Jiddu Krishnamurti se narodil roku 1895 v Madanapalle (jižní Indie) v chudé bráhmanské rodině. Jeho otec zastával skromnou funkci na finančním úřadě, který byl tehdy jako celá země pod britskou správou. Jako malý byl Jiddu často nemocný, trpěl záchvaty malárie a zaostával ve škole. Dvacet let před jeho narozením vzniklo v Americe jako reakce na materialismus a moderní vědecký  humanismus hnutí zvané Theosofická společnost, které založila tehdy populární ruská jasnovidka Helena Blavatská. Tato společnost zaujala i radikální socialistku Annie Besant, která se pod vlivem jejího učení přestěhovala do Indie a později se stala prezidentkou společnosti. Roku 1909 jí Krishnamurtiho otec, nedávno penzionován z vládní služby a ovdovělý, nabídl, že by pro ni mohl pracovat jako úředník za ubytování a stravu. Přivedl s sebou i své děti. Malý Krishnamurti zaujal prezidentku i jejího kolegu C.W.Leadbeatera a rozhodli se z něj vychovat budoucího Světového učitele-Maitréju, něco jako nového Buddhu. Chlapec byl poslán na přípravku, aby mohl studovat v Oxfordu, ale jeho učení nebavilo. Měl však dobrý sluch na jazyky a miloval poezii. Nakonec tedy studoval francouzštinu a hudbu v Paříži. Čím byl starší tím víc však nesouhlasil s úlohou, pro kterou byl vychováván a celkovým smýšlením Theosofické společnosti. Zamiloval si místo Ojai v Kalifornii, kde v klidu studoval a meditoval. 
Později začal psát a pořádat přednášky. Vybudoval i několik duchovních škol, ale byl odpůrcem organizovaného náboženství, dogmat a autoritářství. Zdůrazňoval, že pro duchovní život nemůže být žádná legitimní autorita: žádná písma, žádný guru, žádný rozhodčí duchovního pokroku, žádná hierarchie. Každá lidská bytost si musí svobodu nalézt jinak.

Áčárja Sušrút (600 př.n.l.) Otec plastické chirurgie
Génius, který je nadšeně uznáván kronikami lékařské vědy, syn mudrce Višwamitry, podrobně vylíčil metody chirurgie v "Sušrút Samhitá", což je unikátní encyklopedie chirurgie. Je uctíván jako otec plastické chirurgie a anesteziologie. Když byla evropská chirurgie ještě v plenkách, Sušrút představil rhinoplastiku, tj.plastiku poškozeného nosu a další náročné operace.

Lidé si často Indii představují jen jako zaostalou zemi třetího světa. I když je tam samozřejmě mnoho chudoby, bezdomovců, osiřelých dětí na ulici či slumů, Indie zažívá boom ohledně počítačové nebo automobilové technologie. I dnes v ní žijí nebo z ní pocházejí významní lidé, ale podívejme se trochu dál do minulosti...Stephen Knapp, jehož článek teď překládám, nám představuje několik významných indických mužů (a ó ano, má i článek o ženách, ten zas někdy příště).
Pro jména používám český přepis.

První část zde

3.Významní jogíni

Házím sem přepis jedné své seminárky. Měla mít rozsah kolem 7 stran, ale tak mě to téma chytlo, že jich mám přes 10-takže postupně. Je to spíš o původu a duchovním smyslu jógy, ale třeba to někoho zaujme :-)

 Úvod

(Tento článek jsem chtěla zveřejnit už včera, ale krátce před dopsáním vypadla na vteřinu elektřina a byl v háji :-/ ).

Skutečný příběh španělské tanečnice flamenco Anity Delgado, která žila v letech 1890-1962 a provdala se za rádžu malého indického státu Kapurthala. 
Anita se narodila v Malaze v chudé rodině. Aby si se sestrou něco přivydělaly, vystupovaly na různých akcích jako tanečnice. Jejich rodiče je však vždycky chodili hlídat, aby uchránili dívkám čest a tanec se poté "nezvrhl" v něco jiného. Během oslav svatby španělského krále si vystupující Anity všiml jeden z hostů-kapurthalský král Džagatdžít Singh, okamžitě se zamiloval a začal se jí dvořit. Anita nejprve váhala mezi ním a chudým malířem, který jí však byl věkově i kulturně bližší. Nakonec ji přemluvila matka, aby dala rádžovi šanci a vymanila se tak z chudoby. Vzali se 2 roky po seznámení, roku 1908, kdy Anita už byla s králem těhotná.

Tádž Mahál je asi nejznámější historickou památkou Indie a jednou z nejpopulárnějších na světě. Od roku 1983 patří do Seznamu světového dědictví UNESCO a od roku 2007 je zařazen mezi sedm nových divů světa. Není to však žádný hinduistický chrám jako většina jiných indických památek, ale monumentální památník pro předčasně zesnulou manželku muslimského panovníka Šáhdžahána z rodu Mughalů (Mogulů), kteří v Indii vládli přes 300 let (1526-1857).
Jejich příběh (samozřejmě v romantické podobě) sepsal např.indický spisovatel Timuri N.Murari v knize nazvané prostě Tádž Mahal. Podle něj poznala dívka Ardžumant Banú (později přezdívaná Mumtáz Mahal-Vyvolená paláce) Šáhdžahána když jí bylo teprve dvanáct let a on byl korunním princem.

Bharatanatyam

Bharatanatyam je klasický tanec pocházející z Tamil Nadu v jižní Indii. Název vznikl složením slov BHAva (výraz), RAga (hudba), TAla (rytmus), natyam znamená tanec (jinak Bharát je oficiální název Indie). Tento původně chrámový tanec, patří dnes mezi nejoblíbenější v Indii. Tento tanec vznikl jako cesta člověka ke komunikaci s Nejvyšším a je nerozlučitelně spjat s duchovnem. V době rozkvětu staroindické kultury byla rozšířená instituce dévadásí, božích služebnic, jimiž byly chrámové tanečnice. Byly nejen zkušenými tanečnicemi, ale ovládaly také zpěv a hru na mnoho hudebních nástrojů. Studovaly sanskrt a další jazyky, jejichž znalost byla nutná k porozumění významu textů písní tanečních kompozic. Tradice Dévádásís skončila v momentě, kdy chrámové tanečnice ztratily své místo ve společnosti, podporu státu a bylo jim znemožněno vykonávat chrámové rituály. V dalším období se tanec přesunul na královské dvory. Zde se těmto tanečnicím říkalo Rádžanartakis. Rádžanartakis tančily na dvoře králů, kteří jim za to poskytovali bezpečí a ochranu. I tyto tanečnice se vyznačovaly stejnou vzdělaností jako Dévádásí.

GANÉŠA

Ganéša je známý jako Pán prahů nebo vstupů do nových dimenzí. Takže, speciálně v Indii, není neobvyklé, že když vstupujeme do nového prostoru nebo domu můžeme nade dveřmi spatřit obrázek Ganéši, aby dal požehnání tomu, kdo přichází. Je také strážcem vchodů, což je případ védských chrámů. Proto, když vstoupíme do chrámu, vidíme jako první božstvo Ganéši, kterému se pomodlíme, aby nám požehnal a odstranil překážky v naší oddanosti nebo rituálech, které uvnitř chrámu provádíme.

Ganéša je dále považován za Pána astrologie. Říká se, že zná řeč hvězd a osud každé živé bytosti. Proto ho astrologové prosí, aby jim předal své znalosti.

V Mahábharátě se tvrdí, že spisoval posvátná písma-Mahábharátu a Šrímad Bhagavátam podle diktování Šríly Vjasadévy, který je sestavitelem hlavních částí védských textů. Proto Ganéšu starověké bráhmanské texty popisují také jako boha vzdělanosti.

Jeho další jména jsou Vinajaka (velký vůdce), Vighnešvára (odstranitel překážek), Gadžanana (sloní tvář), Gadžahipa (pán slonů) a Džještra-rádža (Král starších).

Jelikož hindští bohové jsou "nesmrtelní" jen v jistém zvláštním smyslu-neboť se rodí a umírají-prožívají většinu velkých lidských dilemat a často to vypadá, že se od smrtelníků liší jen v několika bezvýznamných detailech...a od démonů ještě méně. Přesto je Hindové považují za bytosti naprosto odlišné od všech ostatních: jsou to symboly, jakými by člověk, ať už by jeho životní příběh byl jakkoli "archetypální", nikdy být nemohl. Jsou herci hrajícími role, jež jsou skutečné jen pro nás. Jsou maskami, za nimiž vidíme vlastní tváře.
Wendy Doniger O´Flaherty: Hindské mýty (Penguin Books, 1975)