sám je nyní duchovním učitelem.

A.Č.Bhaktivédanta Svámí Prabhupáda se narodil 1.září 1896 v indické Kalkatě jako Abhaj Čaran De. Rodina De (spřízněná s další starobylou a bohatou indickou rodinou Maliků) byla bohatá, obchodovali a jako malý Abhaj nikdy netrpěl nouzí. Naštěstí jeho otec, Gour Móhan, se nikdy nedal zaslepit materialismem a penězi a s čistým a upřímným srdcem uctíval Rádhu a Kršnu, jedl prasádam, vyhýbal se omamným látkám atd. Abhaj tedy vyrůstal v pěkném duchovním prostředí. Otec ho dokonce ani nechtěl poslat na studia do Anglie, ptž se bál, že syna Západ zkazí. To ještě ani netušil, co všechno pro Západ Prabhupáda vykoná.

Na vysoké škole Abhaj stejně jako většina mladých lidí zahořel pro hnutí za nezávislost, ptž Indie tehdy byla pod nadvládou Británie. Roku 1920 udělal všechny zkoušky a dokončil studia, ale diplom odmítl, jelikož jeho tehdejší vzor, politik Móhandás Karamčand Gándhí tvrdil, že na vysokých školách dělají Britové z indických studentů jen své loutky a vštěpují jim cizí mentalitu.

O 2 roky později se Abhaj setkal se svým duchovním učitelem, Bhaktisiddhántou Sarasvatím Gósvámím, člověkem, který ho ovlivnil v celém životě nejvíce a stál za jeho pozdější cestou do Ameriky. Ten svým žákům a poslouchačům vysvětlil, že lidé by se měli zajímat o vědomí Kršny a ne o politické pletichaření a boje. Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí si inteligentního mladého Abhaje oblíbil. Viděl v něm opravdovou upřímnost a snahu a tak mu řekl, že vzhledem ke své dobré znalosti angličtiny by mohl šířit HK učení i jinde po světě, vydávat knihy, časopisy a kázat. Tehdy to Abhajovi připadalo neuvěřitelné, ale nakonec se jeho radami a návrhy řídil a do konce života svého gurua uctíval a miloval za to, že mu dal takovou inspiraci a sílu šířit HK hnutí ve světě.

V té době to ale ještě nebylo možné, ptž Abhaj měl povinnosti k rodině a obchodu-obchodoval s léčivy. S manželkou si moc nerozuměli, jelikož nebyla tak upřímná věřící a spíš jí to vadilo. Jeho milovaný guru zemřel roku 1936 a po jeho smrti začaly mezi jeho žáky rozbroje o to, kdo bude vůdcem jejich mathu (organizace) a vlastníkem chrámu. Abhaj se do toho nezapojoval, věděl, že by to učitele mrzelo. Místo toho chtěl pokračovat v jeho odkazu a kázání. Začal úplně sám psát a redigovat časopis Back to Godhead (Zpátky k Bohu). Ze začátku bylo těžké tento měsíčník vydávat a neměl ani velké náklady, zvlášť proto, že tehdy zuřila 2.svět.válka. Abhaj byl ale přesvědčený, že právě v takové době je duchovní literatura důležitá. (Časopis Back to Godhead nakonec úspěšně vychází dodnes). Mezitím Abhaj pracoval i na komentářích k jedné z nejdůležitějších filozofických knih všech dob-Bhagavad-gítě. Trápilo ho, že tolik lidí ji vykládá úplně jinak než byla myšlena a zneužívají ji. Dnes je pro oddané doporučena BG, k níž napsal komentáře on, jmenuje se BG Taková jaká je.

Když mu bylo přes 50, jeho firma zkrachovala. Založil obchod, ale ten byl vyloupen. Prabhupáda to bral jako milost. Už nemusel být připoután k tak hmotným věcem. Nakonec rovnou přijal stav sannjasína (askety), odešel od rodiny a začal se věnovat pouze duchovnu. Odstěhoval se do Vrindávanu (nejdůležitější místo pro oddané, jelikož tam se Šrí Kršna před 5000 lety zjevil) a přijal jméno Abhaj Čaranáravinda Bhaktivédanta Svámí.Tam začal pracovat na komentářích k dalšímu významnému dílu Šrímad-Bhágavatamu. I s jejich vydáváním měl ze začátku poblémy, ale když mu bylo 69 let konečně vydal první tři díly a rozhodl se, že je nejvyšší čas odjet na Západ, aby zde kázal a šířil vědomí Kršny, tak jak mu před mnoha lety navrhl duchovní učitel. Vzhledem k svému věku se bál déle otálet. Ředitelka paroplavební společnosti, kterou si zvolil mu cestu rozmlouvala, bála se o jeho zdraví, ale Bhaktivédanta Svámí nepodvolil. A tak 13.srpna 1965 vyrazil na nákladní lodi Džaladúta do Ameriky. Cesta, která trvala asi měsíc byla pro Svámího velmi těžká. Trpěl nevolnostmi, prožil dva srdeční záchvaty a vůbec nevěděl, co ho asi čeká-měl v kapse jen 8 rupií a netušil třeba, jestli se v USA vůbec dá sehnat vegetariánské jídlo. Na palubě napsal několik bengálských básní ve kterých děkoval Kršnovi za jeho milost a ochranu. 19.září se vylodil v Brooklynu a pak odtud jel autobusem do pensylvánského Butleru, kde měl domluveno, že se načas ubytuje u syna jednoho svého indického přítele, který tu žil se svou americkou manželkou a dětmi.Rodina přijala Svámího velmi mile a okamžitě si ho oblíbili pro jeho skromnost a inteligenci. Rádi si s ním povídali a on jim vařil indická jídla, která všem chutnala. V říjnu se Svámí vrátil do New Yorku. Nejprve bydlel u dr.Mišry, který také pocházel z Indie, ale nenašli společnou řeč. Pak se odstěhoval do Bowery, chudinské čtvrti. Pronajal si malý pokojík, kde stále pracoval na komentářích a překladech BG a ŠB.

