Samozřejmě jsem Zemana nevolila. Hned vám ale řeknu, proč si myslím, že může být ještě hůř. Těm, co Zemana nevolili, ale i dnešnímu dni navzdory zůstali optimističtí (Drahoš prohrál jen o pár procent, byla spousta kvalitních kandidátů, příště už to dáme atd.) se předem omlouvám. Mé myšlenky totiž vůbec optimistické nejsou.

Milí čtenáři a blogoví přátelé, opět vás po nějaké době zdravím a přeji hodně štěstí, zdraví a všeho dobrého do nového roku. Bohužel blog zase nestíhám, čas letí jako voda a od mého minulého článku jsem byla v Alžírsku už podruhé (znovu bylo vše v pořádku a kdybych mohla, tak tam zůstanu na neurčito :-D ). Takže fotek a vyprávění je spousta, jen to sem konečně postupně přidat! :-O Předtím ale, jak už je mým (nevím, jestli dobrým) zvykem, mám potřebu se vyjádřit k volební situaci.

Pár stručných bodů:

Oblíbeným českým diskuzním "argumentem" proti šátkům, burkinám apod. je "oni by nás taky ukamenovali, kdyby naše ženy u nich chodily v bikinách a minisukni". A když někdo těmto rozumbradům, kteří si doma u četby Parlamentních listů a sledování Novy představují, že ve všech muslimských zemích se musí ženy povinně zahalovat jako v ĺránu, Saúdské Arábii a Afghánistánu (což jsou jediné tři z několika desítek muslimských zemí na celém světě, kde je zahalování zákonem povinné-psala jsem o tom více už zde ) odepíše, že tam byl (nebo tedy spíš byla), koupala se v bikinách a chodila oblečená normálně, tak řeknou: "Nic se ti nestalo jen proto, že jsi byla v turistickém komplexu, kdybys takhle šla mezi místní, tak máš problém!" Tak v tom případě do toho Alžírsko moc nezapadá, protože turistická země to rozhodně není (což je opravdu škoda, protože je nádherná a je tam vše-moře, hory i poušť) a žádné hotelové a plážové komplexy jen pro Evropany jako třeba v Turecku, Egyptě či Tunisku tam neexistují, takže jsem celou dobu byla jen mezi místníma a ačkoli bych dle průměrného českého diskutéra měla být 20x ukamenovaná a 10x znásilněná, protože jsem nezahalená modrooká blondýna, nevšimla jsem si ani jediného křivého pohledu natož abych měla s někým problém.

...probudí se v diktatuře.

A my už jsme zase o krok blíž. Volba prezidenta příští rok potvrdí, jestli se definitivně chceme uzavřít (nejen psychologicky, ale i fyzicky, viz volání po uzavření hranic) západní Evropě a stát se totalitní gubernií Ruska, kde neexistují nezávislá média, lidé cítí nenávist k cizím i mezi sebou a vláda jim bere svobodu podnikání a projevu nebo jestli je ještě naděje.

Lidé si letos zvolili hned dvě velmi nebezpečné strany, které mohou zničit vše, co tu 28 let budujeme.

Jak už je zvykem, mám potřebu se na svém blogu k volbám vyjádřit (mimochodem, jejich výsledek zcela respektuji a neurážím ani zvolené představitele ani jejich voliče, myslím, že své názory vždy píšu slušně a chci si to ještě užít, dokud můžu...).

Když se nad tím zamyslím, tak lví podíl na tom, že jsem letos v srpnu/září strávila dva úžasné krásné týdny v zemi, o které tu většina lidí nemá moc informací, protože na rozdíl od dalších zemí severní Afriky jako Tunisko, Maroko nebo Egypt, to rozhodně není žádná turistická destinace (jediný zájezd s českou CK stojí cca 64 000 Kč-já jsem pochopitelně letěla sama), potřebujete tam víza, papírování, z ČR ani neletí žádný přímý let (později napíšu více)...tak na tom všem mají vlastně velký podíl Češi :-D

Slušnočeskem zahýbala další "aféra"...maminky v burkinách s dětmi si dovolily jít se vykoupat do pražského bazénu načež je vyfotil uvědomělý občan mající strach z terorismu a špíny (mimochodem, to focení cizích lidí bez jejich souhlasu mi začíná celkem vadit), nasdílel na FB a už se jen těšil z nenávistných komentářů, které vyvolal (naopak dotyčný aquapark na tyto komentáře naštěstí nedal)...

Nebudu se tady rozepisovat o tom, že burkiny jsou ze stejného materiálu jako jiné plavky, že ta 1,5 miliardy lidí opravdu nejsou všichni opice, takže se kupodivu taky sprchují, že je tento styl plavek hitem např. v Číně, kde ženy nepovažují opálenou kůži za atraktivní, že jsou ideální pro lidi s lupénkou a jinými kožními nemocemi atd., chci jen říct, tohle není reakce vyvolaná opodstatněným strachem (opodstatněný strach by to byl, kdyby se u nás běžně v bazénech odpalovaly paní v burkinách i se svými dětmi), to je jen hysterie a nenávist a evidentně by se slušným Čechům líbilo, kdyby ženy měly vstup do bazénu jen pokud budou v tangách a nahoře bez (sorry, spousta z nás se nikdy necítila dobře ani ve dvoudílných plavkách a daly bychom přednost jednodílným či tankinám, ale to asi budeme moc zahalené, že? :-( ).

Rozhodla jsem si z první výplaty udělat radost a hned v únoru jsem si koupila lístek na svou srdcovku, kterou poslouchám od roku 2003, kdy vyšlo album Sleeping With Ghosts (ano, jak už napovídá i název turné, hrají déle, ale když mi bylo 10, tak jsem poslouchala jiné věci :-D). Asi moc neumím psát recenze na koncerty, bohužel jsem jich zatím moc nenavštívila, pokud nepočítám pár lokálních festivalů a nějaké české kapely, takže to vezmu stručně:

Herečka a blogerka Marie Doležalová se narodila 24. ledna 1987 v Karviné, vyrůstala v Trutnově a vystudovala hudebně dramatické oddělení Pražské konzervatoře. Její první filmová role byla ve filmu Pusinky, známá je hlavně díky postavě Saši ze seriálu Comeback. Hrála i v dalších filmech a oblíbených seriálech (Ordinace v růžové zahradě, Vyprávěj, Cesty domů a další), ale nejvíce se věnuje divadlu, nyní působí v divadle Na Fidlovačce, účinkovala také ve Strašnickém, Na Prádle a objevila se též v Národním divadle, ve hře Srpen v zemi indiánů. Dále hrála a režírovala své vlastní muzikály a je členkou hudebně-kabaretní skupiny Olats Otesoc.

Tento řetězáček jsem našla u Tlapky. Ano, na mé oblibě ve vyplňování všelijakých dotazníků se nic nezměnilo :-D Každopádně řetězáků o hudbě, knížkách, popř. typu Jaké jsi znamení a Kdy jsi naposled někoho políbila je už spoustu (všechny jsem teď proto přesunula do zvláštní rubriky) a tento je zas na jiné téma.

1) Jak vznikl tvůj první blog a o čem byl?

Asi jako většina českých začínajících blogerů pod 20 jsem měla první blog na blog.cz, ale jen chvíli, tamější komunita mi nevyhovovala.

Tak, a po chvilkovém "zmrtvýchvstání" už jsem zase víc než měsíc nenapsala kromě jednoho článku nic. Akorát, že předchozí pauza nebyla způsobena ztrátou času, nýbrž inspirace a tím, že jsem řešila v životě takové sra*ky, že se mi s nimi ani nechtělo svěřovat. Teď jsem na tom mnohem lépe, ale je to vykoupeno tím, že než si zvyknu na dojíždění (nebo než aspoň bude ráno i večer světlo), tak jsem ráda, že večer přijdu domů, proklikám FB (ne, že bych byla takový závislák, ale mám tam vlastně i všechno zpravodajství, píšu si s přítelem a diskuzní fóra, kde jsem dřív trávila hodně času mě už nebaví, protože jsem trochu jinde než ostatní členové), zkontroluju mail, přečtu pár stránek knížky v posteli (se čtením je to naštěstí ok, v autobuse toho přečtu dost) a jdu spát třeba i v 10 (doteď pro mě byla normální půlnoc až 2 ráno, ehm). A o víkendu ještě pořád píšu články jako brigádu/přivýdělek, takže pak už nezbývá síla psát romány i na blog.