Jean Sasson: Majáda, dcera Iráku

Život jedné ženy za vlády Saddáma Husajna

Spisovatelku Jean Sasson vždy lákala daleká a exotická místa. Nejčastěji cestovala po arabských zemí a začala navštěvovat i Irák. Tam se seznámila s tlumočnicí Majádou se kterou se staly blízké přítelkyně a ta jí pověděla svůj příběh.
Celá kniha je pravdivá, skutečná žena vypráví to, co opravdu zažila.
Majáda (nar.1955) pochází z významné irácké rodiny. Oba její dědečci byli významní vojevůdci a politici, oběma se podařilo prosadit se ve vysokých funkcích (i jako ministři). To však bylo předtím než se k moci dostala strana Baas vedená krutovládcem Saddámem. I ten si však Majádiny slavné rodiny, stejně jako většina dalších Iránců vážil.
Majáda nikdy nežila tak jak mnoho muslimských žen. Naopak, rodiče ji brali za rovnocennou osobnost a nikdy jí nebránili ve vzdělání a práci, naopak, chtěli pro svou dceru to nejlepší a tak vystudovala americkou univerzitu a poté pracovala jako úspěšná reportérka v magazínech. Její milovaný otec zemřel na rakovinu, matka Salwa jej o mnoho let přežila a až do konce života si uchovávala známosti s významnými iráckými činiteli a platila za ráznou, sebevědomou ženou, která vše zařídí a vyřeší. Narozdíl od Majády však po příchodu strany Baas k moci viděla nebezpečí a odstěhovala se do Jordánska. Její dcera však svou zemi milovala natolik, že ji nedokázala opustit ani když ji ovládl Saddám.
Ze začátku byla Majáda relativně v bezpečí, jak už jsem napsala, Saddám si vážil jejích předků a jí samotné udělil několik vyznamenání za literární a žurnalistickou tvorbu (přesto se Majádě podařilo být nestranná, nikdy jeho stranu nepropagovala natož aby s nimi spolupracovala). Jako reportérce se jí natolik dařilo, že se stala jedním z mála novinářů, který mohl udělat interview s Alím Hasanem Madžídem, bratrancem Saddáma, členem vlády a později známým jako Chemický Alí.
Později provozovala vlastní tiskárnu. A tam se také zhroutil její svět, jednoho dne ji v práci navštívili muži z tajné policie a obvinili, že tiskla protivládní letáky. Bez toho, aby mohla aspoň zavolat svým dvěma dětem nebo matce ji okamžitě odvezli do vězení a zavřeli do cely.
To byla radikální změna celého Majádina dosud celkem poklidného života. To, co v nechvalně známém vězení Baladiját zažila jí nikdy nezmizí ze vzpomínek. Snad všechny ženy se kterými se v cele spřátelila zde byly stejně jako ona nevinně. Saddámovu tajnou policii nezajímaly důkazy, dělalo jim potěšení zavřít a mučit každého na kom se objevil jen stín podezření nebo je někdo lživě udal. Většina žen byla denně brutálně mučena téměř středověkými metodami (bičování, bití na chodidlech, věšení na háky a samozřejmě i elektrickým proudem a spoustou dalších děsivých způsobů) aby se přiznaly k něčemu, co neudělaly. Žádná z nich se nemohla spojit se svou rodinou. Majádě se však podařilo přemluvit vězeňského lékaře, aby zavolal její matce a ta naštěstí zařídila, aby ji propustili z vězení. Hned po té Majáda i s dětmi odešla za matkou do Jordánska. O pár let později, v roce 2003, však její země byla nakonec osvobozena a Saddámova tyranie svržena.
Tato úžasná kniha popisuje mnoho z iráckého života. Vypráví o různých významných událostech, válkách, převratech i zákulisních intrikách. Majáda také poznala Saddáma a jeho rodinu osobně-on byl i v soukromí šílenec (jednou nechal "odsoudit" svého psa, ptž vyjel po jeho ženě), jeho manželka Sadžída zas byla ledová a krutá ke svým sloužícím i svému okolí, zvyklá, že dostane vše, co chce a nebála se lidi okrádat-měla přece moc a vliv. Jejich syn Udaj zas chodíval do ulic se svým tygrem na vodítku a posílal je do davů lidí.
Takové i další perličky, ze života významných osobností, ale i hrozivé zážitky z vězení Majáda svěřila v této knize.