Héléne Berr: Deník

5. duben 2013 | 22.23 |

150123_bigDeník židovské dívky v okupované Francii 1942-1944

Překlad: Věra Dvořáková
Vydal: Vyšehrad, 2009

Pařížanka Héléne Berr byla inteligentní, milá, svědomitá a pilná dívka, která nikdy nikomu neublížila. Studovala anglistiku na Sorbonně, milovala literaturu, klasickou hudbu (hrála i na klavír a housle) a výlety s přáteli. Po okupaci Francie nacistickým Německém a zřízení kolaborantské vichystické vlády se starala o židovské děti, jejichž rodiče byli deportováni neznámo kam a pomáhala pro ně hledat pěstouny. Měla by jistě krásný, plnohodnotný a úspěšný život...kdyby se (podle nacistů) "neprovinila" tím, že se narodila jako židovka.
První část Hélénina autentického deníku (dochoval se díky tomu, že jej před deportací poslala svému blízkému příteli Jeanu Morawieckému) popisuje její každodenní život-studium, psaní diplomky, výlety do milovaného Aubergenville s přáteli a rodinou, výpomoc v univerzitní knihovně i sbližování s Jeanem. Jejich vztah však trval pouhého půl roku, pak se Jean rozhodl přidat k armádě za osvobození Francie. Héléne sice musí už od roku 1942 nosit hvězdu, jezdit v metru posledním vagonem a platí pro ni zákaz večerního vycházení a nakupování v obchodech mimo stanovené hodiny, ale pořád ještě dokáže žít relativně "normálně". Druhá část deníku od listopadu 1943 je však mnohem dramatičtější a srdceryvnější. Všechny knihy o holocaustu jsou tragické a alarmující a o to víc, když jde o autentické zážitky. Dalších mých slov netřeba, cituji:
"Psaním splním určitou povinnost, protože je nutné, aby druzí věděli. Zjištění, že ti druzí nevědí, že nemají vůbec ponětí o utrpení jiných lidí a všem tom zlu, které jedni způsobují druhým, je bolestné a ta zkušenost se opakuje každou denní hodinou. A já se neustále pokouším a namáhám to vypovědět. Protože je to povinnost a možná to jediné, co mohu udělat. Jsou lidé, kteří vědí a zavírají oči, lidé, které nikdy nepřesvědčím, protože jsou tvrdí a sobečtí a já nemám autoritu. Ale jsou jiní, kteří nevědí, ale možná jsou dostatečně citliví, aby porozuměli, a na ty musím působit.
Protože jak jinak je možné lidstvo vyléčit než tím, že se mu nejprve odhalí všechna jeho hniloba, jak jinak je možné očistit svět, než tím, že se mu ukáže v celé šíři zlo, jehož se dopouští? Všechno je otázka pochopení. Právě tahle pravda mě leká a trápí. Utrpení se nikdy nedá pomstít válkou: krev přivolává zase krev, lidé se budou stále držet a zaslepenosti. Kdyby se podařilo, aby špatní lidé pochopili, jakého zla se dopouštějí, kdyby se podařilo přimět je k nestrannému a úplnému vidění, jež by mělo být slávou lidské bytosti! (...)
Musím zkrátka psát, abych později mohla lidem ukázat, jaká byla tahle doba. Vím, že mnozí budou moci poskytnout větší poučení a odhalit děsivější fakta. Všichni ti deportovaní, ti co sedí ve věznicích, nebo ti, co budou mít za sebou velikou zkušenost odchodu. Ale kvůli tomu nesmím já být zbabělá, každý může na svém malém políčku něco udělat. A jestliže může, pak musí."

Héléne byla s rodiči zatčena v březnu 1944 a 27. března v den svých 23. narozenin deportována (také s rodiči) z francouzského internačního tábora Drancy do Osvětimi. Zemřela v dubnu 1945 v německém koncentračním táboře Bergen-Belsen jen proto, že pocházela z židovské rodiny pár dní před osvobozením na následky tyfu a špatného zacházení a zřejmě i vyčerpáním z tzv. pochodu smrti, kdy nacisté na konci války odvedli vězně z Osvětimi do jiných táborů. 

Její rodiče zemřeli v Osvětimi-maminka, která během okupace sháněla peníze a potřeby pro opuštěné děti byla poslána do plynu, tatínek, generální ředitel Kuhlmannových továren při operaci-přeživší příbuzní se domnívají, že byl během ní otráven polským "lékařem"-zuřivým antisemitou.

Zpět na hlavní stranu blogu

Moderované komentáře