Jonathan Littell: Laskavé bohyně

17. leden 2010 | 20.16 |

I když jsem už přečetla mnoho knih o holocaustu, faktografických i románových, tato byla asi nejhlubším vhledem do tohoto nejzrůdnějšího období moderních dějin a 2.světové války celkově. Rozhodně bych ji ve školách zavedla jako povinnou četbu, alespoň maturantům v posledních ročnících, protože je docela složitá a má skoro 900 stran, ale ani chvíli se nenudíte, naopak vykuleně hltáte to množství informací, popisů a úvah. Její autor-americko-francouzský spisovatel s židovskými kořeny, J.L., strávil několik let života sbíráním podkladů, aby byly události popsány co nejvěrněji a nejpřesněji.
Vypravěčem je fiktivní postava, ale podrobně se zde autor rozepisuje o Eichmannovi, Himmlerovi, K.H.Frankovi a dalších nacistických pohlavárech. Příběh nám předkládá důstojník SS, doktor práv, Max Aue. Od začátku se snaží čtenáře přesvědčit,  že je vlastně obyčejným seriózním vzdělaným člověkem, kterého ovlivnily politické a válečné okolnosti, ve skutečnosti chtěl být hudebníkem nebo literátem, po válce uprchl do Francie, oženil se a vybudoval malou továrnu na výrobu krajek. Když ale čteme dál, o jeho normálnosti pochybujeme. Aue je celý život zmítán nenávistí k matce a incestním vztahem ke své sestře-dvojčeti. Když se jejich poměr v pubertě provalí stráví zbytek dospívání v katolickém internátě pro chlapce, kde zažije první sexuální zkušenosti s muži. K těm ho to táhne i později, když už je SSmanem, i když jinak byli lidé s homosexuálními sklony zavíráni do koncentráků. Ve válce si prožije všechno možné-jako voják projde okupovanou Ukrajinou a Kavkazem, prožije peklo stalingradské bitvy, kde je vážně zraněn, po zotavení má v Berlíně podávat zprávy o stavu vězňů v koncentračních táborech a starat se o jejich výživu. K Židům žádnou zvláštní nenávist ani zášť necítí a několikrát se zmiňuje, že mezi nacisty nebylo moc vyložených antisemitů, většina lidí brala likvidaci Židů jako nevyhnutelnou práci, navíc je považovali (stejně jako bolševiky) za přirozené nepřátele Německa. 
Popsat tak obsáhlý a náročný román, který se "valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová" je pár slovy složité a vlastně zbytečné. Mnohem víc řekne úryvek, jenž jsem vybrala a který popisuje zvrácenost nacismu:

