Ve folklóru severovýchodního amerického státu New Jersey se hovoří o dvounohé okřídlené příšeře, kterou lidé několikrát spatřili v místní hustě zaslesněné oblasti Pine Barrens. Nejčastěji je tento tvor popisován jako podobný koni, koze či klokanovi, přes 1 m vysoký, s kopyty, kožovitými křídly jaké mívají netopýři, ale většími než půl metru, zakrslými předními tlapami s paznehty a rozeklaným ocasem. Pohybuje se velmi rychle a vydává hrůzostrašný řev.
Dále legenda hovoří o místní čarodějnici, přezdívané Matka Leedsová. Měla 12 dětí a když zjistila, že čeká třinácté, prohlásila, že toto dítě bude sám ďábel a jakmile se narodilo, proměnilo se v démonickou bytost, zabilo porodní bábu, vyletělo komínem a zmizelo ve zdejších pustinách. Manželé Leedsovi, Deborah a Japeth, v této oblasti v 1. pol. 18. stol. skutečně žili a opravdu měli 12 dětí. To, že se o nich hovořilo v takové souvislosti však souvisí spíš s tím, že jeden jejich příbuzný, Daniel Leeds, byl nepohodlný novinář.
Stejně jako jeho známější "bratranec" yetti je severoamerický Bigfoot (v překladu "velká noha") popisován jako mohutný hominid (cca 2 m vysoký) chodící po dvou nohách a porostlý hustou tmavou srstí. V legendách severoamerických Indiánů (z jazyka Kwakiutlů pochází i další používaný název-seskveč, což znamená "divoký muž") je znám už z předkolumbovských dob. Indiáni k němu měli velký respekt a považovali ho za bytost, která stojí na hranici mezi člověkem a zvířetem, což jí dává zvláštní sílu.
Tato příšera s neobvyklým názvem (olgoj znamená červovitý přívěsek nebo střevo, chorchoj červ) údajně žije v jižní části mongolské pouště Gobi. Údajně se jedná o velkého (půl metru až metr a půl dlouhého) písečného červa, který je schopný buď jedem nebo elektrickým výbojem usmrtit psa, velblouda, ale i člověka. Ačkoli jeho existence nikdy nebyla prokázána, mongolští kočovníci z něj mají bezmeznou hrůzu a prý i vyslovit jeho název přináší neštěstí.
Severští skřítci pocházejí ze skandinávské mytologie. Jedná se o bytosti malého vzrůstu (asi stopu vysokou), příbuznou vílám, trpaslíkům nebo některým druhům elfů. Většina mytologií od sebe rozlišuje trpaslíka a skřítka. Skřítci bývají menšího vzrůstu a žijí víceméně ve všech prostředích, trpaslíci jsou mohutnější, sveřepější a jejich sídlem bývají doly, opuštěné jeskyně a jiné podzemní prostory. Severští skřítci se zase zdržují v přírodě-v horách, pod vodopády, v lesích nebo fjordech. Mohou být i ochránci konkrétních stromů nebo rostlin.
Nejznámější typy severských skřítků jsou álfové, trollové a lesní skřítci. Dnes jsou různé druhy skřítků a trpaslíků známy hlavně z Tolkienových děl nebo fantasy her (World of Warcraft, Dračí doupě apod.).
Tato slavná mýtická bytost-napůl člověk a napůl býk je spojena s krétskou, konkrétně mínojskou mytologií a kulturou, která kvetla ještě před Řeckem. Tehdejší lidé byli předchůdci Řeků, ale dodnes se neví odkud přišli, možná z Malé Asie (dnešní území Turecka).
Nejslavnějším tehdejším králem byl Mínos, syn nejvyšších bohů Dia a Héry. Jeho manželka Pásifaé byla svedena bílým býkem a z tohoto spojení se pak narodil Mínotaurus. Za nevěru ji Mínos krutě potrestal-byla zašita do kravské kůže a rozsápána divokým býkem. Lidé se báli Mínotaurovy obří síly a krvelačnosti a král jej nechal zavřít v labyrintu, který postavil slavný vynálezce a stavitel Daidalos. Mínos ho pak chtěl udržet na Krétě, aby nikde nerozhlásil tajemství labyrintu, ale Daidalos uprchl pomocí křídel, která sestrojil (letěl s ním i jeho syn Ikaros, který přes varování vylétl příliš blízko ke Slunci, křídla se vzňala a on při pádu zahynul).
Název čupakabra pochází ze španělských slov chupar-vysávat a cabra-koza, tedy doslova "vysávač koz". Jedná se o tajemné zvíře, podle biologů moderní legendu, které se údajně vyskytuje v některých částech Ameriky, hlavně Jižní, hlavně v Portoriku (kde bylo spatřeno poprvé), Mexiku, Chile, ale i na severu v Maine. Tvor prý útočí na menší dobytek, hlavně ovce a kozy a saje jejich krev. Poprvé se něco podobného stalo roku 1975 v portorickém městečku Moca, kde se tehdy mluvilo o "upíru z Moca". Zabití zvířat bylo mj.přisuzováno satanskému kultu. Další útoky se odehrály i v jiných státech Latinské Ameriky, zabitá zvířata na sobě měla kruhové řezy a byla úplně vysátá.
Podle svědků je čupakabra ve velikosti malého medvěda a má na sobě ostny sahající od krku až po spodní stranu ocasu. Některá pozorování:
Roku 2004 jeden texaský rančer zabil psu podobné zvíře, které útočilo na jeho dobytek. Zvířeti, kterému se zpočátku říkalo Bestie z Elmendorfu byly udělány DNA testy a vědci prohlásili, že se jedná o kojota s prašivinou nebo svrabem. V té samé době a oblasti se odehrály ještě další útoky na domácí zvířata a biologové z Texasu zjistili, že za nimi stojí kojoti se zvláštní formou svrabu. Jeden farmář chytil do pasti zvíře, které mu zabíjelo kuřata a krocany. Bylo popsáno jako podobné směsi bezsrstého psa, krysy a klokana.
Víly se objevují v mytologii Evropy už od raného středověku. Samotný název "víla" je slovanského původu. Pochází od slova viliti-být posedlý, bláznivý. Už v 6.stol.se objevily zmínky o uctívání nymf (v řecké mytologii vodní, horské a lesní bohyně či polobohyně). V Rusku se o nich dočteme v pramenech z 11.-12.stol. v souvislosti se zákazem jejich uctívání. Na Balkáně měly víly velký náboženský význam.
Pod křesťanským vlivem se začalo věřit, že víly jsou duše předčasně zemřelých dívek, zvláště těch, jenž spáchaly sebevraždu nebo se utopily. Pak jsou podobné bludičkám (podle pověstí blikající světélka lákající pocestné za noci do močálů, věřilo se, že jsou to duše zemřelých nepokřtěných dětí nebo čarodějnic).
Vztah víl k člověku může být pozitivní nebo negativní. Pověsti často vyprávějí o vílách, které kradou malé děti a místo nich do kolébek podvrhnou svoje, utancovávají mládence k smrti, lákají poutníky do močálů nebo jinak škodí a jsou škodolibé. V Srbsku však existovaly i víly, které mladé muže ochraňují, obdarovávají a mohou se za ně i provdat.
Mořské panny jsou známé mytologické bytosti. Lidská fantazie je vykresluje jako nebezpečné ženy i jako hodné "dívky", třeba populární disneyovská Ariel. Od H.Ch.Andersena známe pohádku o mořské víle, která se zamilovala do pozemšťana a kterou v ČR filmově zpracoval Karel Kachyňa. Ale vysvětlení toho, že námořníci prý mořské panny vídali může být mnohem méně prozaické-pravděpodobně se jednalo o různé mořské savce.
Slovo "mermaid" jímž se mořské panny v angličtině označují vzniklo ze staroanglických slov mere-moře a maid-žena, dívka. Stejně jako Sirény, mohou mořské panny na svůj krásný zpěv lákat námořníky. Místo záchrany z nich vymačkávají život nebo je berou na mořské dno do svých království.
První známé příběhy o mořských pannách se objevily v Asýrii cca 1000 př.n.l. Atargatis, matka asyrské královny Semiramis, byla bohyně, která se zamilovala do pastevce. Nakonec jej však zabila a to ji tak zahanbilo, že skočila do moře a vzala na sebe podobu ryby. Voda však nedokázala zamaskovat její božskou krásu a tak přijala podobu mořské panny-žena od pasu nahoru a dole ryba. Starší prameny však uvádějí i to, že Atargis vypadala jako ryba s lidskou hlavou a nohama.
Sfinga (nebo sfinx) je bájná bytost s lvím tělem a beraní, sokolí nebo lidskou hlavou. Nejstarší doklady Sfingy jsou známy ze starověkého Egypta, odkud se dostala do řecké mytologie. Nejznámější je socha sfingy v egyptské Gíze a mýtická thébská sfinga z Řecka.
Nejslavnější egyptská sfinga (v Egyptě totiž existuje mnoho jejích vyobrazení-např.Růžová sfinga nebo sfingy z vesétských chrámových
Podle starověkého řeckého historika Hérodota žil v Egyptě bájný pták Fénix. Byl to podivuhodný pták: měl orlí tělo, purpurové a zlaté peří a obyvatelům slunečního města zvaného Héliopolis se ukazoval jednou za pět set let. Když Fénix pocítil blízkost smrti, obalil se do jakéhosi zámotku z myrhy a kadidla, z něhož se pak zanedlouho znovu zrodil: položil se na oltář Slunce, kde jeho kouzelný zámotek shořel. Z toho vzniklo úsloví "znovuzrodit se z vlastního popelu jako Fénix". Fénix se stal symbolem nesmrtelnosti, který si v podobě Krista později osvojila i křesťanská tradice. Ostatně se vyskytuje také v mnohých pohanských pověstech. Tvrdilo se například, že jeho peří, údajně nepotopitelné, používaly víly při vytváření plavidel, které jim umožňovalo plavit se po mořích bez nejmenšího nebezpečí i v nejprudších bouřkách.
