Anna Mieszkowska: Děti Ireny Sendlerové

25. únor 2011 | 15.46 |

Ještě jednou k příběhu paní Ireny Sendlerové (marieke.pise.cz/130133-irena-sendler.html), která za 2.světové války spolu se svými pracovníky z podzemní organizace Žegota (Rada pro pomoc Židům) zachránila kolem 2500 židovských dětí.
Kniha redaktorky Anny Mieszkowské, která paní Irenu pravidelně navštěvovala až do její smrti v roce 2008 je nejen pravdivými vzpomínkami této úžasné ženy, ale doplněna i vyprávěním jejích spolupracovníků a zachráněných dětí, z nichž většina působí ve Společnosti dětí holocaustu, které nyní předsedá tehdy nejmladší ze zachráněných dětí-Elžbieta Ficowská (za zdi ghetta byla propašována jako půlroční miminko a po rodičích jí zbyla jen stříbrná lžička pro štěstí). Faktografická, ale velice čtivá a dojemná knížka je doplněna mnoha dobovými fotografiemi včetně úředních dokumentů a dopisů.
Ještě dlouho po válce o hrdinství paní Ireny vědělo jen málo lidí. I pro komunistický režim, který v Polsku po válce nahradil ten nacistický, byla nepohodlná, protože se hlásila k sociální demokracii (sice levicové, ale zcela vzdálené myšlence totalitního bolševismu) a v 60.letech 20.stol.se v Polsku opět rozhořel antisemitismus. O lidech, kteří za války pomáhali Židům se z různých důvodů mlčelo. Teprve po roce 89 se její příběh dostal na veřejnost a paní Irena se stala známou po celém světě, byla nominována i na Nobelovu cenu za mír.
První lidé ze zahraničí, kteří se o její dramatický příběh začali zajímat byly studentky střední školy z malého amerického města Uniontownu, v Kansasu pod vedením svého učitele Normana Conrada. To bylo v roce 1999, kdy dívkám bylo okolo 14 let. Měly vymyslet projekt na historickou olympiádu a v jednom novinovém článku, který vyšel po premiéře filmu Schindlerův seznam našly zmínky o lidech, kteří za války také pomáhali Židům, ale nebyli tak známí jako Oskar Schindler. Mezi jmény těchto lidí objevily Irenu Sendlerovou a informaci, že zachránila kolem 2500 dětí. Učitel dívek měl pochybnosti. "Nebyla náhodou omylem přidána jedna nula?" ptal se a požádal studentky, aby tuto tiskovou senzaci ověřily. 
Tak se mladé Američanky postupně dostaly i ke korespondenci se samotnou paní Irenou a několikrát ji dokonce v Polsku navštívily. Na základě jejích prožitků napsaly malou divadlení hru Život v zavařovačce (Life in a Jar), která, když se dostala na veřejnost, dojala lidi po celém světě. Název hry je podle toho, kdy paní Irena schovala seznam židovských dětí do sklenice od zavařovačky a zakopala ji pod stromem, aby se nedostal do rukou nacistů.
Irena Sendlerová nebyla Židovka, ale katolička. Narodila se roku 1910 v rodině lékaře a odmala ji doma učili, že má pomáhat druhým. Dětství strávila v Otwocku. Když jí bylo 7 let, tatínek zemřel na tyfus, kterým se nakazil, když pomáhal lidem zdecimovaným první světovou válkou. Po gymnáziu chtěla Irena, rozená Krzyžanowská, studovat sociální práci, ale tento obor tehdy polské školy nenabízely. Nakonec na Varšavské univerzitě vystudovala polonistiku a pedagogiku. Už tehdy, na začátku 30.let, měli Židé problémy, ostatní studenti (zejména příznivci krajně pravicových stran) je bili, šikanovali, ve třídách museli sedět v oddělených lavicích, což podporovala i většina přednášejících. Irena s tím nesouhlasila a schválně si na přednáškách přisedávala k židovským spolužákům, i když pak z toho měla problémy a hrozilo, že školu ani nedokončí. Nakonec získala magisterský titul až v roce 1939. Po studiích začala pracovat v Sekci pomoci matce a dítěti, kde se starala hlavně o nezaměstnané a chudé.
Hned na podzim 1939, kdy Polsko obsadili nacisté, začala pracovat pro konspirační skupiny. Roznášela finanční pomoc vyhozeným varšavským profesorům, navštěvovala rodiny, jejichž členové byli zavražděni nebo uvězněni a nosila hygienické a zdravotnické materiály těm, kteří se museli skrývat v lesích. Když nacisté zakázali poskytovat pomoc židovské chudině, vytvářeli její spolupracovníci buňky pro pomoc Židům. Většinou fungovaly na principu sousedské svépomoci, rodiny, které na tom ještě byly dobře dávaly např.zničeným rodinám jídlo. Na konci 30.let vzniklo varšavské ghetto, které bylo 16.listopadu 1940 uzavřeno (tehdy se v něm nacházelo přes 400 000 lidí). Pod trestem smrti bylo Židům zakázáno jej opouštět a smrt hrozila i lidem na "árijské straně", kteří jim pomáhali. Paní Irena a její kolegové však i přesto chodili do ghetta denně a nosili lidem peníze, potraviny, léky a hygienické prostředky. Samozřejmě i uvěznění zoufalí lidé si tu mezi sebou pomáhali, především zakládáním mládežnických organizací. Bývalí učitelé, lékaři nebo sociální pracovníci, kteří ztratili nejen práci a domov, ale i všechna lidská práva, jen proto, že se narodili jako Židé, vedli skupiny mladých, vyučovali děti, které samozřejmě nesměly chodit do školy, starší děti se učily základům lékařské pomoci, pořádali i kulturně osvětové akce nebo literární večery.
Od roku 1942 začaly velké transporty Židů z ghetta do koncentráků. Po tzv.Velké akci zbylo ve varšavském ghettu kolem 40 000 lidí, dalších asi 30 000 nelegálně. Nacisté také začali přísněji kontrolovat práci sociálních odborů na "árijské straně", jestli Židům v ghettu jakýmkoli způsobem nepomáhají. V té době však vznikla Žegota, zřízená z iniciativy spisovatelky Zofie Kossak-Szczucké a paní Irena do ní byla přizvána. Stala se vedoucí dětského oddělení. Její prací bylo shánět finanční podporu, předávat ji, vést o ní účetnictví, vystavovat dětem falešné dokumenty a rodné listy. Mnoho dětí už bylo osiřelých, ale mnohé jejich matky musely dát v slzách a s bolestí v srdci cizím lidem, protože věděly, že je to pravděpodobně jediný způsob jak je zachránit-a i ten byl nejistý. Mnohé zachráněné děti (teď už staří lidé) říkají, že za svůj život měly 3 matky-židovskou (tu po válce mnohdy už neviděly), polskou (to byly ženy, které židovské děti během války přijaly do svých rodin jako vlastní) a...Irenu Sendlerovou.
Děti byly odváděny ze zdí ghetta tajnými vchody, ale i schované pod kabáty, v krabicích či dokonce cestou přes kanalizaci! Poté šly děti k náhradním rodinám, do kláštěrů (i katolické kláštery hrály velkou roli v zachraňování a ukrývání židovských dětí), ty starší do lesů k partyzánským oddílům. Irena Sendlerová byla odpovědná za celou jejich evidenci, kterou musela mnohokrát skrývat, protože kdyby se dostala do rukou nacistům, ohrozilo by to nejen členy ilegálních organizací, ale samozřejmě i děti samotné.