Jakmile tu byli všichni, Frank se otočil k Himmlerovi a obřadně pronesl: "Drahý Reichsführere, to, co nyní uvidíte, je nápad, kterým se ve svých volných chvilkách už nějaký čas zaobírám. Jde o projekt, který, jak doufám, po válce Krakov, hlavní město polského General-Gouvernementu, proslaví a udělá z něj celoněmeckou atrakci. Až bude realizován, chystám se ho věnovat Führerovi k narozeninám. Ale jelikož jste nás k našemu nesmírnému potěšení navštívil, už to nechci déle tajit." Jeho odulá tvář slabošských, poživačných rysů zářila radostí; Reichsführer ho s rukama za zády přes svůj cvikr sledoval pohledem napůl pobaveným, napůl znuděným...Frank dal znamení, několik vojáků se chopilo plachty a odhalilo veliký architektonický model, jakýsi park se stromy a křivolakými cestičkami, jež vedly mezi domy různých stylů, obehnanými plotem. Zatímco se Frank naparoval, Himmler si model pozorně prohlížel. "Co to je?" zeptal se konečně. "Vypadá to jako zoo." "Téměř jste se trefil, drahý Reichsführere," zahihňal se Frank. "Tohle je, po vídeňsku řečeno, Menschengarten, antropologická zahrada, kterou bych tady, v Krakově, rád založil." Rozmáchlým gestem ukázal na maketu."Vzpomínáte si, drahý Reichsführere, jak se v dobách našeho mládí, před válkou, chodilo na Hagenbeckovy Volkerschauen? Se Samoany, Laponci a Súdanci? Jednu předváděl v Mnichově, otec mě tam vzal; určitě jste to také viděl. Další byly v Hamburku, ve Frankfurtu, v Basileji, měly velký úspěch." Reichsführer se drbal na bradě: "Ano, ano, vzpomínám si. Byly to takové putovní výstavy, ne?" "Ano. Ale tahle, ta bude stálá, jako zoo. A nebude to žádná lidová zábava, nýbrž pedagogický a vědecký nástroj. Shromáždíme tu vzorky všech zmizelých či mizejících evropských národů, abychom takto uchovali jejich živé stopy. Němečtí školáci sem budou jezdit na autobusové zájezdy za vzděláním! Jen se podívejte." Ukázal na jeden z domků: model byl v průřezu napůl otevřený; uvnitř bylo vidět drobné figurky sedící kolem stolu se sedmiramenným svícnem. "Tak například za Židy jsem vybral ty haličské coby nejreprezentativnější zástupce Ostjuden. Tento dům představuje jejich typické nuzné obydlí; domy se budou samozřejmě muset pravidelně dezinfikovat, exempláře budou podstupovat pravidelné lékářské kontroly, aby nenakazily návštěvníky. Co se týče těch Židů, chci, aby byli zbožní, velice zbožní, dá se jim Talmud a návštěvníci budou moci sledovat, jak si drmolí ty své modlitby, nebo se dívat, jak jejich ženy připravují košer jídla. Tady jsou polští vesničané z Mazurska; tady bolševičtí kolchozníci; tady Rusíni a tady Ukrajinci, vidíte, ti v těch vyšívaných košilích. V tamté velké budově bude ústav antropologických studií; já sám finančně podpořím jeho provoz; budou sem moci jezdit vědci a na místě tu studovat dříve tak početné národy. Bude to pro ně jedinečná příležitost." "To je úžasné," mumlal Reichsführer. "A co běžní návštěvníci?" "Ti se budou moci volně procházet mezi ohradami a dívat se, jak exempláře na zahrádkách pracují, klepou koberce, perou prádlo. A dále se budou konat prohlídky domů s výkladem, při kterých bude možnost seznámit se s obydlím a zvyky exemplářů." "A jak chcete to zařízení udržovat v chodu? Vaše exempláře budou přece stárnout a umírat." "A přesně v tom budu potřebovat vaši podporu, Reichsführere. Od každého národa budeme totiž potřebovat několik desítek vzorků. Ty budou mezi sebou uzavírat sňatky a budou se množit. Vystavovat se bude vždy jen jedna rodina; ti ostatní budou sloužit jako náhrada za nemocné, budou plodit, učit děti zvykům, modlitbám atd. Představuji si, že budou drženi někde poblíž v táboře pod dozorem SS." "Pokud to Führer povolí, snad by to šlo. Musíme to ovšem ještě probrat. Nejsem si jistý, je-li žádoucí uchránit jisté rasy před vyhynutím, byť takovýmto způsobem. Mohlo by to být nebezpečné." "Samozřejmě budou přijata veškerá bezpečnostní opatření. Podle mého názoru bude takové zařízení z vědeckého hlediska cenné a nenahraditelné. Jak chcete, aby budoucí generace pochopily šíři našeho díla, když nebudou mít ani ponětí o tom, jaké podmínky panovaly předtím?"

Úryvky recenzí na tuto knihu (která získala Velkou cenu Francouzské akademie a prestižní Goncourtovu cenu) např.na www.kosmas.cz/knihy/142185/laskave-bohyne/

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře