Gotická renesance a expresionismus ve filmech

22. říjen 2008 | 18.02 |

Expresionismus byl filmový a umělecký směr 20. a 30.let 20.stol. Přikládal velký význam výrazové stránce v obsahu i formě (latinsky expressio=výraz). Vznikl jako reakce na materiálnost, věcnost a střízlivost konce 19.stol., jako záporná odpověď na představy, že společenský úpadek a rozpory světa se dají vyřešit technickým rozvojem. Pesimistické nálady a životní pocity převládly zejména v Německu. Spisovatelé, malíři a hudebníci zdůrazňovali ve své tvorbě především vnitřní, duchovní prožitek, vnější skutečnost přetvářeli hluboce subjektivními pohledy. Na jevištích divadel se objevovaly velké masové scény, osvětlené ostrými kužely světel, předváděly se tu drásavé studie lidských vášní, ukazované s odhalující krutostí.
Expresionistické filmy charakterizovalo především originální výtvarné řešení scény, zejména nové využití možností dekorace, kostýmů a osvětlení. Expresionismus je spojen téměř výhradně s německou kinematografií. Jeho první stopy jsou patrné už ve filmu Pražský student z roku 1913, který přinesl pro expresionismus příznačný motiv rozdvojené osobnosti a tajemných sil, ženoucích člověka k činům, za něž nenese zodpovědnost.
V celé své síle vstoupil na plátna kin v roce 1919 legendárním filmem Kabinet doktora Caligariho v režii Roberta Wieneho. Děj tohoto hororu vypráví o pouťovém kouzelníkovi, který hypnoticky ovládá vraždícího lunatika Cézara. Na působivost filmu měla obří zásluhu i trojice malířů z výtvarné skupiny Der Sturm. Vytvořili dekoraci fantaskního světa křivých ploch, geometricky nereálných tvarů a zkreslených perspektiv. Překroucené vize plné ostrých hran, deformované architektury a temných křivých stínů, koresponující s výrazným bílým líčením, černými oděvy a vypjatými gesty herců. Hra světel a stínů byla stejně důležitá jako projev účinkujících.
Úspěch Kabinetu doktora Caligariho byl ohromující a vyvolal vlnu podobných filmů s tématikou choromyslných náměsíčníků, ďáblů, upírů, duchů ze starých sídel, namátkou třeba Unavená smrt (1921, režie Fritz Lang), Kabinet voskových figurín (1924, režie Paul Leni), Metropolis (1926, režie F.Lang), nejslavnějším se však stal záhadami opředený horor Nosferatu: Eine Symphonie des Grauens, který roku 1921 natočil režisér Friedrich Wilhelm Murnau. Na stříbrná plátna kin se poprvé dostal v roce 1922. V Německu právě vrcholil expresionismus a s ním šla ruku v ruce rozsáhlá a mimořádně zviditelněná vlna okultismu a filozofie, spojující západní esoterismus s východním náboženstvím. Všichni němečtí tvůrci byli tenkrát mezi sebou vzájemně propojeni. Jak umělecky tak i v soukromých životech. Řada z nich byla členy různých tajných okultních společností.
Film Nosferatu byl inspirován bestsellerem Brama Stokera Dracula, ale nedržel se otrocky daného scénaře knihy. Jako by se na ní pouze odrážel a námět zpracoval podle vlastní vize. Nosferatu je vizí tak děsivou a neskutečnou, že se nabízí otázka: co více chtěl autor říci? Co se odehrává v pozadí jeho tvůrčího myšlení? Není možné, aby Nosferatu byl jen nezvykle (expresionisticky) zfilmovaným příběhem. To forma jeho zpracování vyvrací.
Dějištěm příběhu není Londýn, nýbrž smyšlené město Wisborg. Z hraběte Draculy se stal hrabě Orlok-Nosferatu a byla vypuštěna postava vymítače ďábla-mága Van Helsinga. Do Transylvánie se vydává z pověření vyznavače černé magie a majitele realitní kanceláře Knocka, mladý úředník Hutter. Ten netuší, co ho na konci jeho cesty čeká. Nosferatu reaguje na Knockovu výzvu a vydává se přes moře do Wisborgu. Do města s sebou přiváží krysy rozsévající mor a za noci pak sám vystupuje na pevninu. Vyhledá Hutterovu mladou manželku Ellen. Ta však ze starých knih ví, jak upírovi čelit a podstupuje boj při němž sama umírá. První sluneční paprsky však zahubí i upíra. Na plátně se objeví titulek: Láska a světlo rozhánějí přízraky a děs.
Hl.roli upíra Nosferatu ztvárnil v Murnauově filmu herec Max Schreck (jeho příjmení lze paradoxně přeložit jako hrůza, děs). Po uvedení filmu Nosferatu se dokonce jistou dobu tvrdilo, že žádný takový herec neexistuje a byl to opravdový vampír nebo je to nějaký jiný herec, který si vybral tento pseudonym, nejpodezřelejší byli herci Alfred Abel a slavný Bela Lugosi, který se s Murnauem přátelil.
Samotný režisér zemřel přesně 10 let po natáčení filmu Nosferatu při tragické automobilové nehodě. Další zvláštní zajímavostí zůstává, že zemřel přesně v době kdy Hollywood uváděl prvního Draculu s Belou Lugosim. V roce 1931. Výměna stráží?
Roku 1978 natočil jako poklonu Muranauovi coby jednomu z největších německých filmařů další výborný německý režisér Werner Herzog film Nosferatu-Phantom der Nacht v hlavní roli s Klausem Kinskim.

Zdroj Petr Štěpán: Kniha Nosferatu-vampírská bible, E.M.S. 1998

Poznámka: V knize Petra Štěpána je napsáno, že o Maxi Schreckovi neexistují žádné údaje, nebyl v žádném hereckém rejstříku a nikde jinde než v Nosferatu nehrál. Na internetu jsem o něm však našla hodně informací, např. zde: www.csfd.cz/herec/6707-max-schreck/ O Murnauovi si můžete přečíst zde: www.csfd.cz/herec/3017-murnau-friedrich-w/

schreck

Zpět na hlavní stranu blogu

Moderované komentáře