V dubnu 1943 proběhlo v ghettu známé Varšavské povstání, kdy se zbylí obyvatelé proti okupantům postavili se zbraní v ruce. V květnu generál Jürgen Stroop ohlásil svým nadřízeným, že "bývalá židovská čtvrť ve Varšavě přestala existovat". Mýlil se. Bylo těžké tomu uvěřit, ale v ruinách a na spáleništi, bez základních životních prostředků (vody, potravin, léků), zůstali lidé, kteří byli po válce nazýváni "robinsony ghetta". Někteří vytrvali až do osvobození. Paní Irena a její kolegové v této tragické době vytvořili další pečovatelská centra pro děti a rozšířili únikové cesty.
V říjnu 1943 byla paní Irena (za celou dobu války měla krycí jméno sestra Jolanta) zatčena gestapem a převezena na tehdejší gestapácké vězení na Pawiaku. Tam byla svědkem střílení odsouzených a příšerných nelidských podmínek. Měla štěstí, že gestapo si myslelo, že je jen "malou rybou", jinak by ji zřejmě zavraždili hned. Přesto byla nakonec odsouzena k trestu smrti, naštěstí její přátelé z Žegoty uplatili jednoho gestapáka, ten ji propustil a dokonce sepsal zprávu o tom, že Irena Sendlerová byla zastřelena (později za to zaplatil životem, byl za trest odeslán na východní frontu). O něco později zemřela Ireně maminka, naštěstí se ještě dočkala dceřina propuštění a dokonce jí řekla, ať raději nechodí ani na její pohřeb a skrývá se.
Během varšavského povstání ke konci války se Irena seznámila se svým druhým manželem a pracovala v divokých a krutých podmínkách polní nemocnice. Po válce se angažovala v domovech pro osiřelé dívky, které se vrátily z lesů a koncentráků a nedokázaly se samy zapojit do normálního života-mnohdy se živily prostitucí, neměly vzdělání ani slušné vychování. Později pracovala jako zástupkyně ředitelky na střední zdravotní a večerní škole, v roce 1967 ji poslali do "vynuceného" důchodu, nakonec si ještě do roku 1984 našla místo ve školní knihovně. Z důvodů, které jsem zmínila na začátku článku, byla komunistickému režimu nepohodlná. V 50.letech jí dokonce hrozilo zatčení, které se v krutých stalinských dobách mohlo rovnat trestu smrti. Jedna Židovka na jejíž záchraně se Irena podílela se však po válce stala manželkou vysoce postaveného plukovníka a když mu řekla svůj příběh, souhlasil se stažením zatykače.
Během svého života byla paní Irena členkou polské protikomunistické Solidarity, zakladatelkou Ligy boje proti rasismu, členkou Otevřené republiky-Společnosti proti antisemitismu a xenofobii a získala ocenění Spravedliví mezi národy od izraelského institutu Jed Vašem, nejvyšší polský Řád Bílého orla nebo dětskou cenu Řád úsměvu. Poslední roky svého života strávila v pečovatelském domě, kde přijímala mnoho návštěv i ze zahraničí. Nadále si dopisovala se zachráněnými dětmi. Jejich vzpomínky jsou stejně silné a fascinující. Mnohé z nich však mají trauma do konce života-nacisté jim vyvraždili celou rodinu, neví vlastně kdo jsou a kam patří, svůj příběh tají i před vlastní rodinou. Jiné se naopak angažují ve společnostech pro děti holocaustu, píší memoáry, jsou z nich významní profesoři, lékaři, novináři. 
Irena Sendlerová se však nikdy nepovažovala za hrdinku. Vše, co udělala, je pro ni věc, kterou by měl udělat každý-pomoci jiným v nouzi bez ohledu na jeho původ, barvu pleti a vyznání. Navíc vždy zmiňuje i spousty svých stejně statečných kolegů. 
Paní Sendlerová zemřela roku 2008 v požehnaném věku 98 let. Na jejím katolickém pohřbu na nejslavnějším a nejstarším hřbitově ve Varšavě (Cmentarz Powazkowski) promluvil i rabín.


  
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře