K tomuto článku mě inspirovala další (o předchozí jsem psala zde-tinyurl.com/7tggxff) skvělá kniha Toma Hodgkinsona-Staré dobré časy. Je sice spíš určena pro lidi, kteří žijí ve vlastním domě se zahradou, popř.možností chovat drobné zvířectvo, ale je zde spoustavtipných postřehů a zamyšlení, které zaujmou i ostatní, zvlášť pokud se zajímají o to, jak být co nejvíc nezávislý na vládě a otrocké práci pro někoho cizího, který tak vlastně rozhoduje o tom, jestli se vůbec uživíte.
Kniha je rozdělena na 12 kapitol podle měsíců v roce. Ke každému měsíci je přirazeno, co v něm dělat (např.leden se zaměřuje na topení dřevem, březen na přípravu půdy a první sázení na zahradě, červenec na sekání trávy, srpen na sklízení atd., navíc se dozvíte spoustu užitečných rad a tipů jak chovat drůbež nebo včely, péct si vlastní chleba, vařit vlastní pivo apod-prostě jak být co nejvíc soběstačný.).

Autismus je jednou z nejzávažnější poruch dětského mentálního vývoje. Jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Vzniká na neurobiologickém podkladě. Důsledkem poruchy je, že dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Duševní vývoj dítěte je díky tomuto handicapu narušen hlavně v oblasti komunikace, sociální interakce a představivosti. Autismus doprovází specifické vzorce chování.

O této úžasné americké autorce jsem už psala zde marieke.pise.cz/12235-louise-lhay-miluj-svuj-zivot.html Potěšilo mě, že má taky FB stránku, kde jsem našla mnoho krásných a inspirativních myšlenek. Některé z nich pocházejí z knihy pozitivních afirmací (utvrzovacích výroků) Já to dokážu, kterou jsem nedávno četla a kde se zabývá zdravím, vztahy, odpouštěním, prací, penězmi, přístupem k sobě samému apod. Je také autorkou bestsellerů Miluj své tělo a Miluj svůj život a dalších užitečných knih. Zde je několik jejích myšlenek již ze zmiňované FB stránky-anglicky (www.facebook.com/louiselhay):

Life is very simple. What I give out comes back to me. Today I choose to give love.

Drancování přírody, věda, technika, 2012 a jak to (podle mě) souvisí...

Na jednom diskuzním fóru se v tématu o víře v něco duchovního v naší době vědy a techniky diskuze stočila k tomu, jestli je možné být šťastný i bez našich moderních výdobytků. Já si myslím-proč ne? Lidi v zemích třetího světa zdaleka všechny vymoženosti nemají, o primitivních kmenech skrytých někde v amazonských pralesech ani nemluvě...ale proč by nemohli žít tak jak jim to vyhovuje? Samozřejmě, jsou tam nemoci, hladomor, vysoká úmrtnost dětí, lidé tvrdě dřou...ale stejně věřím, že dokáží být šťastní a navíc si nestěžují tak jako my, kteří máme všechno, ale pořád nám to není dost a jenom kafráme. Moderní vynálezy jsou fajn, ale není to tak dávno, co jsme neznali mobily a internet a taky jsme žili.

 Jednoho dne starý osel spadl do staré studny. Chudák zvíře brečelo a brečelo po několik hodin a farmář se snažil vymyslet, co dělat. Nakonec si uvědomil, že nepotřebuje ani studnu, ani osla a rozhodl se studnu i s oslem zasypat.

Tento (krásný!) článek je docela dlouhý, proto sem vložím přímý odkaz, kde jsem ho našla. Je to dopis pro lidi, kteří se rozhodují pořídit si kočku (ale samozřejmě aplikovatelný na jakékoli zvířátko, protože s láskou a respektem bychom se měli chovat ke všem zvířátkům, když je chceme mít doma-tedy i k pejskům, papouškům, křečkům, morčatům, rybičkám, želvičkám, koním atd.atd.). Zvířátko si nepořizujeme proto, abychom si na něm léčili komplexy a měli někoho na kom si můžeme dokázat, jak jsme silní pánové tvorstva. Zvířátko nám má přinášet radost a my jemu. Nikdo jiný než vaše vlastní zvíře vás nebude milovat tak bezpodmínečně, ale nezapomeňte, že na rozdíl od (dospělých) lidí je závislé na tom, že mu dáte jídlo, budete si s ním hrát, věnovat se mu, pečovat o něj (což zahrnuje i občasné návštěvy veterináře), popř.chodit ven. Není to hračka, kterou vyhodíte, až vás přestane bavit. A odměnou za vaši péči vám bude čistá láska.

Z knihy U konce s vtipem

"Pamatuju si, kdy našemu nejmladšímu bylo 6 let a vrátil se jednou odpoledne ze školy a prohlásil: "Potřebuju starej kartáček na zuby a autíčko."
"Neříkej mi," smála jsem se, "že vyrábíš ozdobu jídelního stolu na Den díkůvzdání."
"Kdepak," odvětil hrdě. "Vyhráváme válku ve Vietnamu."
"Zubním kartáčkem a autíčkem?"

Erma Bombeck (1927-1996) byla známá americká humoristka, jejíž sbírky fejetonů vyšly i u nás. Její zamyšlení však nejsou vždy jen vtipná, ale také dojemná a člověk si z nich opravdu něco vezme. Ve sbírce sloupků a fejetonů, které česky vyšly pod názvem U konce s vtipem mě z tohoto důvodu zaujaly hlavně dva (i když samozřejmě celá knížka je skvělá a hodně se u ní nasmějete). Ten první se jmenuje Posloucháš mě?

O Koontzově knize Oči soumraku jsem už psala minulý týden v rubrice Zahraniční knížky, ale dávám sem ještě jednu pasáž, která se mi moc líbila.

"...Naděje je trvalým společníkem našich životů. Jako jedinou ji nám neodloudí ani krutá příroda, ani Bůh, ani jiní lidé. O zdraví, bohatství, rodiče, milované sourozence, děti, přátele, o minulost i budoucnost můžeme přijít stejně snadno jako o nedbale střeženou peněženku. Avšak náš největší poklad-naděje-přetrvává. Je naším malým vytrvalým vnitřním motorem, za neustálého klapotu nás táhne a vede i tam, kde rozum velí vzdát se. Jde o naše nejžalostnější a zároveň i nejvznešenější vlastnictví, nejabsurdnější a nejobdivuhodnější vlastnost, jaká nám byla dána, protože dokud máme naději, máme i schopnost milovat, starat se, slušně se chovat."

A když už jsme u té naděje, tak ještě jedna krásná báseň od Emily Dickinson:

Když mám víru v sebe rozvíjím sebevědomí
Když jsem něžný mám také sílu
Když umím mlčet kráčím s bohy
Když jsem smířlivý rozumím sobě i světu
Když se ocitnu ve sporu odejdu 
Když se vzdálím jsem volný
Když projevuji úctu ke všemu živému vážím si i sebe