Ve svém bytečku začal Svámí pořádat přednášky. Většina návštěvníků byli místní hippies nebo hudebníci. Nikdo z nich neměl o duchovnu a HK filozofii ani ponětí, ale Svámí měl radost, že se tito mladí lidé zapojují alespoň v kírtanech (společném zpívání) a baví je to. Dokonce i místní opilci a povaleči Svámího respektovali, často se procházel po ulicích se svým růžencem, tradičním indickém obleku dhótí a botách, ale nikdo ho neobtěžoval. Napsali o něm dokonce v kulturním magazínu The Village Voice, ale stále neměl moc upřímných příznivců a vše šlo pomalu.Ale nakonec našel mladé lidi, kteří si ho oblíbili a našli mu i byt v o něco lepší čtvrti, na Lower East Side.

Jak už jsem zmínila, prvními posluchači Svámího přednášek a kírtanů byli mladí hippies, kteří nesouhlasili s americkým konzumním stylem života a hledali něco nového a lepšího. Některé zajímalo i duchovno a navštívili i Indii, ale mysleli si, že Boha mohou realizovat pomocí LSD a jiných drog, které užívali. Svámí je přesto neodsuzoval a byl rád, že k němu chodí. Začal se jim svěřovat se svými plány a posláním.Jeho největším snem bylo založit Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny-ISKCON a sestavil zakládací listinu o sedmi bodech. S pomocí svých mladých přátel pak v jeho novém bytečku udělali domácí chrám-jeden chlapec třeba podle vzoru ze ŠB namaloval obraz Rádhy a Kršny a další donesl obrázky a plakáty, které sehnal v Indii-Hanumána, Pána Čaitanju a další Božstva. Připravili i koberečky, vonné tyčinky a květiny. Mělo to být překvapení a Svámího opravdu upřímně potěšilo. Chodil s nimi do parku, kde před zvědavými davy vedl kírtan, zpěv a tanec. Učil mladé lidi vařit indická vege jídla a pořádal hostiny, ze kterých nabízel každému kolemjdoucímu a každému, kdo ho přišel navštívit. Nakonec došlo i na zasvěcování-jeden chlapec se zeptal, jestli by se mohl stát Svámídžího žákem. Mladíci si nejprve mysleli, že zasvěcení je buď jen formalita anebo z tohoto kroku měli strach. Svámí jim vše podrobně vysvětlil. Podle vaišnavských tradic trvá déle než duchovní učitel zasvětí svého žáka, ale on byl nadšený z jejich upřímného zájmu a nevadilo mu to. Akorát jim vysvětlil důležitost dodržování regulativních principů (žádné maso, omamné látky, nezávazný sex a hazard). Někteří se považovali za příliš "nečisté", aby dostali zasvěcení, ale přesto jim tuto milost udělil.Chlapci a jedna dívka přijali i nová indická jména. Konečně se mu podařilo překonat počáteční obtíže a předal prvním lidem na Západě vědomí Kršny. Nezapomínal však na to, že New York není posledním místem. Chtěl HK učení šířit dál, podle pokynů svého gurua. A tak v roce 1967 odletěl do San Francisca, kde už na něj čekali přátelé jeho čerstvých žáků. Připravili pro něj malý chrám a byt přímo v Haight-Ashbury, tehdejším kulturním místě, kde se scházelo mnoho hippies a dalších mladých lidí. Tam ho navštěvoval i známý básník Allen Ginsberg. Po čase měl opět problémy se zdravím a musel být hospitalizován, ale uzdravil se a s novým elánem se vrhl do práce. Jeho dalším cílem bylo v SF zorganizovat první Ratha-yátru, festival vozů Pána Jagannátha, který se v indickém městě Jagannáth Purí slaví už mnoho let. S pomocí svých žáků postavili vůz a pak na ulici začal velký průvod s tancem, zpíváním a rozdáváním prasádam. (Dnes se Ratha-yátra koná i ČR).

Pokračování zde marieke.pise.cz/71337-satsvarupa-dasa-gosvami-prabhupada-iicast.html

sp

Zpět na hlavní stranu blogu

Moderované komentáře